Kniha Evy Zakouřilové Speciální techniky sociální terapie rodin vychází v opraveném a aktualizovaném vydání. Autorka v ní předává kolegům z praxe to, co si za dlouhá léta práce s rodinami ověřila přímo při setkáních s klienty. Speciální techniky jsou v sociální terapii strukturované činnosti, například kresba nebo práce s připraveným formulářem, které doplňují rozhovor a pomáhají klientovi vyjádřit to, co by slovy popsal jen těžko. Sociálnímu pracovníkovi zároveň slouží jako diagnostický nástroj, protože ukazují, jak klient vnímá svou situaci a co pro něj představuje největší problém.

Zakouřilová v předmluvě otevřeně popisuje, v jakých podmínkách sociální práce v Česku probíhá. Systém sociální politiky podle ní funguje poměrně dobře, rezervy ale zůstávají v každodenní realizaci. Pracovníci mají na starosti velký počet klientů, převažuje administrativa a na pracovištích často chybí supervize i odborná literatura. Systematická sociální terapie se proto na všech pracovištích orgánů sociálně-právní ochrany nedělá a speciální techniky při ní používá jen málokdo. Autorka přitom ze své třicetileté zkušenosti dokládá, že jsou velmi účinné. Pomáhají lépe porozumět klientovi a navázat s ním vztah, ve kterém lze k žádoucí změně dojít rychleji. Jako další přínos zmiňuje, že díky nim je celý proces „zábavnější“ pro klienta i pro samotného pracovníka.

Praktickým technikám předchází teoretická část, protože jejich správné použití podle autorky stojí na dobré znalosti teorie sociální terapie. Kniha vymezuje její působnost, odlišuje ji od psychoterapie a věnuje se indikacím, tedy situacím, kdy je vhodné sociální terapii nabídnout. Navazují kapitoly o jejích cílech a nástrojích, o roli terapeuta a o faktorech, které ovlivňují průběh spolupráce. Velmi konkrétní jsou pasáže o diagnostice, kde autorka popisuje, čeho si všímat v kontaktu s klientem a jeho rodinou, a o režimu setkávání od prvního kontaktu přes frekvenci a délku schůzek až po vedení dokumentace.

Rozsáhlou kapitolu věnuje Zakouřilová příčinám obtíží v sociální sféře klienta. Největší prostor v ní dostává rozvod, se kterým se v agendě sociálně-právní ochrany dětí pracuje velmi často a který zasahuje dospělé i děti. Autorka se dále zabývá chybami a nedostatky ve výchově a v péči o děti, upozorňuje na úskalí, se kterými se pracovník setkává při práci s dětmi, a teoretickou část uzavírá doporučeními pro samotnou sociální terapii.

Jádrem knihy je praktická část s přibližně padesáti technikami. Autorka je řadí podle věku klienta, přičemž nejrozsáhlejší je skupina technik použitelných u dětí i dospělých. U každé techniky Zakouřilová popisuje její přínos, základní podmínky a zásady použití a řadu z nich ilustruje případy z vlastní praxe i skutečnými kresbami a pracemi svých klientů. Kde zná autora techniky nebo odborníka, od kterého se ji naučila, uvádí jeho jméno. Jiné techniky sama vymyslela nebo je upravila tak, aby se hodily pro sociální práci.

Pro přímé použití slouží přílohy. Najdeme mezi nimi soubor otázek vhodných pro rozhovory s klienty, kritéria rovnoměrné péče rodičů o děti nebo vzor mimosoudní dohody. Většinu příloh tvoří pracovní listy k jednotlivým technikám, například Domeček, Strom s panáčky, Moje rodina, Mí dobří rádcové, Osobní inventura nebo Zázrak. Pracovník si je může připravit předem a s klientem s nimi pracovat přímo na schůzce.

Autorka zároveň střízlivě upozorňuje na meze svého přístupu. Žádná technika podle ní nepůsobí u každého klienta a v každé situaci. Účinnost závisí na povaze potíží, na dalších okolnostech případu i na tom, v jaké fázi procesu změny se klient právě nachází. Techniky proto předkládá jako nabídku, ze které si pracovník vybírá podle aktuální situace. Přirovnává to k práci kuchaře, který ze základního receptu dokáže připravit řadu dalších jídel: tvořivý terapeut může techniky podobně obměňovat a hledat varianty, které budou užitečné jemu i klientovi.

Kniha je určena především sociálním pracovníkům orgánů sociálně-právní ochrany dětí, jejichž práce zahrnuje sociální diagnostiku i delší či kratší sociálně-terapeutické intervence. Využijí ji ale také pracovníci dalších sociálních zařízení, organizací a institucí, které pomáhají rodinám. Autorka ji psala přístupným jazykem, takže se v ní zorientuje i ten, kdo se speciálními technikami teprve začíná.

Speciální techniky sociální terapie rodin propojují teoretické zázemí sociální terapie s nástroji, které lze použít hned na další schůzce s klientem. Pro sociální práci s rodinami, kde se často řeší rozvod, péče o děti a vztahy mezi rodiči, představují praktickou pomůcku postavenou na dlouholeté zkušenosti z terénu.

Ukázka:

8.1 Speciální techniky zaměřené pro práci s dětmi

Techniky zaměřené na práci s dětmi tvoří zvláštní oblast prostředků sociální terapie a v mnoha ohledech se odlišují od technik pro dospělé. Pracuje se v nich častěji se symbolickým vyjádřením, což úrovni dětského myšlení odpovídá lépe než verbální, pojmové vyjadřování. Navíc jsou takové techniky pro děti zábavnější, zajímavější a hlavně méně ohrožující než pouhý rozhovor a otázky.

Děti v rámci svého vývoje procházejí neustálými změnami a jejich chování je kromě individuálních vlastností a pohlaví určováno aktuálním vývojovým stadiem a z něho vyplývajícími potřebami. Velký dopad na jejich momentální prožívání má také vliv okolního prostředí či probíhající rodinné procesy. Tyto skutečnosti je třeba mít při práci s dětmi stále na paměti, abychom mohli pochopit jejich chování. Terapie s dětmi musí brát v úvahu také skutečnost, že schopnosti dětí jsou věkem omezené, že jejich způsob myšlení bývá iracionální a že dítě musí mít z toho, co dělá, potěšení (Ronenová, 2000, s. 149).

Sociální terapeut může v rámci realizace technik s dítětem participovat na společné „hře“ a v jejím průběhu nabízet nové řešení či jinou variantu situace. Je tak schopen děti více zaujmout, vzbudit v nich zvědavost, lépe porozumět jejich světu a následně být v kontaktu s jejich myšlením a představami. Pokud k tomu nedojde, děti s námi pravděpodobně přestanou spolupracovat, neboť proces je přestane zajímat a bavit. Dítě nebývá v terapii účastníkem dobrovolně, a jestliže se v ní začne nudit nebo bude mít problémy se vyjadřovat, ztratí veškerou motivaci a ochotu v terapii zůstávat.

Volbu konkrétních technik při práci s dítětem určuje řada různých faktorů, zejména jeho věk a současné vývojové stadium, charakter problémů a obtíží dítěte či jeho rodiny, zájmy dítěte, jeho aktuální psychický stav včetně momentální nálady a únavy, ale také možnosti a schopnosti terapeuta.

Pro úspěšnou komunikaci s dítětem je dále nutné během terapie neopomíjet tyto zásady (tamtéž, s. 56 a 82):

■ sledovat způsob mluvy dítěte, znát, jaká slova nebo jaké pojmy dítě používá,

■ znát konkrétní zájmy a koníčky dítěte i jeho každodenní zážitky a umět se na ně naladit,

■ seznámit se s různými oblastmi života dítěte, vědět, které činnosti dítě zvládá a má z nich radost,

■ při realizaci technik si s dítětem v maximální možné míře povídat a zvažovat, jaký typ příkladů, přirovnání či příběhu v diskusi s dítětem použít,

■ seznámit se s přirozeným prostředím, v němž dítě žije, s důležitými postavami v jeho životě i s očekáváním jeho rodičů,

■ znát očekávání dítěte,

■ při zadávání kresebných technik současně dvěma či více dětem dbát na to, aby si navzájem do výkresu neviděly a nedomlouvaly se, co nakreslí,

■ pružně používat různé postupy.

Teprve na základě toho, co o dítěti víme, můžeme zvolit optimální terapeutický přístup. Je zodpovědností sociálního terapeuta najít co nejlepší způsob, jak pracovat s konkrétním dítětem a jeho problémem, jaké postupy a techniky zvolit. I přes veškeré úsilí se však může stát, že teprve během realizace konkrétní techniky se ukáže, že dítě ji z nějakého důvodu špatně zvládá. V takovém případě rozhodně neusilujeme o její dokončení za každou cenu, ale techniku „dohrajeme“ zcela jiným, nenáročným a hravým způsobem, přičemž zaměření a cíl vědomě opouštíme.

A nyní již k jednotlivým technikám.

Začarovaná rodina

Technika je velmi známá v psychologii, dobře se však uplatňuje a osvědčuje i v sociální terapii.

Význam: Diagnostický. Pomocí symboliky kresby můžeme získat informace o vzájemných vazbách, koalicích i vztazích v rodině a o tom, jak dítě vnímá aktuální rodinnou situaci. Charakter kresby nebývá náhodný, ale je ovlivněn zkušenostmi, zážitky a představami autora obrázku. Jeho kresebný projev je vlastně projekcí vědomých i nevědomých přání, představ a cílů (Novák, 2004, s. 5). Zároveň platí, že pro dítě je kreslení většinou radostnou činností, neboť se necítí nějak pozorováno a zkoumáno. Technika je vhodná pro předškolní a mladší školní věk.

Pomůcky: Pastelky, papír.

Postup: Dítěti dáme k dispozici čistý list papíru a pastelky. Zadáme úkol – „začarovat“ každého člena rodiny (popř. širší rodiny) do nějakého zvířete. Zdůrazníme, že je na dítěti samotném, jaké zvíře pro každého člena rodiny vybere. Je třeba dítěti připomenout, aby při kresbě nezapomnělo na sebe. Instrukce může znít např. takto: „Nakresli obrázek celé své rodiny, ale začarované do zvířat. Jako kdyby přišel kouzelník a každého z vás začaroval do nějakého zvířete. A ty si musíš vymyslet, jaké zvíře by se na koho asi tak nejlépe hodilo.“ (Matějček, Dytrych, 2002, s. 35)

Když je dítě s kresbou hotovo, necháme ho popsat, koho představuje jaké zvíře. Velmi důležité je s dítětem kresbu rozebrat, povídat si s ním a ptát se jej, proč začarovalo např. maminku do kočičky a tatínka do hada. Představa dospělých o zvířeti může být odlišná od představy dítěte. Dospělý také nemusí vždy vědět, které zvíře mezi dětmi získalo právě na oblibě, třeba vlivem populárního filmu či knihy. Vysvětlení samotného dítěte je nenahraditelné. Had tedy může ztvárňovat dotyčnou osobu proto, že „se umí vždycky bránit“, nebo proto, že „je lstivý a zlý“ apod. Vypovídající může být i diskuse o možných změnách uspořádání kresby, ať už ve vztahu k tomu, co by si přálo samotné dítě, nebo ve vztahu k žádoucím změnám ve vývoji situace rodiny z pohledu terapeuta (můžeme se dítěte např. zeptat: „Přál/a by sis, aby bylo v tomto namalovaném obrázku něco jinak?“, „Mohlo by se stát, že by na tu procházku s ptáčkem šel místo kočičky pejsek?“, „Je mezi všemi těmi zvířátky něco, co bys rád/a změnil/a?“, „Mohlo by se nějaké z těchto zvířátek chovat jinak?“). Komunikaci je třeba vždy přizpůsobit konkrétnímu věku, vnímavosti a zralosti dítěte.

V rámci této techniky se velmi dobře uplatňují tzv. cirkulární otázky, kdy je dítě dotazováno na vztahy mezi dalšími zvířátky (pro nás vlastně dalšími členy rodiny), čímž si doplňujeme obrázek o rodinných vztazích – např. „Když tohle zvířátko něco trápí (nebo je nemocné), které z těch ostatních mu přispěchá na pomoc?“ (je však třeba se ptát dále: „Proč si myslíš, že právě žirafa mu pomůže?“) nebo „Co myslíš, že udělá kočička, když ptáček půjde s pejskem na procházku?“ (vhodná otázka při podezření, že matka brání dítěti v kontaktu s otcem).

Hodně informací můžeme získat i otázkami typu „Co myslíš, že tuhle kočičku nejvíc rozzlobí?“, „Co myslíš, že těmhle zvířátkům udělá největší radost?“, „Co právě teď tenhle pejsek dělá?“, „Jaký je tenhle medvěd?“, „Co nejčastěji dělá tato včelka?“, „Kdo všechno z těchto zvířátek je veselý, spokojený (smutný, nespokojený)?“, „Kdo se na tomto obrázku nejvíc trápí?“, „Co si ten had myslí?“, „Co udělá kočička?“, „Co se stane ptáčkovi?“

Bývá zajímavé všímat si i postavení jednotlivých zvířátek či jejich nastavení proti sobě, jejich výrazu, velikosti. Někdy jsou v kresbě začleněny i další projektivní symboly – přehrazení, plot, domečky apod. Celkový dojem konfrontujeme s tím, co o dítěti již víme nebo tušíme (Novák, 2004, s. 11).

Varianta: Začarování každého člena rodiny do nějaké pohádkové postavy (postup práce zůstává stejný).

Upozornění: Je třeba počítat s tím, že někdy děti do kresby a vyprávění o ní vkládají značnou míru fantazie, zvláště děti předškolní. Může se také stát, že realita je vytlačena únikem dítěte do vysněného světa. (tamtéž) Někdy se zase do kresby děti „vžijí“ tak, že kresba ztrácí symbolický rozměr – dítě nevypráví o rodině, ale skutečně o zvířátkách či pohádce. Při interpretaci je tedy třeba značné opatrnosti.

Příklad z praxe: Rodiče nezletilého Adama, kterému je nyní 11 let, se rozvedli před pár lety. Chlapec byl na základě dohody rodičů svěřen matce. Na žádost soudu jsem v době rozvodu rodičů zjišťovala přání nezletilého Adama. Kromě rozhovoru jsem realizovala i techniky Začarovaná rodina, Strom s panáčky a Domeček. Po zadání instrukce Začarované rodiny Adam namaloval následující obrázek:

Adam nakreslil tatínka jako hada, který „syčí a útočí na mamu“ (jak sám uvedl), maminku jako pejska, protože „mamě se líbí, jak vždycky pejsek běhá na dvorek“, a sebe jako pavouka sklípkana – „ty já mám rád, pavouci se mi líbí“ (pavouky Adam doma také chová). Mezi pejska a hada nakreslil zcela sám od sebe zábranu, navíc hadovi bez jakéhokoli podnětu či instrukce přimaloval samostatný „odrbaný“ domeček a pejskovi s pavoukem druhý, hezčí, s kytičkou, „protože mama má ráda kytičky“.

Přínos techniky: Kresba začarované rodiny naznačila, že Adam vytváří se svou matkou koalici proti otci. Jeho vztah k matce se zdá bližší, vnímá, co se jí líbí, co má ráda, může mít i tendenci ji ochraňovat. Jeho vztah k otci se momentálně jeví jako narušený, domnívá se, že otec ubližuje matce, kterou je před ním třeba ochránit. Oba rodiče byli upozorněni na to, že realizované techniky včetně této ukazují na nezdravý vývoj vztahu syn–otec. Bylo jim poskytnuto poradenství, jak zabránit dalšímu negativnímu rozvoji v tomto směru, a nabídnuta pomoc v případě potřeby.

***