Katatymně imaginativní terapie (KIP) je psychoterapeutický směr, který v 50. letech založil a celý život rozvíjel německý terapeut Hanscarl Leuner. Jde o dynamicky orientovanou terapii, jež teoreticky vychází z psychoanalýzy: terapeut klienta žádá, aby si představoval určité obrazové motivy, které mu slouží jako základ pro vytváření dalších, spontánně se objevujících obrazů, představ a fantazijních dějů. Při tom se předpokládá, že tyto imaginace odrážejí aktuální emoční naladění klienta i (případný) konfliktní materiál v jeho nevědomí. Jinými slovy, KIP je empaticky provázené, afektivní, citové prožívání představ. Dnes jde o velice propracovaný, mnohovrstevnatý přístup s velmi širokým terapeutickým potenciálem.

Jeho zakladatel Hancarl Leuner již v roce 1970 připravil bazální úvod do výcviku v KIP, který je stručný, instruktivní a srozumitelný. Ten byl od té doby přeložen do mnoha jazyků a později se dočkal kriticky inovovaného a doplněného vydání, které je i základem našeho překladu. I přesto, že se imaginativní terapie od dob svých počátků velice rozvinula, má tato kniha stále zásadní význam jako uvedení do KIP a základní učebnice, která zájemce orientuje i ve vhodných výcvikových postupech.

Ve více než dvaceti kapitolách probírá kniha základní principy KIP, metodické kroky terapeutické techniky, standardní motivy terapie (louka, moře, hora, dům, les), dále se věnuje intervenčním technikám i průběhu terapie. Jde o základní učenici: věnuje se tedy tzv. základnímu stupni, ale ve stručnosti pojednává i o pokročilejších. Kniha přináší rovněž množství konkrétních příkladů a kazuistik.

Z německého originálu Katathym-imaginative Psychotherapie přeložila Lucie Vlček Pelková.

Teď vám ukážu další krok: navození představy motivu ve stavu uvolnění. Pokusím se u naší pokusné osoby navodit první standardní motiv – louku (přepis magnetofonového záznamu):

„Prosím, pokuste se teď představit si nějakou louku. Jestli se vám před očima objeví něco jiného, je to také v pořádku. Všechno, co přijde, je správně. – Čekejte klidně, až se vám před očima něco objeví, možná louka, nebo i něco jiného. – A když se vám objeví nějaký obraz, prosím, mluvte o něm. – Ale i kdyby vám to dělalo obtíže, řekněte mi to, možná bych vám mohl pomoci. – Můžete také kývnout hlavou na znamení, že máte něco před očima.“

(Kolega sedí v křesle, je zřejmé, že se uvolnil, i obličej povoluje. Dýchá klidně. Asi po půl minutě otvírá ústa a začíná mluvit, zprvu pomalu a tiše, málo srozumitelně. Hlas je však stále silnější a zřetelnější.)

Říká: „Ano, vidím před sebou vzrostlou, dalo by se říci vysokou trávu. Pohybuje se jemně ve větru, ale jinak nedokážu nic rozeznat.“

(„Poddejte se zcela působení toho obrazu.“)

„Ano, je to příjemné, pěkná, měkká tráva, je to dobrý pocit.“ (Půlminutová pauza.)

(„Pokuste se, prosím, rozhlédnout dále, abyste viděl rozlohu louky, její hranice a vůbec všechno, co tam ještě je.“)

„Ano, teď jsem pohlédl vzhůru a vidím před sebou šťavnatou zelenou louku. Není moc velká, jsou na ní tu a tam květiny. Teď je to zřetelnější, vidím i modř a žluť docela malých kvítek. Tráva se teď zdá nižší, je to celé milé a přívětivé. Ta louka koneckonců není moc velká. Svítí slunce, je to jako na jaře, všechno je ještě skoro nedotčené, vysloveně přívětivé a veselé. Louka je vpravo a vlevo relativně úzká, ohraničená vysokým jehličnatým lesem. Celé se to ale táhne kamsi daleko dozadu a zdá se, že vzadu se to rozšiřuje. Vidím mimořádně daleko. Dost daleko vidím spoustu kopců, a v dálce je asi dokonce pohoří se zasněženými vrcholky.“

(„Zajímalo by mne, jestli je to obraz krajiny, kterou znáte, nebo jestli vznikla z fantazie.“)

„Ne, takovou louku jsem ještě nikdy neviděl. Je to něco zcela nového. Řekl bych, že pochází spíš z fantazie.“

„Ano, teď vidím vpředu vlevo zářez, je to – ano, opravdu je to potůček, který protéká loukou. Není moc široký, ale má čistou, průzračnou vodu. Měl bych skoro chuť se napít.“

(„Tak to udělejte!“)

„Ano, už klečím a opírám se levou rukou o druhý břeh, potok je nejvýš 50 cm široký, a já nabírám pravou rukou vodu. Je krásně chladivá, příjemná. Piji z ruky, chrstl jsem si vodu i do obličeje, je to příjemně chladné. Opakuji, je to úžasné osvěžení! – Teď mám dost, slunce svítí velice teple, jsem unavený a chtěl bych si lehnout.“

(„Prosím!“)

„Ležím teď se zavřenýma očima na louce. Slunce mne pálí do obličeje. Tráva šustí ve větru, kolem slyším bzučet včely. – Už slyším také trochu bublat potok, z toho všeho dýchá klid a mír a já bych si přál, abych odtud už nikdy nemusel. Je to nádherný pocit vnitřního klidu a radosti. Je to podivuhodné, co tady se mnou děláte. Je mi dokonce úplně jedno, že kolem sedí kolegové a naslouchají mi. Úplně jsem na ně mezitím zapomněl.“

(„Když jste si vychutnal ten klid, rozhlédněte se, prosím, jestli někde nejsou vidět také nějaká zvířata.“)

„Ano, rozhlížím se. Teď vidím, že louka se zatím rozšířila. Tam, kde dřív začínal les, je teď pastvina pro dobytek obehnaná ostnatým drátem. Pase se tam poklidně spousta krav. V pozadí vidím také koně. Neklidně se vzpíná, pobíhá a mává ocasem.“

(„Na tomto místě zatím přestaneme. Cvičení ukončete jako při autogenním tréninku. Prosím, zatněte obě pěsti, třikrát silně pokrčte a natáhněte paže v lokti – teď se zhluboka nadechněte a otevřte oči. Jste opět plně přítomen, vrátil jste se ze světa vnitřních obrazů do skutečnosti. Máte jasnou hlavu. Jste opět bdělý a svěží.“)

(Kolega je teď požádán, aby reflektoval svůj prožitek.) „No, bylo to velice zvláštní. Rychle jsem se dostal do stavu hluboké relaxace, to mi nedělalo žádné potíže. Podobně to u mne probíhá i večer, když usínám, tedy když chci usnout. Zelená tráva, kterou jsem si měl představit, se mi před očima objevila sama od sebe. Větší námahu mi dalo představit si celou louku. Na tom místě to trochu nešlo, pociťoval jsem trochu i nevoli, možná že bych si byl raději představil něco jiného.12 Potom jsem ale sledoval vaše slova. To ostatní jsem již vylíčil. Zvláště mě udivila zřetelnost obrazů. Když se vynořila louka, všechno bylo stále zřetelnější a plastičtější. Barvy jsem měl docela jasně před očima. Po nějaké době jsem zapomněl na všechno kolem a skutečně jsem v této krajině žil. Zřetelně jsem cítil chladnou vodu a slyšel bzučet včely. Celé to na mě nesmírně příjemně zapůsobilo a zcela mě to naplnilo. Ještě teď cítím, jak jsem se uklidnil. I krávy jsem zřetelně viděl, jak se líně povalovaly a přežvykovaly. Celé to byl pokojný obraz táhnoucí se daleko do kraje.“

(„Nepřekvapilo vás, že louka se poté, kdy jste se napil, rozšířila a zmizelo počáteční ohraničení lesem?“)

„Ano, to je pravda, překvapilo. Ale po tom, co jste nám řekl, jsem byl na takové překvapení už připraven. Musím dokonce říci, že jsem zprvu očekával něco mnohem fantastičtějšího. Kdyby to všechno nebylo tak zřetelné a živé, možná bych byl dokonce trochu zklamán, že jsem zažil takovou, do jisté míry všední a skutečnosti podobnou situaci. Spíše jsem očekával symbolické postavy nebo něco snového.“

Důležité je, že se pacient učí vnímat pocit a náladu, kterou krajina vyzařuje. V tomto případě byl obraz louky přívětivý, vyzařoval klid a nedotčené jaro. Kolega se této náladě mohl relativně snadno poddat, a proto nám podal tak pěknou zprávu o základním motivu louky. To můžeme očekávat u člověka zdravého, ale též u neurotického člověka, u kterého jsou v popředí silné obranné mechanismy. Pak se ale projevilo něco charakteristického. Poté co se kolega osvěžil vodou, rozšířila se obrazová krajina. Této změně měl věnovat zvláštní pozornost. I ty nejbanálnější všední obsahy katatymních obrazů, i ty, které vypadají jako naprosto reálné, mají vždy zároveň symbolický charakter, tzn. významový obsah. Přestože dotyčný dobře komunikuje se svým terapeutem, nachází se na rovině obrazového vědomí neustále ve „snovém stavu“. Převládá primární proces (Freud, 1900), který se řídí zákonitostmi snu, a nikoli bdělého vědomí. Když se tedy naše pokusná osoba u potoka napila, není s tím spojen jen příjemný pocitový prožitek, nýbrž je tím oslovena určitá pudová tematika: osvěžení napitím, uspokojení orálních potřeb. Zdá se, že se v důsledku tohoto orálního uspokojení natolik změnila kolegova emoční struktura, že se mu krajina zdá ještě pozitivnější. – Také se poté krajina rozšiřuje, původní zúžení jako negativní aspekt mizí. Mluvíme o fenoménu změny.

Tuto souvislost bych zde chtěl uvést jen jako domněnku. Na jiném místě (Leuner, 1955) jsem ukázal, že terapeutické zásahy mohou navodit takový fenomén změny, lhostejno, zda prostřednictvím samotného KB, interpretace, verbalizace nebo objasňování konfliktních obsahů. Může k němu dojít také vlivem spontánních prožitků mezi dvěma terapeutickými sezeními. Změna se tedy jeví jako důsledek výše zmíněné mobilní projekce a ukazuje nám na vnitřní duševní děje. Ty se projeví vždy zřetelně a velice precizně ve změně obrazu nebo jeho detailů. Zkušený terapeut se učí registrovat změny již v nuancích. Pacientovi o tom zpravidla nic neříkáme. Buďto si těchto změn sám všimne, nebo jsou ještě příliš malé, takže čekáme, až se mu ukážou zřetelně a další hovor bude zbytečný. Pokud tyto fenomény změn ukazují pozitivním směrem, mohou vyjadřovat malý krůček dalšího terapeutického vývoje. Mohou se však také obrátit v opak, třeba když se otevře konflikt nebo když se v průběhu symbolického dramatu spontánně vyjeví problém obsazený úzkostí. – Pokud se tyto změny opakují, můžeme na nich sledovat vývoj nebo vývojovou linii terapeutického procesu v KIP.

Vracím se teď k motivu krav. Jistě není náhodou, že se na louce objevily a souvisely s přívětivým laděním krajiny. Krávy dávají mléko. I zde je tedy signalizován orální motiv. – Kontrastně je vyjádřen jiný element: podupávající kůň. Zde se možná ohlašuje v náznaku jiná dynamika, která je vyjádřena tímto neklidným silným zvířetem (snad sexuální tematika).

Sledujeme-li doprovodné pocity a afekty, byla v předloženém případě zvláště pozoruhodná jejich ladění a nahuštění. Jednota ladění krajiny a vyladění kolegy byla zřetelná. Zdálo se, že je v příjemné náladě, a jeho komentář tomu odpovídal: „To je úžasné, co tu se mnou děláte.“ (Takové přímé citáty bývají často výmluvnější než střízlivý popis.)

Tento výrok je zajímavý také tím, že kolega očividně prožíval svůj denní sen a reflektovaný pocit, jako bych „s ním něco dělal“, místo aby jej pociťoval jako vlastní výtvor a výraz kreativní schopnosti svého já. Svou poznámkou charakterizuje vztah nás dvou, který momentálně panoval. Jevím se mu jako dárce něčeho „úžasného“, „podivuhodného“ (něčeho, co vůbec neočekával). Tím vyjadřuje druh svého přenosového pocitu vůči mně. To je možno přeložit tak, že se to vztahuje na přenos vztahu batolete ke štědré matce. Zde se opět ukazuje moment prožitku orálního pudového uspokojení. Vládnoucí pudová oblast orálního světa – orální potřeby raného dětství – se tedy neprojevuje jen ve scéně KB: osvěžení vodou z potoka, klid a mír krajiny a pasoucí se krávy, nýbrž promítá se i do vztahu mezi „pacientem“ a terapeutem. Stěží si můžeme představit jasnější fenomenologické znázornění psychodynamických souvislostí, kterých jsme se zde dotkli (srov. s. 180nn). Tento orální přenosový vztah neboli orální regrese hraje po dlouhou dobu v KB důležitou roli, označuje se pojmem „anaklitický přenos“ (srov. s. 219).