Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš?

Klára Vožechová

Abstrakt knihy slibuje příběh ženy, která přestěhovala k rodičům do domu kvůli tomu, aby se mohla starat o svou nemocnou matku v pozici pečovatelky a tato role je pro ni velmi náročná. O tom však kniha úplně není.

Čtenář sleduje ženu, která se vrací s manželem a dcerou po několika letech strávených v Řecku zpět do Německa, kde má možnost žít v domku se svými rodiči. Po úvaze se rozhodne, že s nimi v mezigeneračním domě bydlet zkusí, protože by mohlo být pro obě strany výhodné, když si budou nápomocny. Po několika měsících společného bydlení se objeví u matky začínající Alzheimerova choroba.

Hlavní linií je vyprávění samotné autorky, která popisuje věcnou stránku a náročnost zajištění péče o rodiče v různém stadiu závislosti a také své prožitky týkající se nemoci matky a ne vždy pochopitelného chování otce, který trpěl depresemi. Bylo pro ni náročné sdílet s rodiči dům, protože pečovatelky nebyly vždy k dispozici, a mnoho problémů brzy ráno a během noci musela řešit sama. Situace pro ni byla natolik neúnosná, že se u ní projevily i zdravotní problémy vyvolané stresem. Proto se rozhodla odstěhovat se a rodiče navštěvovat méně často.

Překvapivě významnější postavou než matka se mi zdál autorčin otec, pro kterého byla postupná ztráta manželky obrovskou výzvou a zátěží. Zároveň přicházel o svou samostatnost z důvodu ztráty zraku. Z příběhu se zdálo, že prožívat starosti stáří a nemoc jeho manželky s ním bylo pro autorku ve výsledku o mnoho těžší než vyrovnat se s osudem matky jako takovým. Řekla bych, že v knize mu bylo věnováno více prostoru než matce. Autorčin otec dle lékařů trpěl depresemi. Nedokázal snést pomyšlení, že o manželku přichází, že si ho přestává pamatovat, a byl na ni agresivní a hrubý. Zároveň byl přesvědčen o tom, že se mu nedostává dostatek pozornosti od rodiny, lékařů a pečovatelů jako jí, čímž také velmi trpěl.

I přesto, že jsem čekala na základě abstraktu trochu jiný příběh (především to, že se autorka o rodiče starala sama), rozhodně nejsem zklamaná a uvědomila jsem si obtížnost situace pro lidi, kteří se setkají s Alzheimerovou chorobou, ať už z pozice nemocného, který si z počátku uvědomuje, že se postupně ztrácí, či z pozice manžela, dcery nebo syna. Při čtení knihy se mi vybavil můj zážitek z osobní asistence, kdy jsem se setkala s klienty v obdobné situaci. Kniha byla pro mě přínosná v tom, že si dokážu více představit, co prožívali. Věřím tomu, že přečtení této knihy může pomoci proniknout hlouběji do pocitů a prožitků lidí, kteří se ocitají v podobné situaci, a uvědomit si, co v takových chvílích potřebují a jak je podpořit.

Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš?

R. Huneš

Když mi do ruky přišla knížka Mami, kdy už konečně umřeš?, byl jsem poněkud zaskočen břitkostí jejího názvu. Po jejím přečtení jej vnímám jinak - jako obyčejnou lidskou přirozenost, ani dobrý, ani špatný, ani odvážný, ani bojácný.

Autorka příběhu s úctyhodnou otevřeností dává nahlédnout do nitra své mysli. Do pochybností, nejistot, slabostí, chyb, přání i nadějí, které ji provázejí v čase těžké nemoci a úmrtí její matky.

Jako profesionál, který se léta pohybuje v hospicovém prostředí, jsem viděl stovky umírajících. Ti měli to štěstí, že jim byla dopřána smrt v řádu týdnů za laskavého doprovázení hospicového týmu i rodinných příslušníků. Toto je však jiný příběh.

Autorka knihy se vyznává z pěti let, kdy mysl a duše její maminky postupně vyhasínala a opouštěla její tělo. Byla zoufalá, vyčerpaná z péče o ni. Leckdy popustila stavidla svého hněvu vůči mamince i chřadnoucímu tatínkovi. Ale nikdy ji nenapadlo ukrátit jejich život. V úctě k jedinečnosti a neopakovatelnosti hodnoty lidského života i vztahu dcery a rodičů přijala břemeno péče a starostí.

Poznala, zažila a vyznala se z toho, jak dobré a správné je včas hovořit s rodiči o jejich stárnutí, o posledních věcech a lidské konečnosti. Jak sama tuto roli nezvládla, jak litovala…

Nakonec autorka-dcera dosáhla maxima možného: S pláčem si sednu vedle matky a prosím ji o odpuštění. …V jednu chvíli řeknu docela potichu, pak pořád hlasitěji. „Umři teď konečně, mami! Prosím Tě, umři. Můžeš teď odejít. Běž! Prosím tě, běž!“ Říkám to pořád dokola. Přitom jí otírám čelo a držím ji za ruku. (závěr knihy)

Život a především umírání není telenovelou. Bez příkras je zachycen v knize. Syrovost pravdy a všednosti, omezenosti sil a volání o pomoc. Ukazuje hmotně bohatou civilizaci 21. století, chudou na širší rodinné vztahy a mezigenerační soužití, kdy technika překonala veškeré vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost. Příběh evokuje biblické Cti otce svého a matku svou. Totiž kdyby to bylo snadné, tak to Pánbu nedal jako přikázání.

R. Huneš

Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš? - recenzent Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc.

Šokující název si pro svou osobní zpověď zvolila Martina Rosenbergová a zveřejnila tak skrývanou otázku, kterou si čas od času klade každý, kdo dlouhodobě pečuje o rodinného příslušníka trpícího demencí. O tom, že je taková péče fyzicky i psychicky náročná vědí už dlouho dobu odborníci a laici a ve značném množství knih a účelových publikací se můžeme seznámit s radami, jak nejlépe takovou zátěž snášet. Jak ale konkrétně vyčerpávající péči prožívá pečující, se můžeme dovědět jen málokdy a jen od těch, kteří ji poskytují. Ostatně to je důvod, proč se německá novinářka a spisovatelka odvážně rozhodla, že se se svým trápením, nadějemi, i zoufalstvím, svěří široké veřejnosti.

V roce 2000 se Martina Rosenbergová vrací spolu se svým manželem Jensem, dcerkou Lenou a psem Sugarem z Řecka, kde oba manželé pracovali. Jsou rádi, že jim rodiče autorky nabídli, že mohou bydlet v samostatném bytě v jejich rozlehlém rodinném domě. Všichni jsou plni optimismu a společné soužití má zprvu značné přednosti. Malá Lena je ráda, že má babičku a dědečka na blízku a rodiče si váží jejich pomoci při hlídání. Idylka končí po čtyřech letech, kdy babička upadla. Nebudu prozrazovat další děj, a jen uvedu, že lékaři došli k závěru, že Martiny maminka trpí demencí a upozorním na několik méně známých a podstatných věcí.

Martina považuje za samozřejmé, že se o maminku bude starat, ale stále obtížněji zvládá potřebnou péči, pracovní povinnosti a starost o vlastní rodinu. Uvádí, jak se vážná nemoc podepisuje na psychice otce, který také stárne, a těžce nese, že je její pozornost a péče upřena na jeho manželku a on se ocitl na druhé koleji. Obecné konstatování odborníků, že závažná nemoc destabilizuje celou rodinu tak dostává konkrétní podobu.

Když už je toho na Martinu opravdu moc, zajistí postupně pomoc několika pečovatelek. Z textu i poznámek překladatelky Š. Podlešákové se ale dovídáme i informace o systému pečovatelských služeb v Německu, které jsou sice k dispozici, ale velmi komplikovaně organizované a neméně komplikovaně financované. Ani spoluúčast na platbách není zanedbatelná. Zajímavá je také pasáž týkající se žádostí o příspěvky na péči.

Martina úkorně prožívá ztrátu kognitivních (poznávacích) funkcí své matky, která ji „mizí“ před očima a která nakonec vyžaduje trvalou přítomnost pečovatelky. Výhodou ve složité situaci je, že pečovatelka s nimi může bydlet v prostorném domě. Neustálý křik matky, nemožnost se s ní domluvit, výčitky a zhoršující se zdravotní stav otce, dovedou Martinu k rozhodnutí, využít respitních (odpočinkových) služeb. Přes pečlivý výběr pečovatelského domu, je nakonec dehydratovaná maminka převezena do nemocnice a tam zachráněna. Pro nás je překvapující, že i idealizované služby na západě, mohou být výrazně nekvalitní.

Maminka se vrací domů. Martina se snaží opět vše zvládnout a uvědomuje si, že už nemá žádný osobní život, že trpí její rodina a že má i psychosomatické potíže. Lékař ji diagnostikoval tinnitus (nepříjemný šelest v uších) a vysoký krevní tlak. Usoudí, že takhle to dál nejde a že se musí i s rodinou odstěhovat. S touto myšlenkou koketovala několikrát, ale nakonec to opravdu udělala, když si s manželem v rekordním čase nechala nedaleko rodičů postavit vlastní dům. Na péči o maminku se ale nadále podílela, stejně jako její bratři a profesionální pečovatelé.

Za mimořádně cenné považuji pasáže, ve kterých Martina líčí své dramaticky se měnící emoce. Musela se vyrovnat s tím, že její matka vlastně zemřela dřív psychicky než fyzicky. Když maminka umírala, byla Martina u ní, držela ji za ruku, otírala čelo a nejprve tiše a pak i nahlas řekla: „Umři teď konečně mami!...Můžeš teď odejít. Běž! Prosím Tě, běž!“ a následně s úlevou konstatovala: „Je pryč. Zvládla to!“ Doplňme málo známou skutečnost, že k tomu, aby umírající opustil svět, potřebuje nemalou dávku odvahy.

Kniha Martiny Rosenbergerové se v Německu stala bestselerem a dodejme, že právem. Lze doufat, že analogický osud ji čeká i v českém prostředí, kde může výrazně pomoci nejen rodinným pečujícím, ale může také ve veřejném prostoru obohatit rozpravu o seniorech trpících demencí a o těch, kteří o ně pečují.

Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc.

Recenze byla zpracována pro web dustojnestarnuti.czl