Najděte tuto žábu, poznejte ji a zbavte se jí. Jde to, třeba s pomocí knihy Cesty z úzkosti a deprese. Její autor Heinz-Peter Röhr působí přes třicet let jako psychoterapeut na oddělení léčby závislostí při klinice v  německém Fredeburgu. Je autorem řady knižních titulů. V nakladatelství Portál vyšly jeho knihy Narcismus – vnitřní žalář, Hraniční porucha osobnosti, Hysterie – strach z  odmítnutí, Závislé vztahy a další.

HLEDÁNÍ ŽÁBY 

Objevit žábu – příklady z psychoterapie

„Každý, kdo mě zná, si myslí, že mám stabilní pocit vlastní hodnoty. Ale ve skutečnosti to tak vůbec není.“ Tento výrok paní H. vyslovený během terapeutického rozhovoru připadá možná mnoha lidem důvěrně známý. My všichni se více nebo méně ukrýváme pod nějakými maskami a dáváme svým bližním obraz, který není shodný s podobou našeho nitra. Problémem se to stává, když se náš vnitřní stav příliš příkře rozchází s tím, jak se ukazujeme. Většinou platí, že čím velkolepěji se kdo tváří navenek, tím menší si připadá uvnitř.

Co se v pohádce jen tak řekne, že totiž je třeba zabít onu žábu sedící pod balvanem, je v životní realitě nesnadné uskutečnit. Mnozí lidé velice dobře znají své žáby, vědí, že trpí pocity méněcennosti nebo že mají problémy s láskou k sobě samým, ale připadá jim, že to nejsou schopni změnit. Co se v dětství vtisklo, mívá tendenci přetrvat. Odnaučit se tomu není nic lehkého. Často člověk znovu padne do pasti starých způsobů chování.

Jak známo, žáby mohou vypadat velice rozličně. Vždyť jich v přírodě známe asi pět tisíc druhů. Rovněž to, co poškozuje a ničí náš pocit vlastní hodnoty, je navýsost individuální. Každý musí v průběhu svého života spolykat nějaké ty žáby, větší nebo menší. Většina z nich naštěstí nezpůsobí žádné trvalé škody, protože zase zmizí. Jiné však zůstávají skryty ve studni pod kamenem a trvale poškozují náš pocit vlastní hodnoty.

Zde je několik příkladů, jak může taková žába vypadat, z čeho může pocházet a jak je možné ji zabít. Snad někomu pomohou v hledání jeho vlastní žáby. Všechny příklady pocházejí od účastnic a účastníků skupinové psychoterapie na základě naší pohádky.

Rodiče mě odmítli 

Pan O. si svou žábu rychle uvědomil. Říká: Rodiče mě nechtěli. Nebyli schopni vyřešit své vlastní problémy, protože byli oba chorobně závislí. Proto jsem většinu dětství prožil v dětských domovech a nejsem schopen mít se rád. 

V případě pana O. spočívá žába v poselství rodičů, kteří nedokázali mít rádi sami sebe, a proto nebyli schopni milovat svého syna. Tato poselství znějí přibližně: Jsi nežádoucí; jsi pro mě přítěží; jsi tu jen k tomu, aby se mi vedlo lépe; já tě nechci; nemohu se o tebe starat atd. Tato nevyslovovaná, podprahově sdělovaná poselství působí nadále jako vnitřně přijatá přesvědčení. Způsobila panu O. hluboké narušení pocitu vlastní hodnoty. Vyvolávají v něm vnitřní smutek, pocity mučivé prázdnoty a hluboký vztek. Léčivé zpracovávání smutku ho zavedlo zpátky do dětství. Nalezl v sobě odvahu k tomu, aby přestal uhýbat své bolesti a začal otevřeně hovořit o svých pocitech.

Prožít, že mě rodiče odmítli, to je těžké břemeno. Má negativní účinky na pocit vlastní hodnoty a může natrvalo poškodit schopnost radovat se ze života. Zabít žábu v tomto případě znamená vymanit se z negativního působení rodičů. K tomu je nezbytné převzít odpovědnost za svůj život. Pan O. dosud vinu za svůj těžký život (sám se stal chorobně závislým) hledal u rodičů. Zuřivě se na ně hněval. Jistě, chování rodičů skutečně mělo trvalé následky, ale bylo nezbytné, aby pan O. pochopil, že svůj problém může vyřešit právě jen on sám. Odpovědnost za narušený pocit vlastní hodnoty však může převzít teprve tehdy, když pozná příčiny vlastního dramatu a dokáže rozpoznat cestu, jak se osvobodit od škodlivých přesvědčení a nahradit je realističtějšími.

Neustále rozmlouváme sami se sebou. Tyto monology – obvykle se odehrávající potichu, v soukromém vnitřním prostoru naší duše – mají rozhodný vliv na naše pocity. Jak se sebou mluvíme, tak se cítíme. K této důležité skutečnosti se později ještě vrátím. V případě pana O. začaly myšlenky a emoce vést samostatný život. Vnitřně přijal naprosto negativní obraz sebe sama, který ho zavedl do permanentně negativních myšlenek a z toho vyrůstajících nepříjemných pocitů – do bludného kruhu.

V průběhu terapie se panu O. stále lépe dařilo vytvářet si pozitivní obraz sebe sama. Začal si všímat těch oblastí svého života, v nichž měl úspěchy navzdory nepříznivým výchozím podmínkám. Začal objevovat svá nadání a tvůrčím způsobem je podporovat. Zaměřil pozornost na lidi, kteří mu signalizovali, že je žádoucí. Dříve si všímal hlavně těch lidí, kteří byli vůči němu odmítaví. Poháněn zákonitostí nutkavého opakování pan O. přímo vyhledával – a samozřejmě také nacházel – potvrzení svého destruktivního postoje k sobě samému.

Práce s ublíženým vnitřním dítětem mu pak narůstající měrou umožnila přijímat lásku a připouštět si vlastní hodnotu. Obojí velmi bolestně postrádal od svých rodičů. Vytvořil si teď nové „směrnice“, jimiž nahradil stará dogmata, která mu bránila žít. Začal si říkat: jsem žádoucí; jsem vítaný; mám se stále raději; mám svou hodnotu; jsem dobrý.

Negativní pohled na sebe může snadno začít znovu vítězit. Vždyť tak dlouho zcela určoval náš život. Žába je nesmírně odolná. Pokud jsou destruktivní přesvědčení hluboce zakořeněna, může navykání na realistický pohled podpořit terapeutické společenství nebo svépomocná skupina. Musíme však očekávat regrese, a nesmíme je tudíž přeceňovat.

 Koupit Cesty z úzkosti a deprese můžete na našem e-shopu