Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš? - recenzent Marie Svatošová
Martina Rosenberg, německá novinářka a spisovatelka, s urputností sobě vlastní, obhájila a prosadila v nakladatelství značně kontroverzní název své knihy: „Mami, kdy už konečně umřeš?“ V českém nakladatelství Portál tento problém řešit nemusela. V té době se už totiž její kniha v Německu stala bestselerem. Lze ale předem odhadnout, jak zapůsobí na českého čtenáře? Nevyvolá v něm strach a paniku? Neodstartuje depresi? Pocit bezmoci? Nebo snad závist při srovnávání finančních možností autorky s úsporami svými, či úrovně sociálních služeb v zahraničí a u nás? To všechno by se samozřejmě stát mohlo, al bylo by to naprosté nepochopení autorčina záměru. Jejím cílem je včas pomoci těm, koho v budoucnu nevyhnutelně čeká to, čím si prošla sama. Na mnoha místech knihy lze mezi řádky číst apel: „Lidi, prosím vás, poučte se z mých chyb! Neopakujte je!“ Velmi důrazně a opakovaně to klade na srdce zvláště své dospívající dceři Leně.
Nemá smysl strkat hlavu do písku a nevidět problém s názvem Alzheimerova nemoc. S prodlužujícím se věkem počet nemocných roste a je potřeba se připravit. Dát na radu autorky a v rodině začít o dosud tabuizovaných tématech, jako jsou stáří, stárnutí, bezmocnost, demence, umírání a smrt, včas, věcně a bez zábran mluvit. Poučit se z jejích chyb, a až ta situace nastane, nechat se v péči vystřídat o něco dřív než dojdou síly úplně. Nechat se vystřídat není ani selhání, ani ostuda! Je to nutnost, je to povinnost, je to prevence syndromu vyhoření. Otázka „co by tomu řekli lidi“ usvědčuje pečujícího z nedostatku pokory. Slova „nikdo by se o maminku nepostaral tak dobře jako já“, ho usvědčují z pýchy. Žádný člověk není spasitel světa, síly každého z nás mají své hranice a je moudré si to přiznat. Příběh Martiny není ojedinělý. Ojedinělé je na něm jen to, že se ho odvážila zveřejnit. Před časem se mi svěřila vzorně a dlouhodobě pečující žena, že se jednoho dne přistihla, jak drží v ruce polštář a nemá daleko k tomu, aby jím svou milovanou dementní matku zadusila. Oběma tehdy pomohl tříměsíční respitní (odlehčovací) pobyt maminky ve specializovaném lůžkovém zařízení.
Čtenáře českého vydání chci upozornit na web České alzheimerovské společnosti (ČALS), založené v roce 1996: www.alzheimer.cz. Najde tam spoustu užitečných informací o nemoci samotné, ale i o velmi užitečných vzdělávacích akcích pro pečující, o sociálních službách včetně možností konzultací, poradenství a respitních, i trvalých pobytů a také o spépomocných skupinách jak nemocných, tak pečujících.
Knihu vřele doporučuji, ale jedno v ní přece jen postrádám. Mnohokrát jsem si během četby říkala, že už jí přece někdo konečně musí říct, že nemůže spoléhat jen na lidské síly. Nedočkala jsem se. V celé knize není ani jedna zmínka o Bohu. Evidentně s Ním Martina ve své situaci nepočítala. Netvrdím, že bych se o její maminku dokázala postarat lépe než ona a hluboce před ní smekám. Ale v mnoha popisovaných situacích bych se zachovala jinak. Prostě bych si stoupla před Boha a nahlas přiznala, že už fakt nemůžu dál, a prosila bych o pomoc. O sílu. Nebo o vystřídání. O nějaké řešení. Prostě bych Mu to odevzdala se vším všudy. S odvoláním na biblický výrok „Hoď svou starost na Hospodina!“ bych to doslova tak udělala. Je to možné a funguje to. Mám to vyzkoušené. Škoda, že Martinu nikdo o možnosti tohoto uzdravujícího „totálního odevzdání“ nepoučil. Kladu si otázku, jestli neselhali křesťané v jejím bezprostředním okolí?
Marie Svatošová
Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál
