Pojem digitální gramotnosti vyvolává v prostředí mateřských škol časté otázky a občas i obavy. Část pedagogů si pod tímto požadavkem představuje třídu plnou dětí usazených před displeji, jiní narážejí na omezený rozpočet školy, který neumožňuje pořízení nákladných interaktivních tabulí či robotických stavebnic. Kniha Digitální kompetence v předškolním vzdělávání, kterou napsala autorka Veronika Bohunická Kadlecová, však staví tuto problematiku do úplně nového světla. Ukazuje, že rozvoj digitálních dovedností u dětí předškolního věku nespočívá v pasivním sledování monitorů, ale v aktivním poznávání, objevování a rozvoji logiky.

Informatické myšlení je myšlenkový proces zaměřený na formulování problémů a hledání jejich řešení pomocí kroků, které lze snadno popsat a zopakovat. V předškolním vzdělávání to znamená především porozumění posloupnostem, příčinám a následkům nebo schopnost předat jasný pokyn. Dítě se tak učí základy programování v momentě, kdy dává instrukce spolužákovi při pohybové hře, případně když skládá obrázkový příběh podle časové návaznosti. Složité kódování i práce se samotným softwarem jsou až navazujícím krokem, kterému předchází reálná zkušenost v analogovém světě.

Kniha přehledně provází možnostmi, jak jednotlivé složky digitální kompetence integrovat do Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání. Není přitom nutné měnit zavedenou strukturu dne. Autorka ukazuje propojení s biologickou, psychologickou, sociokulturní i environmentální oblastí. V rámci badatelských činností se skvělým pomocníkem stává například starý, vyřazený digitální fotoaparát nebo chytrý telefon v rukou učitele. Děti s jejich pomocí zaznamenávají změny v přírodě, detailně zkoumají strukturu kůry stromů nebo dokumentují průběh vlastního pokusu. Technika zde nefunguje jako cíl sama o sobě, ale jako pouhý nástroj pro hlubší poznání reálného světa.

Významnou část publikace tvoří přehled prakticky dostupných technologií od interaktivních prvků přes tablety až po dětské robotické hračky a programovatelné pomůcky. Vedle rozboru jejich přínosů se autorka věnuje i rizikům a pravidlům bezpečné práce. Zohledňuje též finanční realitu škol a přináší konkrétní tipy, jak získat potřebné vybavení, případně jak jednotlivé aktivity plnohodnotně realizovat za použití dostupnějších alternativ.

Nepřehlédnutelným tématem je také kapitola věnovaná umělé inteligenci v prostředí mateřských škol. Autorka nahlíží na AI nejen jako na potenciálního pomocníka samotného pedagoga při přípravě vzdělávacích materiálů, ale nabízí i první bezpečné náměty pro práci s dětmi.

Neméně důležitý rozměr představuje komunikace s rodiči. Kniha definuje různé přístupy rodin k technologiím – od digitálně restriktivních až po rodiny zahlcené – a nabízí pedagogům praktické strategie, jak s rodiči navázat funkční partnerství a nastavit jednotné hranice v digitální výchově.

Publikaci ocení učitelky a učitelé mateřských škol, studenti předškolní pedagogiky i vedení předškolních zařízení. Je určena všem pedagogům, kteří hledají praktickou metodickou podporu, chtějí smysluplně naplňovat požadavky RVP PV a nabízet dětem pestrý program propojující tradiční činnosti s výzvami moderní doby.

UKÁZKA Z KNIHY

1.2 Proč začínat s rozvojem digitální kompetence už v mateřské škole

 Dovolte mi s vámi začátkem sdílet svou zkušenost:

PŘÍKLAD Z PRAXE

Když jsem před lety působila v mateřské škole v Londýně, měli jsme k dispozici několik starších tabletů, které nám darovali rodiče. Moji kolegové je nepoužívali, protože měli obavy, že by děti už nechtěly dělat nic jiného. Rozhodla jsem se je zkusit využít, ale jinak, než jsem původně plánovala.

Místo práce ve třídě jsem tablety vzala ven na zahradu. Děti s nimi fotografovaly různé rostliny a následně jsme si vyfocené snímky prohlíželi na interaktivní tabuli uvnitř. Postupně jsme začali tvořit digitální herbář, nahrávat zvuky přírody a experimentovat s jednoduchými robotickými hračkami v kontextu přírodovědných témat.

Výsledek mě překvapil. Děti přistupovaly k technologiím věcně – jako k dalšímu nástroji ve svém arzenálu. Nebyly jimi posedlé, ale využívaly je smysluplně k tomu, co je zrovna zajímalo.

 Tato zkušenost mi ukázala několik důvodů, proč se vyplatí začínat již v mateřské škole:

1. Děti se s technologiemi setkávají tak jako tak. Většina z nich má nějakou zkušenost ještě před vstupem do školky. Systematický přístup v mateřské škole může pomoci tyto zkušenosti kultivovat a vytvořit zdravé návyky.
2. Prevence je lepší než řešení problémů. Čím dříve se děti naučí smysluplně a bezpečně používat technologie, tím lépe zvládnou výzvy, které je čekají.
3. Vyrovnání rozdílů. Ne všechny děti mají doma stejný přístup k technologiím. Některé je používají nekontrolovaně, jiné vůbec. Mateřská škola může zajistit, že všechny děti získají základní digitální kompetence. Novější studie ukazují, že děti napříč socioekonomickými vrstvami sice mají přístup k digitálním technologiím, ale způsoby jejich využití se výrazně liší. Děti z nižších socioekonomických skupin inklinují k pasivní konzumaci digitálních médií, zatímco děti z privilegovanějších poměrů využívají technologie k tvorbě obsahu, vyhledávání informací a komunikaci s rodinou a přáteli.*
4. Přirozené propojení. V mateřské škole usilujeme o to, aby se děti učily v přirozených souvislostech (integrovaná výuka). Rozvoj digitální kompetence je proto přirozeně propojen s rozvojem řeči, myšlení i sociálních dovedností. Tato celistvost učení je pro předškolní vzdělávání charakteristická, zatímco na základní škole bývá obtížnější ji zachovat vzhledem k rozdělení výuky do jednotlivých předmětů.

Stále je ale důležité zůstat opatrní, a než s dětmi začneme jakoukoli – nejen digitální – činnost, měli bychom si ji nejdříve promyslet a nezačlenit ji jen proto, že je digitální a musíme ji nějak vtěsnat do svého programu. Pomoci nám v tom může „Rámec tří C“ (Three C’s Framework), který slouží k tomu, abychom si ujasnili, jestli má daná aktivita pro děti skutečný smysl a přínos. Tento rámec nám pomáhá přemýšlet o tom, pro koho je činnost určená (child – dítě), jaký má obsah (content) a v jakém kontextu probíhá (context). Teprve když se všechny tyto tři oblasti propojí, má činnost pro děti opravdový vzdělávací význam.

• Child (Dítě) – Je to vhodné pro konkrétní děti? Nerozhoduji jen podle věku, ale podle toho, jaké děti jsou v současné chvíli součástí naší třídy. Tříletá Barunka, která má problémy se soustředěním, potřebuje jiný přístup než šestiletý Filip, který vydrží u činnosti několik desítek minut. U každé aktivity si rozmýšlím, jestli odpovídá schopnostem a zájmům konkrétních dětí a také jakou vzdělávací strategii k její realizaci použiji a proč.
• * Harris, Straker, & Pollock, 2017; Yuen, Lau, Park, Lau, & Chan, 2016

• Content (Obsah) – Proč to děláme? Musíme si být jistí v tom, čeho chceme plánovanou činností dosáhnout. Jde o rozvoj jemné motoriky? Prostorovou orientaci? Spolupráci? Pokud nevíme, proč aktivitu děláme, možná nebude mít pro děti velký smysl.
• Context (Kontext) – Jak to zapadá do celku? Jak činnost s technologiemi navazuje na to, co jsme dělali předtím? Je vůbec pro náš vzdělávací záměr důležitá? Jak nás propojí s aktuálním tématem integrovaného bloku/projektu? Využijí děti to, co se naučí, i jinde?

 Každá činnost, do které technologie zapojujeme, by měla mít jasný vzdělávací záměr a přínos pro rozvoj dítěte – ať už jde o rozvoj poznávání, tvořivosti, komunikace, nebo spolupráce. Technologie mají být prostředkem k učení, ne jeho cílem.