Italský salesián Bruno Ferrero je v knižním světě znám zvláště díky svým drobným knihám, které přinášejí v krátkých příbězích a podobenstvích naději modernímu člověku. Zatím poslední do češtiny přeložená knížka nese název Lék pro duši, i když v originálu se jmenuje Tajemství bambusu (Il Segreto del bambù), a to na motivy vůbec prvního příběhu celé knihy.

Kniha o 87 stranách malého formátu, proložená ilustrativními fotografiemi a citlivě přeložená Danem Liškou, je přesně to, po čem pravděpodobně sáhne zaměstnaný čtenář, který si jen tak tak pro sebe utrhne chvíli na čtení a rád by se u toho nasytil myšlenkami, které mu dodají naději a sílu. Ferrero je vypravěčem mikropříběhů ze života, jež se patrně ve většině případů staly. Není fixován na církevní prostředí, spíš naopak. Jeho úmyslem je ukázat, jak se i ze zdánlivě banálních a rutinních okamžiků, zážitků a setkání může vyklubat poučení, které věřící člověk může zakomponovat do svého světa víry.

Jsou to vlastně drobná dramata a jejich vyvrcholení anebo maličké detektivní příběhy, u nichž čtenář zprvu netuší, co se z nich vyklube. Tak například první příběh o bambusu. Dva farmáři si jen tak z legrace koupili na trhu pár semen jim neznámé rostliny. Zasadili je a čekali. Pravděpodobně po krátké době ztratil jeden z nich se semínkem trpělivost, protože se s ním vůbec nic nedělo, a přestal se o něj starat. Ten druhý sice váhal, ale přesto semeno zaléval a pečoval o něj. Když se ani po sedmi letech nic nedělo, váhal, jestli to má vůbec cenu. Jenže jednoho dne ráno spatřil, jak se v koutě jeho zahrady objevilo pár výhonků. A světe div se, o necelých šest týdnů později dosáhl bambus výšky třiceti metrů. Sedm let mu trvalo, než zapustil a rozšířil v zemi kořeny, než se připravil a přichystal všechno na dílo, ze kterého šla farmáři hlava kolem. I Noemu, dodává Ferrero, se lidé smáli, že si staví archu, když neprší...

Jestli si i díky Brunovi Ferrerovi má člověk vypěstovat nějakou důležitou schopnost, pak ať je to třebas ctnost trpělivosti a důvěry, že i zdánlivě zbytečné a bláznivé věci mají v řádu věčnosti svůj hluboký a jedinečný smysl. Ferrero cituje poslední slova zakladatele Applu Steva Jobse o tom, že přes všechny úspěchy, práci a peníze, za které si člověk může koupit skoro všechno a najmout si někoho, kdo bude dělat věci za něj, si nemůže koupit nikoho, koho by přinutil s ním v lásce žít, radovat se a tvořit smysluplné mezilidské vztahy. Nemůžete si, říká Jobs, „najmout někoho, kdo za vás bude snášet nemoc a umírat“.

Není pochopitelně snadné učinit součástí svého života to, o čem Ferrero píše. Svět kolem nás je natolik zrychlený, že už lidé mé generace prolétnou životem bez zastávek a z desítek, stovek a tisíců cest po celém světě jim nezbude ani prožitek, ani proměna, ani příběh, ale jen mozaika fotek na Instagramu a Facebooku. Některé velké skutečnosti života a pojmy jsou dnes skoro vyprázdněné. Tisíckrát jinak rozumí lidé tomu, co je to láska, co je to přátelství, co je to věrnost. V Bibli, pokud ji ještě někdo čte, se často hledají návody na život a extrémní témata, jimiž se kazatelé snaží dokázat, že člověk stojící před nimi žije úplně jinak, než by měl, a že to s ním asi špatně dopadne. Bruno Ferrero nepatří mezi ty, kteří by své čtenáře a posluchače strašili a nakládali jim na bedra ještě větší zátěž, než jakou si nesou. Je ve svém psaní spolupracovníkem Božího milosrdenství, tím, kdo Bohu vyšlapává cesty k lidem, tím, kdo mu pomáhá otevírat zavřené dveře našich srdcí. Dělá to laskavě, něžně, bez postranních úmyslů. Nic za to nechce, nic neslibuje. Ukazuje, že i v nejbeznadějnějších okamžicích prosvítá tmou světlo, za nímž je možné – ne-li nutné – jít.

Kapitolu nazvanou „Pravidla života“ bych si dokázal představit jako předmět na všech stupních a typech škol i jako jakési další desky desatera, které nás budou vítat při příchodu do našich farních a sborových společenství:

„Pokud jste ji otevřeli, znovu ji zavřete.

Pokud jste ji zapnuli, vypněte ji.

Pokud jste ji odemkli, znovu ji zamkněte.

Pokud jste ji rozbili, přiznejte to a opravte ji.

Pokud ji nemůžete opravit, zavolejte někoho, kdo to umí, a zaplaťte, co dlužíte.

Pokud jste si ho půjčili, vraťte ho ve stejném, ne-li lepším stavu.

Pokud vám na něčem záleží, pečujte o to.

Pokud se to ušpiní, vyčistěte to.

Pokud jste to přemístili, vraťte to zpět.

Pokud to patří někomu jinému a vy to chcete používat, požádejte o svolení.

Pokud nevíte, jak to zprovoznit, nechte to být.

Pokud vám do toho nic není, neptejte se.

Pokud to není rozbité, nesnažte se to opravit.

Pokud to nepoškozuje něčí pověst, nechte si to pro sebe a mlčte.

Pokud to někomu zlepší den, řekněte to.“