Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš?

Tereza Kinovičová

Kniha Mami, kdy už konečně umřeš?, kterou vydalo nakladatelství Portál, jen zdánlivě připomíná thriller a mezi odpočinková letní čtení ji nemůžeme zařadit už vůbec. Německá novinářka a spisovatelka Martina Rosenbergová se rozhodla literárně zpracovat vlastní zkušenost s tématem, které zní současnou společností jako varovný signál, je však stále značně opomíjené, totiž téma stárnutí a smrti.

Po dvanáctiletém pobytu na Krétě, v době, kdy se Řecko stává ekonomicky nestabilním, se rozhodne autorka vrátit se svou rodinou zpět domů do Německa. Šťastný návrat do rodné země a společný život s rodiči ve vícegeneračním domě se brzy promění v několikaletou noční můru. Mamince je diagnostikována demence, zanedlouho poté tatínka postihne cévní mozková příhoda. Autobiografický příběh líčí nejen zápas s nemocí rodičů, ale především stres vyvolaný nepředvídanými okolnostmi. Jedním z nejbolestivějších zjištění je změna osobnosti blízkého člověka s demencí. Chápající a citlivá bytost, kterou maminka hrdinky celý život byla, se naráz stává egoistickou, neústupnou, agresivní. Nemoc se postupně člověka zmocňuje – problémy s rovnováhou jsou příčinou pádů, nemožnost nalézt vhodná slova činí komunikaci stále obtížnější, také schopnost porozumět okolí se zhoršuje, postupně se z něj stává jen prázdná schránka. K psychické zátěži, kterou s sebou nese péče o blízkého člověka, se přidává tíseň časová, finanční, překážky byrokratické, nepřipravenost společnosti, neprofesionální služby pečovatelských organizací. Dlouhodobá zátěž se začne projevovat také fyzicky a hrdinka, autorka, dcera, pracující matka a manželka v jedné osobě nachází východisko v odchodu z domu rodičů. Náhlé uvolnění tlaku ze společného soužití nečekaně přispěje k jejímu nervovému zhroucení. Nepřestává čelit falešným pocitům vlastní nedostatečnosti, kontroverzním myšlenkám o tom, kde končí hranice uměle udržovaného života, o nichž se veřejně diskutuje jen zřídka, a uvědomí si, že smrt je pro milovanou osobu, jejíž existence již ztratila většinu známek života, vysvobozením.

Martina Rosenbergová napsala svůj příběh nikoli z terapeutických důvodů, ale jako sdělení, potřebu připomenout, že otázky stárnutí a smrti jsou pro nás stále tabu. Komunikace mezi mladou a stárnoucí generací vázne. Ve svém okolí opakovaně zažívám, že si děti netroufají mluvit s rodiči o jejich stárnutí. Je bezpodmínečně nutné spolu komunikovat a vyjasnit si, kdo chce nebo může převzít úkoly spojené s péčí o rodiče, zda přichází v úvahu přestěhování do domova, jaké existují alternativy a kdo z příbuzných je připraven vzít na sebe zodpovědnost. (Str. 6)

Výskyt demence je spojen s ekonomickým a společenským rozvojem, ve vyspělejších státech je zastoupení tohoto onemocnění četnější. Se zvyšujícím se věkem dožití lze očekávat, že počet nemocných bude i u nás narůstat a bude potřeba zajistit větší informovanost veřejnosti, stejně jako koordinovanou péči zdravotních a sociálních služeb. V Německu je poskytována péče čtvrtině osob trpících demencí, odborníci odhadují, že v České republice se jedná o necelých 10 % nemocných, podstatnou část služeb zajišťují rodinní příslušníci. Alternativní projekty, jakým je například odvážný počin vedení domova pro seniory v anglickém Bristolu, které nechalo pro své pacienty postavit ulici ve stylu 50. let s poštou, lokálem či kavárnou, kde si mohou přečíst dobové noviny a časopisy, cítit se spokojeně a oživit vlastní minulost, jsou zatím ojedinělé.

V popředí osobního příběhu Martiny Rosenbergové nestojí literární ambice, snaží se především o srozumitelnost, blíží se literatuře faktu. Pohled autorky je bezvýhradně subjektivní, předkládá porci bolestných emocí, které čtenáře dojmou i vyděsí, aby prostřednictvím své zkušenosti upozornila na úskalí péče o nemohoucí rodiče a pomohla těm, kteří se ocitli v podobné situaci.

Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš?

Ginny

Až budu stará, nemohoucí a budu trpět nějakou nemocí chci do domova důchodců. Rozhodně nepřipustím, aby moje dcera musela prožívat to, co autorka knihy.

Je pro mě těžké psát recenzi na knihu, která je přímo ze života toho, kdo jí napsal. Ano, našly by se nějaké maličkosti, které by se možná daly napsat jinak, ale ve výsledku to není důležité. Rozhodně ne pro autorku. Kniha má jasně vypovídat o osudu toho, kdo se musel o dementní maminku postarat a komu to tatínek rozhodně neusnadňoval. Ano, zajímal by mě pohled na celou věc ze strany manžela paní Martiny a její dcery. Mám spoustu otázek na oba dva členy rodiny. Ale uspokojily by mě odpovědi? Bylo by mi to vůbec k něčemu? Asi ne. Protože příběh autorky mě natolik pohltil, že i když jsem byla občas naštvaná za její věčné „já já já“, naprosto jsem jí chápala a v její situaci bych se nezachovala jinak. A kdybych nakonec měla o všem napsat příběh, dopadlo by to stejně. Obdivuji její náturu, její odvahu a její sebeobětování. Stejně tak ale musím smeknout pomyslný klobouk před zbytkem rodiny za neskutečnou trpělivost.

Nejde ani negativně a ani pozitivně kritizovat styl psaní. Na tom u této knihy prostě nezáleží. Důležitý je obsah sdělení, nikoli jeho forma. A obsah mě vtáhl do života spisovatelky natolik, že jsem za jedno odpoledne přečetla knihu celou a žila život někoho jiného. Jedno odpoledne stačilo, abych pochopila život s dementním člověkem. Děkuji pěkně..nechci.

A i když kniha není klasickou beletrií, rozhodně stojí za přečtení i pro ty, co by jí v regálech knihkupectví přešli a nevšimli si jí. Je nenápadná, není jí vidět, ale po přečtení jí budete ještě dlouho slyšet ve své hlavě. Jsem ráda, že jsem jí nepřehlédla.

Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš?

Leona Šťávová

Jestliže vás název knihy Martiny Rosenberg šokoval, tak věřte, že vás chce jen přátelsky připravit na hodně silné čtení. Když do našich životů vstoupí smrt, je to hrozné. Ale když nepřichází, může to být ještě horší.

Martina Rosenberg je německá spisovatelka a novinářka. Rozhodla se napsat o smutné části svého života, kdy její matka vážně onemocněla a její otec se s tím nedokázal vypořádat. Kniha se v Německu brzy po vydání stala bestsellerem.

Velmi emotivní příběh, u kterého si téměř každý pobrečí. Do autorčiných pocitů je snadné se vcítit, protože u této knihy si sobecky nemůžeme říct – tak tohle se mi stát nemůže. A právě z toho důvodu kniha oslovuje tolik čtenářů. Než se nadějeme, může se na pokraji smrti ocitnout někdo z našich milých či my samotní. Smutné svědectví o tom, jak její rodiče bojují a zároveň se smiřují s blížící se smrtí.

Pokud jste to dosud nedělali, tak začnete rozlišovat smrt a umírání. Při pročítání jednotlivých kapitol se těžko ubráníte filozofickým úvahám o smyslu života, spravedlnosti a utrpení. Budete mít potřebu vášnivě diskutovat s přáteli o eutanázii. Jste-li v podobné situaci, rádi si přečtete, že vaše myšlenky rozhodně nejsou hříšné a zbavíte se výčitek svědomí.

Martina se s námi rozhodně nehodlá mazlit: „Matčin rozklad stále postupuje.“ Kromě velmi osobních myšlenek v textu nalezneme i podrobný popis progrese onemocnění a zajímavé informace o sociální péči v Německu. Jak sama uvádí, na to právě chce upozornit, stejně tak jako na nutnost mluvit v rodině o umírání a smrti. Na téměř 170 stran sepsala deset let svého života. Kniha může být i praktickou příručkou v konkrétních problémech.

„Takhle je to cítit, když se někdo nemyje. Nenápadně se podívám na matku. Je to možné? Najednou se mi rozsvítí. Samozřejmě je to možné. Jak by se mohla mýt nebo vůbec koupat, když sotva chodí? Na to jsem nepomyslela. Choulostivé téma a já nemám ponětí, jak s ním naložím.“

Nekonečná péče o nemocné rodiče, čekání na smrt, výčitky a sledování proměny milovaných osob autorku poznamená fyzicky i psychicky. Navíc naruší běžný život celé rodiny.

Děj knihy je předem jasný a už jen přebal vás možná bude od čtení odrazovat. S radostí přivítáte poslední stránku této knihy, ale nebude litovat času, který jste jí věnovali.

„Proč neumíme lidem ulehčit umírání? Svou fenku Sugar jsem směla od utrpení osvobodit, matce pomoci nesmím.“