Kdybych měla filmovou klapku, řekla bych teď nejspíš: "Debbie Tung (v Portále) potřetí" a sama si pro sebe dodala – a zase je to trefa do černého. Tentokrát jsme od ní my, čtenáři, dostali jako dárek komiks, který bez zbytečných teorií, dlouhého vysvětlování souvislostí a udílení rad dá čtenářům z řad dospívajících a všech těch, kdo nejsou spokojeni s tím, jak vypadají, pocit, že v tom rozhodně nejsou sami. V příběhu Debbie budeme poznávat sami sebe, věty, které jsme slýchávali nebo slýcháme, myšlenky, které nám víří v hlavě i situace, v nichž se sice usilovně snažíme být co nejlepší, ale výsledkem je navzdory vší naší snaze jen prožívaná bezmoc. Autorka svou knížku věnovala všem, kdo se potýkají s poruchou příjmu potravy nebo někdy neměli ze svého těla dobrý pocit. Já bych ji ráda doporučila jako hodinovou exkurzi do prožívání mladých dívek i rodičům, učitelům, psychologům a vychovatelům. Debbie Tung není psycholožka. Možná i díky tomu nám její komiksy nenásilně pootevřou dveře k určitému tématu s pochopením a nezahltí nás. V knížce Moje dokonale nedokonalé tělo mohou spolu s Debbie dospívající dívky prožít jak obavy a osamělost, tak i naději. Mohou s napětím sledovat to, jak ji ovlivňuje okolní svět se svým "ideálem krásy", i to, jak důležité pro ni jsou mezilidské vztahy. Chcete-li podpořit své dospívající dívky a dát jim dárek, může být právě tato knížka i u vás doma nebo ve škole trefou do černého.

Deborah „Debbie“ Tung je britská ilustrátorka a autorka komiksů. V nakladatelství Portál nyní vychází její čtvrtá kniha, Moje dokonale nedokonalé tělo, která navazuje na její předchozí díla Introvertka v hlučném světě, Když se introvertka vdá, a Introvertka chodí na terapii.

Kniha sleduje autorčinu osobní zkušenost s vlastním tělem a vztahem k jídlu. Formou komiksových ilustrací ukazuje, jak se její vztah k tělu postupně měnil: od klidného a neproblematického přístupu přes kritické hodnocení, diety a nadměrné cvičení, až po snahu přijmout své tělo i s jeho nedokonalostmi a naopak oceňování toho, co díky němu dokáže. Debbie Tung přitom kombinuje osobní příběh s reflexí společenských a rodinných tlaků, které formovaly její postoj k sobě samé.

V knize autorka podrobně popisuje, jak se u ní rozvinula porucha příjmu potravy. Vliv na to měly časté kritické poznámky její mámy ohledně množství a kvality jídla, také komentáře vrstevníků a mediální obraz ideální postavy u žen. Postupem času autorka uvěřila svému přesvědčení, že úspěch, uznání a štěstí jsou možné pouze tehdy, pokud zhubne. Když očekávaný výsledek nepřišel, posunula si vlastní hranici ještě dál a pokračovala ještě vehementněji ve cvičení či dietě. Tato část knihy umožňuje čtenářům nahlédnout do logiky myšlení člověka s poruchou příjmu potravy, která zvenčí často působí nepochopitelně.

Debbie Tung se z poruchy dostala bez hospitalizace a terapie, což je v kontextu tohoto onemocnění neobvyklé. Chyběla mi zmínka o tom, že mnoho jiných lidí potřebuje hospitalizaci, terapii a dokonce určité procento se nevyléčí nikdy. Nicméně chápu, že kniha není návodem k léčbě ani statistickým přehledem, ale osobní zpovědí. Přesto může sloužit jako podnět k diskusi o různých možnostech podpory a léčby a upozornit na rizika ignorování poruch příjmu potravy. Oceňuji odkaz na konci knihy na organizaci Annabelle, která se v Česku specializuje na práci s lidmi s těmito obtížemi.

Stejně jako předchozí autorčiny publikace je i tato pojata jako komiks – ilustrace jsou jednoduché, pěkné na pohled a zpravidla černobílé a jsou doplněny krátkým textem tak, že je snadné a srozumitelné sledovat autorčin příběh. Díky kombinaci kresby a textu působí kniha nenuceně a čtení je plynulé. Celou knihu je možné přečíst během krátké chvíle, já osobně ji přečetla za půl hodiny. Přesto ve mně ještě dlouho doznívala.

Kniha si najde své místo u psychologů, terapeutů, pedagogů, rodičů i dospívajících, kteří se potýkají s podobnými problémy. Může být užitečná pro pochopení mechanismů, jež vedou k poruchám příjmu potravy, a pro otevření diskuze o sebepřijetí a vztahu k vlastnímu tělu.

Většina žen a dívek dokáže z rukávu vysypat minimálně tři věci, které na svém těle nesnáší. Ale dlouho přemýšlí, když mají říct, co se jim na sobě líbí.

Naše společnost je tak nastavená. Hodnotu člověka zvyšuje jeho fyzická přitažlivost. A především na dívky (ale nejenom na ně) cílí všeobecný narativ o nutnosti fyzické krásy, štíhlosti a naplňování nereálných estetických požadavků.

Přesně o tom píše Debbie Tung ve svém autobiografickém grafickém románu MOJE DOKONALE NEDOKONALÉ TĚLO (Portál, 2025).

Snaha dostát společenskému ideálu krásy (navíc vydatně připomínaném matkou) Debbie dovedla k chorobnému cvičení, hladovění a neustálému stresu...

O své cestě k sebepřijetí a budování vztahu k vlastnímu tělu napsala tuto knihu. Ve snaze ukázat ostatním, že v tom nejsou sami. A že lze pracovat na tom, aby se ve svém těle cítili lépe.

Děkuji @nakladatelstviportal . A vy si tuto knihu taky přečtěte. A buďte vnímaví ke svému okolí. A třeba i k tomu, co ostatním říkáte...

#spoluprace #anorexie #dusevnizdravi #komiks #grafickyroman #kniha #knihajelaska #youngadultknihy