Žena v polární noci

Žena v polární noci

Ritter, Christiane

Portál, 2020

299 Kč254 Kč

Rozebráno


Přihlaste se a nechte si hlídat dostupnost

Anotace

„Všeho nech a přijeď za mnou!“
Právě tohle napsal své ženě její manžel, který se v té době živil jako lovec kožešin na Západním Špicberku. A Christiane, sedmatřicetiletá vzdělaná umělkyně ze zámožné rodiny, skutečně opustila klidný život u rodičů i dospívající dceru a vydala se na nehostinný Sever.
Příběh vznikl ve třicátých letech dvacátého století. Autorka své zážitky popisuje s neobyčejným pragmatismem a humorem, který tu a tam připomene slavnou knihu Vejce a já. Christiane, jako správná hospodyňka vybavená například sušenou petrželkou do polévky, připluje na Špicberky. Po počátečním šoku při spatření dřevěné chýše potřené dehtem, kterou jí manžel připravil spolu s mladým Norem, který dvojici pomáhá a má jim během polární noci dělat společnost, zjišťuje, že téměř jediným zdrojem potravy a vitaminů pro ně bude tulení maso. Poté, co se Christiane podaří polidštit a zútulnit staromládeneckou domácnost, začne vnímat ohromující krásu a sílu severské přírody a oceňovat samotu poskytující možnost hluboké kontemplace. Později se dokáže nadchnout i nádherou půl roku trvající polární noci, popisuje různé zajímavé aspekty existence v severských podmínkách a životy obyvatel Špicberků a s odhodlaností sobě vlastní se přenáší přes drsné stránky života na Severu.
Příjemné, vtipné čtení, psané stále živým jazykem, které poutavě zachycuje dobové reálie a v Německu se dočkalo již šestnácti vydání.
Christiane Ritter (1897–2000), rodačka z Karlových Varů, se proslavila touto knihou, přeloženou do mnoha světových jazyků.

Bibliografické údaje

  • Autor:

  • Podtitul:Rok na Špicberkách

  • Překladatel:Somogyi, Viola

  • Nakladatel:Portál

  • ISBN:978-80-262-1673-5

  • Počet stran / vazba:200 / Brožovaná

  • Rok vydání:2020

  • Kód:14503801

  • EAN:9788026216735

  • Obálka v tiskové kvalitě:Stáhnout

Čtenářské recenze


  • Ritter, Christiane: Žena v polární noci - autor recenze: Jana Dořičáková

    http://www.topcteni.cz/christiane-ritter-zena-v-polarni-noci/

    Kniha má podtitul Rok na Špicberkách. Celkově mě kniha vzdělala. Za prvé jsem si musela najít, kde leží Špicberky, protože jsem o nich slyšela poprvé. Usnadním vám práci, pokud to jako já nevíte. Špicberky jsou nejsevernější část Norského království. Západní Špicberk (norsky Spitsbergen) je s rozlohou 37 673 km2 největší ostrov Špicberk a zároveň se jedná o největší ostrov Norska. Za druhé jsem se dověděla, kdo jsou kajky. Taky velmi zajímavý živočich.

    Hlavní hrdinkou je autorka Christiane, která v roce 1933 přijala pozvání svého manžela, aby s ním strávila rok v chatě v Arktidě. Její manžel měl vždy touhu žít kdesi v Arktidě. Připojil se k jedné vědecké expedici a pak tam zůstal jako lovec kožešin. V knize postrádám vysvětlení ohledně této rodinné situace. Jen tak mimochodem se autorka v knize zmínila, že nechala dceru na rok rodičům, když odjela za manželem. Chápu to, jen jsem zvědavá. Stačilo by mi stručně, kolik měla roků, jak často se s manželem vídala, když byla v Evropě a on v Arktidě. Prostě bych chtěla více podrobností ze soukromí. Ani na netu jsem více nenašla.

    Christiane začíná své vyprávění na nádraží, kde se rozloučila s rodiči. Když doplula lodí na místo setkání, čekal ji nejen manžel, ale i jeho kamarád Karl – mladý nor, který v chatě bydlel s nimi, aby jim pomohl. Další překvapení byla avizovaná chata. Když to napíšu stručně, tak to byla hranatá malá dřevěná bouda potřená dehtem, která obsahovala kamna, tři pryčny, stůl a židle. Bohužel v knize nebylo zmíněno, jak bylo řešeno WC, to by mě opravdu zajímalo, opět ze zvědavosti. Další soused byl vzdálený od jejich chaty 10 hodin chůze.

    Upřímně kniha mě chytla. Je to jiný svět. Fascinovalo mě, jak popisovala denní činnost, co dělali, co jedli, jak lovili. Hodně se věnuje přírodě kolem chaty, kde chodili pro vodu. Vypráví jak přežila sama čtrnáctidenní sněhovou bouři, když muži byli na lovu. Jak lovili, porcovali a jedli tuleně, což byl jejich hlavní zdroj vitamínů. Představa, že bych skoro půl roku byla ve tmě bez slunce mě děsí. A přesto autorka v tom našla to dobré, v čem ji roční pobyt posílil. Co sama v sobě objevila. Věřím, že takový pobyt je o sebepoznání a uvědomění si žití na tomto světě. Co je podstatné a co ne.

    Opravdu je to velmi poutavé a zajímavé vyprávění o jiném životě než ho známe. Já bych tam teda nikdy nejela, ani kdyby mi za to platili. Ale obdivuji lidi, kteří do toho jdou a zvládnou to. Běžně tam bylo v zimě -30 – -40°C, z toho je mi zima, jen na takovou teplotu pomyslím. Udivovalo mě, že si Christiane skoro na nic nestěžovala, prostě to brala jak to je. I její manžel byl velmi sympatický a trpělivý ke své ženě, která se vše od něj učila. Jak sama v úvodu napsala, v jeho osobě se spojoval instinkt artického, přírodního člověka s duchovní, duševní a uměleckou vzdělaností Evropana.

    Pokud vás kniha zaujala, nic jiného vám nezbývá než si knihu přečíst. Věřím, že litovat nebudete. Otevře se vám úplně nový a jiný svět než znáte. Díky tomu si aspoň trochu uvědomíte, jak autorka sama praví, že za kulisami světa se nachází Boží přítomnost. A ta dokáže dodat sílu a klid, ať nás čeká cokoliv.

    Hodnocení: 90%

    - 07.05.2021


  • Ritter, Christiane: Žena v polární noci - autor recenze: ?

    https://knihomilka.home.blog/2021/03/12/zena-v-polarni-noci/

    Manžel Christiane Ritter se živí jako lovec kožešin. Jednoho dne své ženě napíše, aby se sbalila a odjela za ním. Na tom by nebylo nic divného, kdyby… Kdyby se nepsala třicátá léta dvacátého století, kdyby Christiane neměla malou dcerku a kdyby to nebyly Špicberky. Co myslíte, jak se žena s takovou výzvou popasovala? No jasně že odjela, jinak bychom si tuto knížku přečíst nemohli.

    V tomto neotřelém cestopise sledujeme pouť mladé ženy po krajině ticha, bílého mrazivého ticha a věčného ledu. Mohlo by se zdát, že to ženu z města položí na lopatky, ale opak je pravdou. Z deníku, který si Christine na misi vedla, se dozvíme, jak se vyrovnávala s životem v prostředí, které dokáže sejmout i ostříleného chlapa, natož křehkou ženu. Christine s manželem a jeho mladým kolegou lovcem sdílí jednu malou chatu, umíte si to představit? Minimální soukromí a ke všemu jako zdroj vitamínů tulení maso…

    Jestli čekáte fňukání a rychlý úprk zpět do civilizace, nemůžete se víc mýlit. Christine to vydržela a divoké Špicberky si zamilovala. Naučila se různým fíglům pro přežití, dokázala v chatce vytvořit útulné prostředí a naučila se z malého sortimentu zásob uvařit téměř královské menu. A navíc přežila i samotu, kdy venku zuří bouře, muži jsou kdesi na lovu a kolem dokola nikdo, jen sníh, sníh, sníh a zase jen sníh.

    Christinino vyprávění je věcné, přesto v něm najdete lehký humor, a taky mírné pobavení, jakoby se sama podivovala nad tím, co všechno dokázala. Byť se s manželem setkala po delším odloučení (a další na ně pak ještě čekalo), v textu je citově strohá a vzájemný vztah líčí spíše z praktického a kamarádského pohledu, ale co my víme, třeba si přísun hřejivých slov šetřila na vzácné chvilky se svým mužem. To je vyváženo poetickými popisy přírody na Špicberkách, takže máte chuť se tam okamžitě vydat.

    I když Žena v polární noci poprvé vyšla v roce 1938, díky překladu Violy Somogyi je dílo svěží a moderní, nepůsobí archaicky, vlastně máte pocit, že to všechno Christine zažila v současné době. Zajímavou tečkou byly fotografie špicberských chatek a taky dodatek k dalším životním osudům Christine a jejího muže, které byly, zejména v jeho případě, víc než dramatické

    I když je cestopisný deník psán něžnou ženskou rukou, cítíte, jak z něj fouká poctivý severní vítr, který vás přenese do krajiny, kde přežití závisí především na vaši praktičnosti, houževnatosti a odvaze.

    - 05.05.2021


  • Rok v mrazivé Arktidě - autor recenze: ?

    https://www.tyrkysovaknihovnicka.cz/2021/zena-v-polarni-noci-christiane-ritter/

    Autobiografický příběh rakouské umělkyně narozené do zámožné rodiny v Karlových Varech Christiane Ritter vás překvapí svou syrovostí i nádhernými popisy arktické krajiny. Jak se ale autorka na arktické Špicberky dostala? Může za to její manžel s dobrodružným duchem. Hermanna Rittera si Christiane vzala ve svých 20 letech (v roce 1917). Tehdy pracoval jako námořní důstojník. Protože se ale nakonec rozhodl živit jako lovec kožešin, doma příliš nepobýval a jeho druhým domovem se staly zamrzlé Špicberky. A právě tam se za ním roku 1934 Christiane vydala, aby s ním strávila rok za polárním kruhem.

    Městská „panička“ zvyklá na veškerý komfort Vídně se tak jednoho dne rozhodla splnit slib, který manželovi dala a odjela lodí z Hamburku vstříc dobrodružství a zanechávajíc doma u rodičů dceru Karin. O přípravách na cestu i strastiplné cestě do místa určení – maličké chatky, spíše nahrubo stlučené boudy, v níž měla strávit následující rok – vypráví se zaujetím a velmi čtivě.

    Krásný způsob vyprávění a úchvatné popisy jsou ostatně pro celou knihu typické. Christiane dokáže popsat strohou a prakticky pustou krajinu plnou sněhu, ledu, ledových ker v ledovém moři a polární záře tak neskutečně, že máte chuť se tam alespoň na chvíli vydat. Umělkyni v sobě prostě nezapře – ať už v popisech neskutečných barev, které byste v zemi věčného sněhu nečekali, vnímání zákonitostí přírody, i snaze o zútulnění chajdy.

    Její příběh ale samozřejmě není jen pozitivně laděný. V průběhu roku zažije také pravou depresi ze severské nekonečné tmy, samotu (manžel spolu s dalším lovcem vyrážejí na několikadenní výpravy), úzkost a dokonce i boj o holý život. I přesto si ale dokáže arktickou krajinu zamilovat.

    „Dostalo se mi velké milosti hned na začátku mého dobrodružství – neúprosná divočina mě do sebe vtáhla a já podstoupila křest ohněm. Od té doby vím, že za kulisami světa se nachází Boží přítomnost. A ta dokáže dodat sílu a klid, ať nás čeká cokoli.“
    (s. 191)

    Název knihy Žena v polární noci možná muže znít trošku romanticky, ale rozhodně se o žádnou romantiku nejedná. Stejně tak, jako to není jen „obyčejný“ cestopis. Christiane vás prostě na Špicberky téměř doslova vezme s sebou.

    Hodnocení: 4,5/5

    - 15.03.2021


  • Jak přežít krásu Severu - autor recenze: Daniela Slouková Recová

    https://www.vaseliteratura.cz/pro-dospele/7692-jak-prezit-krasu-severu

    Ona – pohledná, jemná žena oplývající financemi a intelektem. On – urostlý, pragmatický, intelektuál. Dvojice jako z reklamy na rodinné štěstí, které korunuje malá dcerka. Jednu vadu tato idylka má. Urostlý intelektuál podlehl volání divočiny a stal se z něj lovec kožešin na Špicberkách. A krásu tohoto malebného souostroví touží ukázat i své ženě. Christiane Ritter tak dostala dokonalý námět pro svoji autobiografickou knihu Žena v polární noci.

    Nápad manžela, který se jí ze začátku jevil jako šílenost, vezme za svůj a začne s přípravami na cestu na daleký sever, kde pro ni podle jeho slov čeká útulné bydlení a neskutečně krásná příroda, kterou dosud neviděla. Všechny dosavadní zážitky se v porovnání s pobytem na Špicberkách zdají být malichernými a mladá žena vykročí vstříc dobrodružství. I přes varování osádky zámořské lodi se rozhodne opravdu vystoupit na jednom z břehů ostrova, kde se nacházejí ony nedozírné přírodní krásy. A záhy zjistí, že to je to jediné, v čem měl manžel pravdu. Mladá žena se však rozhodne přežít rok, který manželovi slíbila setrvat v jeho loveckém srubu, a snažit se podlehnout kouzlu přírody.

    Nebýt na dalekém severu ve třicátých letech minulého století, čtenář by zde našel jistou paralelu s filmem Jak dostat tatínka do polepšovny, kde maminka čeká ráj a nakonec se ho i dočká, ale v trochu jiné podobě, než si plánovala. Christiane Ritter asi také nečekala bydlení v jedna plus nula pro tři dospělé lidi a tulení játra jako zlatý hřeb hostiny. A další vrchol pobytu ji teprve čeká. Nekonečně dlouhá a temná polární noc, kdy slunce nevyjde nad obzor několik měsíců, kdy si člověk zvyklý na život v západní Evropě sáhne na samé dno, aby měl možnost se od něho odrazit a prozkoumat každé zákoutí své duše. Co jiného také chcete dělat ve tmě v maličké chatě s omezenými zásobami petroleje?

    Autorka se s neobyčejným smyslem pro humor a pragmatismem pouští do popisu každodenního života, který i přes svou monotónnost skrývá nejedno dobrodružství a my čtenáři můžeme být při tom. Z popisu každodenních bojůvek s kamny, tuleními kožešinami a vlezlou zimou se stále častěji stává lyrický popis krajiny, při kterém autorka nešetří superlativy. Někde během hluboké polární noci došlo k obratu a z úleku se pomalu stává láska na celý život.

    Žena v polární noci Christiane Ritter bývá často přirovnávána k Betty McDonald a jejímu dílu Vejce a já. Těžko říct, která z autorek vychází vítězně, protože ač jedna popisuje sever Evropy a druhá severozápad USA, obě disponují úžasným humorem, nadsázkou a sebeironií. Jeden rozdíl zde čtenář přece najde. Betty McDonald ráda opustila slepičí farmu kdesi v horách, kdežto Christiane Ritter odjížděla ze Špicberků se slzami v očích a nesmazatelnou stopu v srdci a na jejím vyprávění je to znát. Ty, co přečtou Ženu v polární noci, občas chytí alespoň malá touha podívat se nahoru na sever. Vždyť to nakonec není tak daleko, a kdo by nechtěl alespoň jednou v životě vidět polární zář a slyšet hukot valících se ledových ker.

    - 12.03.2021


  • Tma a polární ženy - autor recenze: ?

    https://talentovaniumelci.cz/tma-a-polarni-zeny/

    Venku je 13 stupňů pod nulou, větvičky oblékly kabátky z ledu a křišťálové rampouchy zahájily souboj o nejdelší špičku. Rozjímám nad každou zpomaleně padající vločkou, za kterou pozoruji neklidnou kompozici větrem zmítaného stromoví. Zakulacené kopečky krajiny v dáli mi vždy připomínaly měkoučké obliny lidského těla. Láskyplné objetí jako od milujícího rodiče. Pokud existuje, pokud vás miluje. Pro jednoho samozřejmost, pro druhého nikdy nepoznaná skutečnost. Srdce je zavřené, tudy cesta nevede. Z vlastních pocitů při obkreslování krajinné linie nedočkavýma očima mě vytrhne až pohled na vzdálenou lesní plochu, která utrpěla další ztrátu. Vykousnutá oblina v krajině mi připomíná násilnou deformaci, stejnou jako způsobuje vnější zásah do lidského těla. Pohledem se vrátím k plápolajícím plamínku v krbu, dopiji si vlažný čaj a znovu otvírám knihu. Nebudu uvažovat o tom, proč jsme v pandemii, ani rozjímat nad tím, co vše mě v životě ještě čeká, jako kdyby moje Já zasloužilo nějakou zvláštní pozornost. Dnes naplňuji vlastní bytí, zítra už tu moje tělesná schránka být nemusí. Obavy stranou. I přes všechny chyby, kterých jsem se pravděpodobně jako každá lidská bytost dopustila, byly mé pokusy o existenci v duchu milující laskavosti ke všemu živému silné. Teď je na čase věnovat se společnosti, kterou jsem si na dnešní večer přizvala. Společnosti polárních žen.

    V roce 2020 jsem objevila čerstvě vydanou knihu Tma norské novinářky Sigri Sandberg (*1975). Ta ve svém díle velmi umně propojila autobiografické, biografické a vědecké informace. Navíc otevírá další opomíjené civilizační téma: světelné znečištění a nedostatek přirozené tmy, které závažným způsobem narušují biologické procesy všech živých organismů včetně člověka. O problematice světelného znečištění jsem se poprvé doslechla v 90. letech, kdy jsem ještě jako dítě začala navštěvovat aktivity příznivců astronomie z celé České republiky pod názvem Astropraktikum. I když jsem to ještě tenkrát netušila, pohled na nebe mě celoživotně ovlivnil. Dodnes se nebeské pohledy a mysterium vesmíru promítají v mé umělecké tvorbě i osobní životní filozofii. Pro mě bylo tedy vždy nepochopitelné, proč nefungují zákony a nástroje, které by zajišťovaly naše práva na přirozenou tmu, obzvláště v době spánku, kdy ji všechny živé organismy tolik potřebují. Během své profesionální práce s onkologicky nemocnými jsem se zajímala o vše, co ke vzniku onemocnění i jeho zhoršeného průběhu přispívá. Včetně vlivu melatoninu, hormonu tmy a spánku, který produkujeme pouze v noci a za tmy. Pokud ho máme nedostatek, jsou regenerativní procesy v našem těle ohroženy a vystavujeme se různým zdravotním rizikům. V tomto ohledu je žádoucí aplikovat do životní praxe zásady spánkového hygieny a snažit se ovlivnit faktory, které jsou na nás přímo závislé. Mezi ty, co ovlivnit nemůžeme, patří například veřejné osvětlení. Ptát se můžeme pouze námi volených politických zástupců, proč nelze v době spánku regulovat pouliční lampy, proč nelze zajistit, aby veřejné světlo mířilo pouze do bezpečných zón, proč v noci zbytečně osvětlujeme kulturní památky či jiné stavby?

    Paní Sandberg ale nezůstává jen u předkládání vědeckých faktů, které úbytek melatoninu v důsledku působení modrého světla dokazují. Sama se vydala na pětidenní pobyt v polární noci, aby zjistila, co tma vyvolává v lidském těle a proč je pro mysl něčím děsivým. Své dojmy z výpravy propojuje nejen s tematickými poznatky, ale i s úryvky z deníku Christiane Ritterové (*1897), rodačky z Karlových Varů, která se roku 1934 vydala na norské souostroví Špicberky. Tato neuvěřitelná dáma zde strávila jeden rok a stala se autorkou evropského bestselleru s názvem Žena v polární noci (r. 1938). O Arktidě uvažovala jako o duchovním místě, kde si uvědomíte, co je v životě skutečně hodnotné. Dožila se navíc neuvěřitelných 103 let, takže se spojení neochvějné vůle k životu s hraničním zážitkem její arktické poutě nenápadně nabízí. Jak je možné, že se o paní Ritterové dozvídám až od norské autorky? Další zapomenutá žena, která by mohla být zdrojem inspirace, postesknu si. Vždyť zpráv o životě žen v divočině na počátku 20. století máme tak málo. Snadno se pak v takových diskuzích ujme argument, že když chybí informace, není v určité oblasti zastoupena ani žena jako taková. Je třeba mít na paměti, že když o něčem nevíme, neznamená to, že to neexistuje. Ihned jsem zatoužila číst knihy simultánně. V době vydání díla Tma ale nebyla ještě kniha Žena v polární noci k dispozici. Nikdy nevyšla v češtině, marně jsem se pokoušela zjistit, kde bych získala anglickou verzi. S němčinou, ve které vyšlo dílo původně, bych si totiž neporadila. Naději mi dodalo až nakladatelství Portál, které mi prozradilo, že se k českému vydání díla paní Ritterové chystají. Zvládli to v druhé polovině loňského roku. Knihy jsem si tedy nejprve užila každou zvlášť a v lednu roku 2021 si dopřávám vytoužené čtení obou zároveň. Všimla jsem si pouze dvou nedostatků. Zaprvé, v epilogu knihy Tma se uvádí, že paní Ritterová se dožila 104 let, v doslovu knihy Žena v polární noci, že zemřela ve věku 103 let. Dále mě zaujalo, proč marketing tohoto výrazně feministického textu zdůrazňuje, že dobrodružka zanechala kvůli arktické výpravě doma s rodinou svou malou dceru. Zviditelňovat informaci, na kterou v knize žádnou odpověď čtenářky a čtenáři nenajdou, považuji za zavádějící.

    Tma sama o sobě není strašlivá, bojíme se toho, co se v ní může ukrývat.

    Po přečtení obou knih již plně chápu, proč se novinářka Sigri Sandberg snažila o změnu perspektivy. I když její zkušenost, jak sama v díle přiznává, není srovnatelná s tím, co zažila paní Ritterová. Chtěla se sblížit s tmou a samotou, s tím, co většinu lidí děsí. Pochopit, proč hledáme bezpečí a útěchu ve světle, i když nás jeho nadměrná přítomnost plíživě ničí. Čeho se tolik obáváme? Tma sama o sobě není strašlivá, bojíme se toho, co se v ní může ukrývat. Třeba bychom konečně pochopili a prohlédli svět kolem, když bychom strávili nějakou dobu ve tmě a tichu. Tak jako Christiane. I dnes si těžko představit, jak se připravit na pobyt v drsných arktických končinách. To, co se lidé vydávají na taková místa hledat, stejně vždycky nakonec naleznou až uvnitř sebe. Žena v polární noci mi ale pomohla odlehčit od zármutku (ten na mě přichází vždy, když vím, že i když sama za sebe udělám pro změnu k lepšímu vše, co je možné, nebude to mít na celkovým problém dostatečný vliv) nad přehlíženým tématem světelného znečištění a nedostatku přirozené tmy. Pobavilo mě, že se Christiane Ritterová vypravila na Špicberky se spodním prádlem z velbloudí srsti, malířskými potřebami, nerozbitným zrcátkem či sušenou petrželí. Severské přivítání nebylo pro ženu ze zámožných poměrů zrovna vřelé. Voda, mlha, déšť, sníh, dva muži a lovecká chata na necelých deseti metrech čtverečních, 250 kilometrů od nejbližšího města. Nepřetržité světlo v létě, nekonečná tma v zimě. Byl to drsný zážitek. Při prvních řádcích jsem nechápala, jak se v té době a bez jakékoli přípravy, rozhodla pro něco tak bláznivého. Jednoduše neměla ani tušení do čeho se pouští. Její manžel, arktický lovec popisoval ve svých dopisech neskutečnou krásu přírody, ale praktická stránka věci ho již tolik netrápila. I tak si Christiane zachovala nadhled a vydala se vstříc svému životnímu dobrodružství. Strávila rok života v divočině, kde překvapivě cítila zvláštní klid. A to i navzdory tomu, že do svého návratu neměla jedinou zprávu o rodině. Se syrovými popisy života s lovci pak v díle kontrastují pocity, které v autorce neobvyklé prostředí zanechává.

    Stále znovu mi připadá jako zázrak, že červánky nemizí jako u nás za obzorem, ale postupně stoupají výš a výš. Pod nimi se nad vrcholky hor šíří pastelově modrý pruh tmy. Modré světlo se rozlévá po podivuhodné krajině a dodává jí průzračnou měkkost a důstojnost, kterou na sebe v bíle noci berou všechny předměty.

    Jak Christiane přežila onu obávanou polární noc, která může trvat i několik měsíců? Jaký byl její život bez slunce a sáhla si až na dno? To už bych vám moje milé knižní dobrodružky a dobrodruhové prozradila víc než byste chtěli! Jak sama autorka napsala: Arktida je část světa, kde se nebe dotýká země. A já mám pocit, jako bych se tam také podívala. Chápu, proč se dílo paní Ritterové stalo ve své době bestsellerem a je škoda, že autorka zbytek svého života prožila v ústraní. Jsem vděčná, že paní Sandberg oživila odkaz polární ženy a nyní vkládá naději do těch, kdo si její knihu přečetli. Já její myšlenky posílám dále a prosím vás: přečtěte si její dílo a vzpomeňte v něm i na paní Ritterovou, neobyčejnou ženu, která stejně jako někteří z nás zažila, jaký klid nám dokáže příroda poskytnout. A již tenkrát nás varovala před tím, že jednoho dne zapomeneme být součástí ekosystému.

    - 12.03.2021


  • Ritter, Christiane: Žena v polární noci - autor recenze: zaneta_s_pribehem

    https://www.instagram.com/p/CK1ndWbg7OY/

    Q: Kam byste se chtěli jednou podívat? Kdekoli na Zemi...nebo i mimo ni?

    /

    Tohle bylo jedním slovem krásné!

    Ty popisy přírody, zvířat, pocitů...

    Ale vše pěkně popořádku.

    /

    Ve 30. letech minulého století obdržela Christiane Ritter dopis od svého manžela, lovce kožešin na Západním Špicberku, ať všeho zanechá a vypráví se za ním.

    Christiane se za svým mužem opravdu vydala.

    A deník, jež si na Špicberku psala, jsem já před pár okamžiky dočetla.

    /

    Na úplném začátku se kniha jeví jako obyčejná; mladá žena ze zámožné rodiny se s počáteční skepsí seznamuje s nehostinnou přírodou.

    Christiane však tamní příroda učaruje a je úžasné sledovat, jak člověka příroda dokáže změnit.

    /

    Christianino vyprávění je počas temné polární noci plné úvah a myšlenek, které ve vás budou ještě notnou chvíli rezonovat. Obsahuje i popisy sněhových vánic a strachu.

    Příchod slunce je zase plný naděje a čisté radosti, nádherných popisů zvířat a různých menších či větších výprav.

    /

    Na čtení této knihy jsem se opravdu těšila, ale to co jsem od knihy dostala, jsem vůbec nečekala. Kniha se mě dotkla, a to hodně. Když se Christianne musela vrátit a loučila se se Špicberky, bylo mi smutmo, že už i já je s ní musím opustit.

    /

    Christiane byla prostě skvělá vyprávěčka, své zážitky popisovala tak lidsky a s takovým úžasem...

    ?5*/5*? tahle kniha vás prostě nesmí minout

    autor recenze: zaneta_s_pribehem
    https://www.instagram.com/p/CK1ndWbg7OY/

    - 12.03.2021


  • Ritter, Christiane: Žena v polární noci - autor recenze: Leona Šťávová

    https://www.facebook.com/story.php?story_fbid=266153001592025&substory_index=0&id=107200967487230&__tn__=*s*s-R

    Právě čtu Ženu v polarní noci.

    Doporučuji všem ženám cestovatelkám, které teď z různých důvodů moc cestovat nemůžou.

    Autorka strávila ve 30. letech minulého století rok na Špicberkách. Se svým mužem a ještě s jedním lovcem kožešin. Tomu říkám zkouška manželství.

    Ten druhý lovec se jí později svěřil, že tam s nimi zůstal hlavně proto, že chtěl vidět, jak to tam nezvládne.

    Když je vysadil parník na pobřeží a řekl jim, za rok vás vyzvedneme, tak mě docela mrazilo.

    Často vykládám dcerám o tom, co zrovna čtu.

    Chtějí vždycky přečíst ukázku a hrozně se všemu diví. Pak se pořád chodí ptát, jak příběh pokračuje.

    Já: "Emičko, víš kam bych jela, kdybych teď mohla odjet bez vás?"

    Ema: "Do Jihlavy?"

    Já: "Né, na Špicberky."

    Ema: "Tak přemluv tátu, třeba nás pohlídá."

    Já: "Jenže já bych tam chtěla jet třeba na 2 měsíce. To by vám to po mě bylo smutno."

    Ema: "Né, nebylo. Alespoň bysme si mohli dělat všechno podle sebe a v klidu."

    - 10.03.2021


  • Ženská síla tváří v tvář ledu - autor recenze: Barbora Grečnerová

    http://www.iliteratura.cz/Clanek/43919/ritter-christiane-zena-v-polarni-noci

    Fascinující deník mladé Rakušanky s českými kořeny, která se v roce 1934 odvážila strávit rok na Špicberkách, vychází poprvé v českém překladu. S humorem, ženským pragmatismem, ale současně s nebývalým pozorovatelským talentem v něm tato výjimečná cestovatelka popisuje své zážitky i arktickou krajinu.

    My ženy zvládáme mnohé, zdoláváme nejvyšší hory světa, plaveme přes kanál La Manche. Máloco dnešní čtenáře překvapí a zaujme, většinou potřebujeme ještě silný osobní příběh sportovkyně nebo jiné „železné“ dámy, abychom její výkon ocenili. Útlá kniha Christiane Ritterové (1897–2000) s názvem Žena v polární noci (první vydání německy 1938) nás však pohltí, i když v ní nejde o rekordy ani o intimní drama. Deník je výjimečný jak exotikou Severu, tak tím, že je to text v podstatě feministický; autorka se sice vůči druhému pohlaví nijak nevymezuje, ale hledá sama sebe, svou sílu, své hranice a přemýšlí nad tím, co člověku přinášejí i berou vztahy.

    V roce 1934 se Christiane Ritterová, Vídeňanka, rodačka z Karlových Varů, malířka a matka malé dcery, naloďuje v Hamburku na luxusní loď a po mnoha dnech slunění na lehátku mezi zámožnými cestujícími a vybranými lahůdkami opouští všechny jistoty a vymoženosti tehdejší společnosti. Vydává se za svým mužem, který se živí jako lovec kožešin na Špicberkách, a v malé chatě na pobřeží Západního Špicberku tu spolu s ním a jeho norským kolegou stráví celý rok. Raději opakuji, že se píše rok 1934. Christiane si nemůže vygooglit, jak to v arktické končině vypadá, neexistují bundy z funkčních materiálů ani jiné high-tech vybavení. Mladá žena přijíždí na místo, kde vládne led a kameny. Ze slibované útulné chaty se vyklube ubohý přístřešek o pár metrech čtverečních s jednou palandou, lavicí a rozpadlými kamny. Venkovní teplota dosahuje v některých částech roku minus čtyřiceti stupňů. Mnohem nebezpečnější než mráz je však obleva. Vzdálit se na několik kroků od boudy znamená v prvních dnech ohrožení života, protože v jednotvárné krajině se nezkušený člověk lehko ztratí.

    Výjimečná žena

    Proč sem vlastně Christiane Ritterová přijíždí? Polární deník, jenž se v němčině dočkal více než dvaceti vydání a česky vychází poprvé, osobní detaily zamlčuje. I jeho autorka žila po zbytek života v ústraní. O něco více je známo o osudu jejího manžela Hermanna Rittera, který v doslovu přibližuje překladatelka. Nedozvíme se tedy, co všechno vedlo Christiane Ritterovou k rozhodnutí strávit dvanáct měsíců uprostřed Severního ledového oceánu ani proč se odhodlala na celý rok opustit své dítě. Z jejích vzpomínek je ale zřejmé, že to je žena na svou dobu výjimečná, odvážná, obdařená výtvarným talentem i touhou překonávat sebe sama.

    Své zážitky zaznamenává s ženským pragmatismem, nechybí jí ale ani humor a cit pro zachycení magické přírody. V její osobnosti i stylu psaní se snoubí praktická hospodyně se vzdělanou středoevropskou intelektuálkou. Inspirativní je především její vnitřní síla. Mnohé ji zastihne zcela nepřipravenou a nezkušenou. Ona to však přijímá, ani jednou cesty na Špicberky nelituje, nelituje ani sebe, nespílá počasí ani svému muži. Zvládne vše – naučí se pohybovat v krajině, pozřít tulení maso a připravovat z něj rozmanité pokrmy, z pudu sebezáchovy sní i palačinky z tulení krve, přežije sama v chatě několik dnů trvající sněhovou bouři, na dno si sáhne během nekonečných měsíců bez slunce, kdy se ocitá na hranici psychického zdraví. Právě tento boj s vlastními démony uprostřed všeobjímající tmy, jenž Ritterová popisuje, inspiroval současnou norskou autorku Sigri Sandberg při psaní knihy Tma, která také vyšla nedávno v češtině.

    Jenom být

    Scenerii Špicberků, jež je hlavním autorčiným tématem, vládne mystické bezčasí. I díky němu při čtení po pár stránkách zapomeneme, že příběh je téměř devadesát let starý. Christiane Ritterová se navíc ve svých zápiscích plně soustředí na „tady a teď“, neodbíhá do minulosti, neplánuje budoucnost. Jako by teprve na místě, kde není pánem a kde se musí poddat vyšší síle, byl člověk schopen plně prožívat právě probíhající okamžik.

    Výtvarné cítění pomáhá Christiane Ritterové živě a plasticky zachytit monotónní chod dnů v pustině, kde lidské oko nemá téměř o co zavadit. Umí vidět a slovem popsat drobné nuance krajiny, sugestivně přiblížit měnící se odstíny barev plovoucích ker či hladiny vody. V drobných postřezích, čítajících málokdy více než pár vět, se Ritterová zamýšlí i nad tím, jak rozdílné jsou zákonitosti přírody a ty, jimiž se řídí lidské soužití. Nedívá se shora na svět, jenž opustila, ale v některých chvílích si možná vůbec poprvé uvědomuje, kým je. Po zkušenosti sněhové bouře si například zapíše: „Poprvé jsem poznala, že v osamění uprostřed nadlidsky silné přírody mají věci docela jiný smysl, než jaký jim připisujeme v našem světě plném trvalých vzájemných mezilidských vztahů. Pocítila jsem, že prosadit v Arktidě navyklé lidství je pro člověka v mnoha případech obtížnější než si v boji s živly zachovat vlastní život.“

    Je překvapivé, nakolik jsou úvahy o civilizaci psané v polovině třicátých let navzdory technologickému, ekonomickému i sociálnímu rozvoji platné i v jednadvacátém století. Při čtení starých novin si Ritterová utahuje z inzerátů na zboží, jež se v pustině zdá zbytečné až absurdní (zdobené vyřezávané rakve zde opravdu nejsou potřeba). Daleko od domova přesně formuluje, jak je naše společnost postavena na principu, že se lidé snaží, aby se vzájemně potřebovali a vydělali si tak na živobytí. Pandemická krize nám napověděla, jak velká a jak křehká je tato ekonomická provázanost dodnes.

    Šťastný kanárek v kleci

    V chatě jsou Christiane přisouzeny ženské práce, které ovšem od začátku přijímá zcela přirozeně, protože nezvládá vyrážet na dny trvající lov, veslovat v zamrzlém moři, zabíjet zvířata, stahovat je z kůže, nosit kořist na zádech. Rozdělení povinností chápe jako jediné možné. Roli kuchařky a hospodyně vnímá jinak než v Evropě, protože se cítí díky ní jako „člověk ve společnosti jiných lidí“. Extrémní podmínky způsobují, že jí nezáleží na tom, co dělá, ale na tom, že to vykonává pro druhé, pro vzájemné spolubytí, což je zajímavý aspekt, jenž se z mnoha současných debat o rovnoprávnosti vytratil.

    Neméně trefné a pro většinu současných žen aktuální je to, jak okolnosti Christiane postupně přinutí vzdát se dokonalosti. S trochou sarkasmu v začouzené boudě, již nelze nikdy pořádně uklidit, vzpomíná na uhoněné manželky, jež si myslí, že musí mít stále čisto a přitom být ještě upravené.

    Soužití na minimální ploše je malou vztahovou laboratoří, celý rok se obejde bez konfliktů a hádek, protože chtějí-li všichni přežít, musí se respektovat. Mladá žena také pochopí, že v lidských vztazích se pospolitost snoubí se ztrátou volnosti, a sama váhá, který pól je ten lepší. Když ji lovci opouštejí, musí se spolehnout jen na sebe, vyrovnávat se se strachem a samotou. Když se po několika týdnech lovci vracejí, rozporuplně je vítá: „Připadám si jako kanárek, který se po dlouhém pobytu na svobodě znovu ocitl v kleci a teď radostně přeskakuje z bidýlka na bidýlko.“

    Vidět neznamená pochopit

    Žena v polární noci představuje nevšední čtenářský zážitek, který dalece překračuje klasickou cestovatelskou literaturu. Zdánlivě obyčejný příběh, prostý vnějších dramat, historických či citových, vypráví o mrazivé divočině, o hledání sebe sama i o hranicích naší civilizace. Mezi řádky v něm najdeme i varování před pýchou, s níž přistupujeme k naší planetě.

    Christiane Ritterová měla odvahu se zastavit a naslouchat přírodě i svému nitru, díky tomu některé věci viděla a pochopila již před desítkami let. Jako když si při návratu domů při pozorování turistů na palubě lodi poznamenala: „Kdepak, Arktida přece nevydá své tajemství jen za cenu lodního lístku. Musíte prožít dlouhou polární noc, sněhové bouře a zapomenout na lidské sobectví.“

    - 10.03.2021


  • Ritter, Christiane: Žena v polární noci - autor recenze: Káťa Moravcová

    https://knihazaknihou.cz/zena-v-polarni-noci/

    Píší se 30. léta dvacátého století – Christiane slíbila svému muži, že za ním přijede na Špicberky a stráví s ním rok v lovecké chatě. Jak prožívala svou výpravu z civilizace do míst, kde člověk chtě-nechtě musí přehodnotit vše, co si do té doby o životě za polárním kruhem myslel? Nechte se unášet příjemným, milým, moudrým a napínavým vyprávěním, ve kterém půjde o život i zdravý rozum. Příběh se jmenuje ŽENA V POLÁRNÍ NOCI.

    Summa summarum

    ŽENA V POLÁRNÍ NOCI vychází v brožované vazbě a zdařilou ilustrací ledního medvěda na měkkých deskách. Podle anotace má příběh Christiane Ritterové připomínat populární knihu Vejce a já, já s tímto tvrzení nesouhlasím. Betty MacDonaldová píše humoristické, biografické romány, příběh Chriastiane Ritterové je (podle mě) více poetický, hluboký. Chriastiane svým čtenářům umožňuje pozorovat změnu v uvažování, vnímání „moderního“ člověka, který se ocitne ve skutečné, syrové divočině bez všech berliček v podobě elektřiny, teplé vody a jiných „výdobytků civilizace“. Se zjevnou úctou a hlubokým obdivem popisuje pohádkovou krajinu a kouzelné přírodní úkazy, které Středoevropani doma nemají. Ovšem souhlasím s tvrzením, že obě spisovatelky mají inteligentní smysl pro humor a nadsázku, velmi čtivý styl psaní a životní nadhled, kterým komentují své životní trampoty, do nichž je více – méně přivedly svérázné povahy jejich manželů. Kniha Žena v polární noci se čte velmi hezky, autorka nezapře své „malířské oko“ a i ve svém psaném projevu prokáže obdivuhodnou schopnost „přenášet“ nádherné obrazy zvířat, ledovců a sněhem zasypaných loveckých obydlí do myslí čtenářů. Vyprávění nechybí ani dobrodružný prvek, kdy obyvatelům chaty jde skutečně o život. Kniha obsahuje doslov autorky, kde se dozvíme, jak dopadl konec její cesty zpět domů do Německa a překladatelka Viola Samogyi napsala poutavý závěr věnovaný dalším nevšedním osudům manželů Ritterových. Kniha se mi velmi líbila, doporučuji.

    Hodnocení: 99%

    autor recenze: Káťa Moravcová
    https://knihazaknihou.cz/zena-v-polarni-noci/

    - 08.03.2021


  • Jen sníh, led, skály a moře – v Bohem zapomenutém kraji lze přesto najít... Boha! - autor recenze: Jan Hofírek

    http://kniznirecenzeetc.blogspot.com/2020/12/christiane-ritter-zena-v-polarni-noci.html

    Když jsem se v anotaci dočetl, že Žena v polární noci (s podtitulem Rok na Špicberkách) místy upomíná na slavnou knihu Vejce a já, okamžitě jsem zbystřil pozornost. Betty MacDonaldová mně před lety okamžitě přirostla k srdci svým úžasným humorem, s nímž vylíčila život na slepičí farmě mimo civilizaci, některé pasáže z její knihy znám nazpaměť, často se k ní vracím a vždy se skvěle bavím. Takže mě zajímalo, co má s Betty společného Christiane.

    No, hned úvodem musím říct, že mnoho ne. On je také velký rozdíl žít sice daleko od lidí, ale přitom v přijatelných klimatických podmínkách (Betty) a na opuštěném skalisku blízko Severního pólu, kde půl roku nezasvítí slunce a život je neustálým bojem o holé přežití (Christiane). Stručně řečeno – knihy Vejce a já a Žena v polární noci jsou zcela odlišné, a to nejen prostředím, v němž se odehrávají, ale i mentalitou jejich pisatelek. Temperamentní Betty nám jako na běžícím pásu servíruje legrační gagy, pro duchovně založenou Christiane je charakteristický popis jejích vnitřních stavů na pozadí panenské přírody. Oběma dámám je ovšem vlastní odvaha, s níž opustily své dosavadní existenční jistoty a vydaly se vstříc velkému Neznámu...

    Než jsem začal tuto recenzi psát, tak jsem se samozřejmě podíval na mapu Špicberků a něco si o tomto podivném souostroví přečetl. Na Zemi jsou údajně dvě místa, která svou bezútěšností, odlehlostí, opuštěností a tajemností nemají „konkurenci“ – Ohňová země a právě Špicberky. Když jí tudíž její muž (který tam často pobýval) vyzval, aby za ním přijela (tedy připlula), stála Christiane před nelehkým rozhodováním. Za jiné „výletní konstelace“ by to nemusel být problém – strávit v těch nehostinných končinách týden či dva a zas se vrátit domů by určitě zvládla. To manželovo pozvání ale platilo na celý rok! Posléze však láska a touha po „adrenalinu“ zvítězily a mladá žena nastoupila na loď, aby na konci své cesty zjistila, že bude se dvěma muži obývat polorozpadlou chatrč v končinách, kde ne lišky, ale lední medvědi dávají dobrou noc!

    Po pravdě řečeno, v knize se vlastně „nic neděje“. Ono také není moc o čem psát, když Christiane je např. skoro po dva týdny sama (chlapi odešli na lov) a po celou dobu se věnuje prakticky stále stejným a monotónním činnostem, jako je ranní odklízení sněhu kolem chaty, vaření, úklid atd. K jistému „zpestření“ této ubíjející jednotvárnosti sice dochází, třeba v podobě vichřice, trvající bez přestání několik dní a hrozící odnést ubohé přístřeší i s jeho obyvatelkou kdoví kam, ale to je tak všechno.

    To, že je kniha tak skoupá na vyprávění o dobrodružných a dramatických zážitcích, má ale vcelku pochopitelný důvod. Prožít (a přežít) rok na Špicberkách (a navíc v jejich nejsevernější části) je totiž už samo o sobě tak obrovským dobrodružstvím, že se mu máloco vyrovná. Pramínky jednotlivých událostí se tam zcela zákonitě slévají do jednoho mohutného proudu, v němž se prostě musí plavat a příliš nepřemýšlet – nádherný, ale zároveň nemilosrdný kraj se s nikým nemazlí. Christiane tento základní zákon přežití brzy pochopí a přizpůsobí mu svůj zdejší život. Tak se stane, že se začne pozvolna „rozkoukávat“, a to nejen očima, ale i duchovním zrakem. Její líčení fascinujících scenérií Špicberků mne okouzlilo, avšak ještě více jsem byl uchvácen tím, co spatřila za tímto vnějším „pozlátkem“! A tady bych si dovolil dát jí na závěr slovo:

    „Arktida je část světa, kde se nebe dotýká země. Ne všichni dokážou snést oslepující světlo, neproniknutelnou tmu a ohromnou samotu. Dostalo se mi velké milosti hned na začátku mého dobrodružství – neúprosná divočina mě do sebe vtáhla a já podstoupila křest ohněm. Od té doby vím, že za kulisami světa se nachází Boží přítomnost. A ta dokáže dodat sílu a klid, ať nás čeká cokoliv.“

    - 24.02.2021


  • Dvě knihy ze světa, kde se nebe dotýká země - autor recenze: Marie Voslářová, A2 Kultura

    Přes osmdesát let staré deníkové záznamy karlovarské rodačky Christiane Ritterové, vydané pod názvem Žena v polární noci, dodnes uchvacují líčením roku stráveného v lovecké chatě na Špicberkách. Kniha inspirovala norskou spisovatelku Sigri Sandbergovou k napsání esejistického svazku Tma. Obě díla nyní vyšla v českém překladu.

    Píše se rok 1934 a Christiane Ritterová nasedá v Hamburku na parník mířící k severu. Pořádně neví, co ji tam čeká, přesto se navzdory varování spolucestujících vyloďuje v Kongsfordu, přístavu za polárním kruhem. Vyzvednout ji tu má manžel, který se v Arktidě už léta živí lovem kožešin. „Paninka“ z Karlových Varů vyslyšela jeho naléhavé dopisy a přijela za ním strávit zimu na severní výspě Západního Špicberku.

    Hospodyňka i malířka

    Ritterová si píše deník, který letos vychází česky pod názvem Žena v polární noci (Eine Frau erlebt die Polarnacht, 1938), a věcně v něm líčí plavbu do kraje bílých nocí, šok z chudičkého příbytku, který má uprostřed pustiny s manželem a jedním norským lovcem sdílet, i hrůzy a nádhery arktické krajiny, plné míst s názvy jako Nebožtíkův záliv či Záliv nářků. O sobě a svém středoevropském životě se zmiňuje jen okrajově, a tak se až po mnoha stránkách dozvídáme o autorčině dceři Karin, zanechané doma u prarodičů. Ještě později vychází najevo, že Ritterová je nejen zdatná hospodyně, která tváří v tvář tulením játrům, ztenčujícím se zásobám zmrzlých brambor i věčně čadícím kamnům prokazuje značnou schopnost improvizace, ale také malířka. Arktickou krajinu ostatně nezachytila jen v deníkových zápiscích, nýbrž i prostřednictvím maleb a kreseb.

    Leccos o jejím výtvarném nadání prozrazuje i samotný text: Ritterová živě a bez literátských klišé líčí proměňující se výhledy, hry světla a počasí, ale i reakce lidské mysli na nekonečné obzory a dlouhá období temnoty, kdy čas i prostor získávají úplně nové dimenze. Občas se společně s manželem vydává na lovecké výpravy – a čtenáře bere s sebou: „V chladném ránu se celý lord pokryl slabou vrstvou ledu, kterou kýl naší loďky s jemným cinkáním drtí na tenké úlomky.“ Jindy zůstává v chatě mnoho dní sama, zatímco muži obcházejí pasti, což ve vánicích a bouřích obnáší řadu praktických obtíží a rovněž zvláštní psychické stavy, kdy člověk „s dosud nepoznanou hrůzou zírá do bezedné propasti své vlastní prázdnoty“.

    Závěsy proti medvědům

    Působivost zápiskům z pobytu „na zledovatělé lysině zeměkoule“ dává především jejich hutná forma: „Zážitky v Arktidě jsou neuvěřitelně různorodé. Někdy se vraždí a přejídá, jindy počítá a odměřuje, můžete hrůzou a osamělostí málem přijít o rozum, ale dá se zbláznit i nadšením z přemíry krásy.“ Ritterová se snaží zachytit, co se s ní a v ní odehrává v mezních okamžicích: „Připadá mi, jako bych náhle zmizela, prorůstá mnou nekonečný prostor, šíří se ve mně jako hučení moře a to, co kdysi bývalo vlastní vůlí, se roztrhá o nehybná skaliska jako mráček.“ Přicházejí ale i veselejší momenty, například když s velkou pozorností a zájmem sleduje vzácnou arktickou faunu včetně poloochočeného lišáka Mikkela, z něhož se stává vítaný společník, ač si lovci brousí zuby na jeho bělostnou kožešinu. Starosti vypravěčce vcelku pochopitelně dělají lední medvědi, kteří mají ve zvyku připlouvat na ledových krách: „Co kdybych si aspoň ušila závěsy na okna, abych si jich nevšimla, až začnou nakukovat do chaty? Záchrana útulnosti za trochu námahy jistě stojí.“ Ze zápisků je zřejmé, že si Ritterová přes všechny útrapy Arktidu postupně zamilovala. Její kniha je v německém prostředí legendární, vychází stále znovu a byla přeložena do řady jazyků, což dokazuje, jak přesvědčivě čtenářům zprostředkovává úžas z přírody prolínající se s každodenní tvrdou dřinou: „Za chvíli už je ze mě jen přízrak pradleny, která stojí v chatě a pere. Všechny mé smysly zůstaly venku, v tom vířícím čarovném světle, v nevyslovitelném kouzlu arktické noci,“ končí stručné, ale strhující líčení polární záře. Text se přitom nesnaží o senzaci, veškerá osobní témata a rodinné záležitosti autorka (z ohledů k manželovi a rodině?) nechala stranou a bezpochyby si důkladně rozmýšlela, co o svém životě zveřejní. Ostatně ani ze sekundárních zdrojů se o ní mnoho nedozvíme, kromě toho, že po druhé světové válce zakotvila se svým mužem v Rakousku, dožila se úctyhodných sto tří let a do Arktidy se zřejmě už nikdy nevrátila. V deníku se plně soustředí jednak na zachycení svých dojmů z krajiny a podnebí Špicberků, jednak na reakce lidských duší, které v temnotě zimních vichřic každá po svém šílí („uprostřed nezměrné strnulosti a ochromení všeho tělesného se rozrušená mysl pomalu začíná ubírat vlastní cestou“), ale jindy zase zažívají okamžiky jinak nedosažitelného klidu a harmonie se světem. Jak prozrazují i vybrané kratičké ukázky, český překlad Violy Somogyi je vynikající a čtenářům lze tento výlet za hranice všedních dní jen doporučit.

    Zhasnout a spát!

    Deníky Christiane Ritterové ve velké míře využívá norská novinářka a spisovatelka Sigri Sandbergová ve své esejistické knížečce Tma (Morke, 2019). Autorka v ní nabízí čtenářům pelmel zajímavostí více či méně souvisejících s fenoménem tmy, od depresí přes celosvětově narůstající potíže se spánkem až po černé díry, a především se zaměřuje na škodlivost světelného znečištění – pro přírodu i pro člověka. Jak si jistě všiml každý, kdo Skandinávii v temnější části roku navštívil, toto téma je zde aktuálnější než kde jinde: zejména od vynálezu úsporných žárovek a diod se svítí všude a pořád, a upozorňovat na problematické dopady světelného smogu je tak více než namístě.

    Sandbergová se drží způsobu, na který severští autoři sázejí často a z něhož se stal vlastně už standard: propojuje poznatky s osobní rovinou a snaží se populárně naučné knize dodat i trochu umělecký „šmrnc“. Své srozumitelně podané, nenáročné výklady tedy kombinuje s množstvím parafrázovaných úryvků z deníků Christiane Ritterové, s básněmi známých norských autorů o tmě a také s líčením vlastních zážitků z pětidenního osamělého zimního pobytu v horské chatě ve Finse. Na tomto odlehlém místě si Sandbergová tak trochu „hraje“ na polární noc, ačkoli k polárnímu kruhu je odtud ještě pořádně daleko. Bojuje zde se svým strachem ze tmy (přestože v minulosti také prožila řadu let na Špicberkách – jenže těch současných, osvětlených), ale možná hlavně ze samoty: ukazuje, jak těžké je pro mnohé z nás opustit každodenní shon a dělat společnost jen sobě samým, dokonce i když máme k dispozici výdobytky, jako jsou telefon či elektřina. Bohužel pokus vylíčit pět osamělých dní ve vybavené horské chatě jako drama přes veškerou snahu nevyznívá, což ještě více vynikne ve srovnání s deníky Ritterové: text Sandbergové v tomto světle působí plytce. Její útlá knížka nicméně přináší řadu zajímavých informací a čtenářsky přístupné upozornění na význam světelné hygieny musíme přivítat v zájmu duševního zdraví nás lidí i s ohledem na další obyvatele této planety.

    autor recenze: Marie Voslářová, A2 Kultura

    - 18.12.2020

  • OBJEDNÁVKY KNIH KNIHKUPECTVÍ

    telefon:
    283 028 202

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH JEDNOTLIVCI A ORGANIZACE

    telefon:
    283 028 203

    provozní doba:
    9.00 – 18.00 hod.
    (každý všední den)

  • REKLAMACE A DOTAZY E-SHOP

    telefon / e-mail:
    283 028 205
    kanclir@portal.cz

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)