Z úspěšných, sebevědomých osobností se po spáchání trestného činu stávají nejistí, tápající lidé, jejichž reakcím okolí nerozumí. Lidská psychika v extrémním stresu totiž spouští evoluční programy pro přežití a my se jim můžeme naučit rozumět. Kniha Viktimologie pro forenzní praxi ve výrazně rozšířeném a doplněném vydání popisuje zažité mýty. Například mýtus lineární viktimizace: „Máme všichni představu, že když se staneme obětí trestného činu, tak první, co nás napadne je, že to poběžíme oznamovat na policii. To je zcela zkreslené.“ Paradoxem moderní kriminality zůstává, že zatímco drobné majetkové delikty lidé kvůli pojišťovnám nahlašují okamžitě, ty nejvíc zraňující útoky – jako je domácí či sexualizované násilí – zůstávají skryté nejdéle.

Když nám navíc ublíží někdo blízký, mozek čelí specifickému fenoménu zvanému trauma zrady. Oběť potřebuje čas, aby situaci vůbec zpracovala a sama sebe jako oběť začala vnímat. Její uvažování je klikaté a často plné pochybností. Když se pak okolí ptá, proč domněle submisivní žena z patologického vztahu neodejde, autorka knihy rázně obrací perspektivu: „A proč se neptáme, jak to, že ji nepustí? Jak to, že když jí systematicky a dlouhodobě ubližuje, tak jak je možné, že ji nechce pustit?“

Původní vydání této publikace z roku 2014 nutně potřebovalo revizi nejen kvůli legislativním změnám, ale i kvůli proměně samotné povahy kriminality – do popředí vystoupily nové fenomény, jako je kybernetické a digitální násilí, sofistikované formy stalkingu či hlubší pochopení dynamiky femicid (v ČR je nejznámější případ vraždy spisovatelky Monyové). Ludmila Čírtková představuje živé propojení vědeckého výzkumu s desítkami let zkušeností ze znaleckého posuzování těch nejzávažnějších kriminálních kauz v České republice.

Srdcem celé knihy je radikální změna perspektivy – autoři i praxe se učí nahlížet na trestný čin výhradně očima samotné oběti. Autorka s nesmírnou empatií a odbornou precizností rozkrývá mýty o „ideální oběti“ a dává srozumitelnou odpověď na otázky, které laiky i neproškolené profesionály často vedou k fatálním myšlenkovým zkratkám.

„Největší objev viktimologie spočívá v tom, že z pohledu oběti to činem začíná, ale zdaleka nekončí. Máme tendenci říkat oběti: to nejhorší už máš za sebou, vzchop se. Tyhle věty nejsou pravda.“ Primární viktimizace je termín označující okamžik, kdy se z nás stávají oběti trestného činu – je to setkání s pachatelem a způsobení újmy. Sekundární viktimizace je ubližování oběti, mnohdy bezděčné reakce na oběť v době poté, co se trestný čin stal, ať už ze strany okolí, nebo institucí. V oběti tento proces prohlubuje pocity nespravedlnosti, viny a sociální izolace.

Kniha je zamýšlena jako praktická příručka pro kriminalisty, soudce, státní zástupce, krizové interventy a sociální pracovníky. Je ale určena také pro všechny pomáhající profese, které se s obětmi setkávají v různých stupních celého procesu. Hlavní poselství pro praxi zní: nepáchat na obětech dobro silou. Traumatizované lidi nelze ze situace vytrhnout jedním radikálním gestem. Základním principem je respekt k autonomii, což znamená, že pomoc musí probíhat v pomalých krůčcích. Cílem intervence je zmocnit oběť a nastartovat její vlastní zdroje.

Skutečné uzdravení a napřímení osobnosti vyžaduje, aby byla uznána pravda. Kniha Viktimologie pro forenzní praxi dává všem expertům do rukou nástroje, jak tento bezpečný prostor vytvořit, zbourat falešné společenské mýty a skutečně pomoci vrátit život těm, kterým byl zločinem nedobrovolně roztříštěn.

Původní vydání této publikace se stalo nejcitovanějším tuzemským zdrojem v oblasti psychologie obětí. Nové, výrazně rozšířené vydání však reaguje na proměnu společnosti i kriminality za uplynulé desetiletí a přináší hluboký vhled do dynamiky vztahového a sexualizovaného násilí.

Ukázka:

ILUSTRATIVNÍ PŘÍPAD VIKTIMIZACE RODIČŮ OBĚTI

Osm let po vraždě jediné, tehdy 17leté dcery je život obou rodičů stále silně poznamenaný viktimizací ve všech klíčových oblastech. K tomu nepochybně přispívá okolnost, že oběť i její tři vrazi studovali na stejném gymnáziu a pochází ze stejného malého města. Od vraždy jsou sousedské vztahy z pohledu pozůstalých rodičů jiné, normalita běžných kontaktů je přetrhána. Matka oběti šla dva dny po vraždě do obchodu nakoupit potraviny. Při rozhovoru v poradně osm let poté to stále ještě říká téměř omluvně. Dodává: „Museli jsme přece něco sníst.“ V malém krámu ji oslovila nějaká žena: „Vy jste ta matka zavražděné? Je to hrůza. To já bych spáchala sebevraždu.“ Ještě dnes má matka oběti tuto situaci živě v paměti. Vnímá ji jako výčitku, že snad má dceru málo ráda, když ještě žije. Oba rodiče hodně mluví o bolesti a jejím ohraničení. Moc by jim pomohla omluva rodin vrahů. Jen teta jednoho z mladistvých pachatelů projevila empatii a vyjádřila lítost nad činem svého synovce. Vlastní příbuzenstvo ji za to odsoudilo. Okolí pachatelů rodinu oběti naopak pomlouvá a říká, že si za to mohla oběť sama, protože pachatele provokovala. Nutno podotknout, že prokázaný průběh zločinu této hypotéze zcela odporuje.

Rovněž v pracovní oblasti a finančním zajištění přetrvává dysbalance. Matka oběti dlouho nebyla schopná jakékoli pracovní činnosti. Teprve v současnosti dochází do chráněné dílny, kde vyrábí drobnou keramiku. Vycházejí jí tam maximálně vstříc. Záleží na ní, jak dlouho se dokáže na pracovní činnost soustředit. Mezitím již udrží koncentraci i čtyři hodiny. Dříve to bylo horší. Závažné psychické následky v podobě ztráty životních iluzí a životní perspektivy u obou rodičů přetrvávají. Drží je dům, ve kterém bydlí společně s babičkou zavražděné. Celý ho přestavěli. Trápí je i zkušenost s médii. Dvě hodiny poté, co se dozvěděli od policie o vraždě dcery, se jim ozval novinář. Vůbec si nevěděli rady, ale vnímali ho jako někoho, kdo s nimi soucítí a chce jim pomoci. Často s nimi pobýval, a tak i souhlasili, že o případu napíše knihu. Novinář vysvětloval, že to bude „poselství pro lidi“. Kniha se rodičům nelíbí, líčí tam totiž dceru jinak, než ji znali. Hodně přemýšlí i o pachatelích, proč to udělali a co jsou zač. To se za celých osm let od činu vůbec nezměnilo. Rodiče jsou rozpačití z posudků znalců, nerozuměli znalcům, když u soudu tvrdili, že pachatelé nejsou nebezpeční.

I blízké vztahy jsou tragickou událostí stále silně prosyceny. Pachatelům v dohledné době vyprší desetiletý trest. Babička zavražděné proto vybízí rodiče, aby konečně řešili otázky finanční kompenzace od pachatelů. Rodiče k tomu jen obtížně sbírají sílu. Matka říká, že se ani nevzmůže na myšlenky, co bude, až se pachatelé vrátí z výkonu trestu odnětím svobody zpět do místa bydliště.

Viktimizace jako psychosociální krize

Modelování viktimizace jako narušení životní rovnováhy (life balance) zaměřilo pozornost na další dimenze následků viktimizace. K těm hlavním patří:

– narušení sociálních vztahů a kontaktů

– narušení pracovní kariéry a dopady na finanční příjmy

– narušení blízkých vztahů

– narušení osobní životní perspektivy, tj. psychická újma v užším slova smyslu

Rovněž explikace viktimizace pomocí koncepce dysbalance je podporována mnoha empirickými výzkumy. Závažnější trestné činy mohou narušit partnerské, rodinné i sousedské vztahy. Poškozené osoby či pozůstalí po obětech se dostávají do izolace, jejich kontakty řídnou, opouští je lidé ze sociálního okolí (Quinn DeValve, 2005; Stadler, 2006). Důvody mohou být rozmanité. Ve hře bývají faktory jako očerňování oběti a vůbec sekundární viktimizace, ale také ryze praktické okolnosti jako změna postavení či chování jedince poté, co se stal obětí, či obyčejná nejistota okolí, jak má nyní k poškozenému přistupovat.

Na 14. světovém sympóziu viktimologie v Haagu 2012 referovala K. E. Kappler o výzkumu v rámci své dizertační práce. Sledovala 20 obětí sexuálního násilí s výzkumným záměrem popsat všední den těchto poškozených. Autorka zjistila, že sledované oběti všednodennost již neznají. Oběti mluvily o tom, že jsou jiné a že se cítí jinak. Popisovaly hodně konfliktů s manželi. Výzkumnice nakonec rozlišila tři postviktimizační cesty: good pathway (oběti s dobrou resiliencí), conflict pathway (oběti, které usilují o normalitu, nasazují si masku normality, ale vnitřně cítí stigma, ve vztazích jsou konfliktní) a regressive pathway (oběti s drobnými regresivními následky).

Do třetí skupiny zahrnula autorka oběti, které se integrovaly do běžného života i se svou odlišností. Okolí je vnímalo jako trochu „nenormální“, ale přijímalo je. Šlo například o zralé ženy, které i v 60 letech pobíhaly se psem jako malé holčičky, plácaly se v bazénu jako malé dítě či si hrály s panenkami. Autorka vysvětlovala popsané zvláštní vzorce chování hypotézou o regresi na vývojové stupně, které oběti kvůli traumatizaci nemohly bezpečně prožít. Dospěla k obecnému závěru, že kumulované trauma produkuje často neempatické chování, ztrátu smyslu pro komunitu a sociální pouta vůbec. Dle ní je velmi obtížné resuscitovat u některých traumatizovaných obětí empatii, smysl pro komunitu a pro solidaritu. Tyto handicapy se přirozeně promítají i do kvality života obětí v dlouhodobé perspektivě.

V této souvislosti lze zmínit i problematiku tzv. sekundárních obětí. Tímto výrazem jsou označovány osoby z nejbližšího okolí přeživší oběti, které sice nečelily primární viktimizaci, ale přesto ji zažívají zblízka a potýkají se s jejími následky. Příkladem lze uvést svízelnou situaci partnera či manžela, který se musí vyrovnat se znásilněním anebo nebezpečným pronásledováním své ženy.