Knihu Cesty z úzkosti a deprese jsem četla poté, co jsem započala před lety práci jako terapeut v psychologické poradně. Deprese a úzkosti byly v poradně nejčastější téma se kterým klienti přicházeli. Kniha ve mně vytvořila revoluční přístup v tomto tématu ke klientům a jejich duševním nemocem. Ač jsem měla letité vzdělání ohledně těchto psychických potíží, brala jsem to vždy jako nemoc, jako zátěž, která člověku jen škodí a přichází mu do života jako zákeřný nepřítel. Opak je ale pravdou, kniha mě přesvědčila o tom, že v některých případech tyto nemoci a také mnohé jiné musí člověku do života přijít, protože ho paradoxně chrání od něčeho pro něj ještě více nepříjemného.

Je to možná zvláštní slyšet, že úzkost nebo deprese chrání před něčím hlubším, ale právě během mé praxe jsem se přesvědčila, že nemoci mají v životě člověka smysl.

Kniha mi dopomohla najít přesný postup, jak s nemocí u člověka pracovat, a právě nalezení jejího smyslu a důvodu, proč přišla bylo nakonec pro mé klienty to nejdůležitější. Najednou se jim ulevilo…najednou si nepřišli jako oběti své nemoci. Autor pomáhá nalézat recept k tomu, jak s nemocí zacházet. Právě tím, že jí bere zároveň jako přínosnou pro život člověka, dokáže klient s nemocí odvážněji pracovat. Protože to, co klienta při depresi či úzkosti nejvíce zasáhne je právě pocit bezmoci.

Autor vysvětluje skrze teorie vzniku nemoci, že člověk vlastně mnohdy již léta nevědomě pracuje na tom, že nemoc přijde. Takže pokud někdo dlouhodobě pracuje v práci, kterou nenávidí a obává se odejít, může se stát, že začne mít deprese a z přístupu nemohu odejít,protože.. se stane nemůžu do ní chodit, protože je mi zle. Právě to vlastně mnohdy pomůže se situaci vyřešit, takový člověk dostal vnitřně svolení díky nemoci práci opustit. Pro člověka je mnohdy lehčí právě důvod nemohu než chci odejít, protože by mohly vylézt různé nezdravé programy jako „nikde nevydržíš, jsi líný, stejně si nikde nic nenajdeš apod.

V takovém případě nemoc vlastně pomůže člověku ven z něčeho, co sám neuměl opustit. Pak se ale zase musí vyrovnávat s důsledky nemoci, která jen tak neodejde.

Röhr celkově moc hezky pracuje s nevědomím, kdy vysvětluje, že právě tyto věci jsou záležitostí nevědomí, tzn.nejsou to vědomá rozhodnutí jako „vytvořím si depresi ať mohu odejít“..

Autor knihy srozumitelně popisuje tzv.brzdy našich životů a také rodinné důvody vzniku úzkostí a deprese, kdy mezi jednou z nich počítá nedostatečnou separaci od rodiny, zejména od matky.

Autora Petera Röhra považuji za jednoho z nejlepších v psychoterapii vůbec a jeho nespornou výhodou při psaní knih jsou právě jeho letité zkušenosti s klienty v psychoterapeutické praxi.

Kniha Cesty z úzkosti a deprese, je knihou německého psychoterapeuta a sociálního pracovníka Heinze-Petera R?hra, která vychází v nakladatelství Portál. Je další z řady knih tohoto autora, který poutavou a čtivou formou seznamuje čtenáře vždy s jednou psychickou poruchou, duševním onemocněním či jinými trápeními.

Heinz-Peter R?hr se vyznačuje tím, že k názornému vysvětlení vzniku konkrétního problému, jeho udržování, souvislostí, ale také pomoci při hledání řešení, jak tíhu daného trápení zmírnit či zcela odstranit, užívá symbolické řeči příběhů pohádek. Není náhodou, že většina, ne-li všechny pohádky, popisují většinu lidského trápení, ukazují však také původ jeho vzniku a nabízejí i řešení. Není však lehké významu pohádek porozumět, nevíme-li, co v nich hledat. Autor nás učí v pohádkách číst, chápat jejich symbolický, přesto zcela jasný jazyk, jejich sdělení a pochopení, jak dosáhnout „vysvobození“ ze zajetí trápení.

Pohromou dnešní doby jsou úzkosti a deprese. Zvládnout tyto destruktivní pocity bývá těžké. Málokdy existuje rychlé a přitom skutečně účinné řešení. Lépe je začít zkoumat svůj život. Kniha pojmenovává, co nám zabraňuje být šťastní. To je také základní otázka této knihy.

Pohádky promlouvají řečí obrazů o záležitostech našeho života. Jsou to obrazy skutečnosti a vždy jdou k samému jádru věcí. Jejich jednotlivé obrazy tvoří celek a je třeba je chápat ve vzájemné souvislosti. Když nám v pohádce vše logicky navazuje, pak jsme jí porozuměli. Pohádky jsou neomylně přesné ve výběru obrazů, jimiž vyjadřují psychické stavy a situace. Vykládat pohádku znamená ptát se přímo duše na tu pravou životní cestu. Ďábel se třemi zlatými vlasy (u nás obdobná pohádka Tři zlaté vlasy děda Vševěda, s postavou Plaváčka), je pohádka, na jejímž ději a protagonistech autor ukazuje, jak svým přístupem k životu si sami cestu buď komplikujeme či naopak. Jak si bráníme, někdy na nevědomé bázi, v prožívání štěstí.

Tíseň, nouze a často i pocit, že nic nemá smysl, vedou ke hledání pravého životního štěstí. Snad právě vzpomínky na zážitky štěstí v dětství jsou tím, co v nás probouzí tušení, že bychom se měli cítit jinak. Ale jak a kde jsme tento pocit štěstí, který jsme jako děti měly automaticky, ztratili? Kniha nás provede úvahami nad tím, jak se štěstí ztrácí, jak o ně přicházíme, jak v sobě dobrovolně „potlačujeme“ naše vnitřní dítě, které nám umožňuje prožívat a nacházet štěstí tam, kde jej zapomínáme vidět. Do kontaktu s vnitřním dítětem štěstěny se můžeme dostat, jen když se zastavíme, uklidníme a odevzdáme se existenci tak, jak je. Jakmile začneme naslouchat hlasu srdce, ztrácí se naše panovnické já, které si osobuje vzít štěstí do vlastních rukou., ale jde jen o dosažení společensky uznávaného štěstí úsilím a žádostivou snahou o úspěch, majetek a moc.

Zdroj životního štěstí se u každého z nás zachránilo v nevědomí, kde nadále žije vskrytu. Každý z nás jej může opět objevit. Ale nepůjde to silou. Vůle je slabá, poměrně nepatrná energie. Zato přesvědčení je tou nejsilnější energií v člověku. Kdo skutečně chce něco změnit, musí se tedy nejprve vypořádat s tím, o čem je v nitru přesvědčen. Kniha nabízí za pomoci pohádky Ďábel se třemi zlatými vlasy, možnosti, jak na to. Kolik štěstí (nebo smůly) se nám osudem dostane, na to nemáme vliv. Ale má-li se život vydařit, musí člověk jako dospělý vzít svůj život do vlastních rukou a přijmout za něj odpovědnost. Zážitek štěstí je vždy individuální. Jestli je sklenice pro nás poloprázdná nebo zpola plná, nemění nic na obsahu sklenice, ale zato hodně na našem životním pocitu.

Duševní utrpení náleží k tomu, co tvoří centrum lidského života. Jestliže mu toto místo upíráme, jen tím své trápení zesilujeme. V podobě útrap nám naše duše sděluje důležitá poselství. Trápení nám vždy poskytuje šanci navázat dialog s duší. A proč trápení volají po pochopení? Za prvé si díky nim můžeme uvědomit, že náš osud se nevymyká osudu všeho živého v přírodě. Za druhé nám naznačují omyly, které nám brání žít hodnotný život. Nikdo není ušetřen psychických krizí během života a vždy poskytuje možnost k rozšíření vědomí a k růstu.

Kniha nás postupně dovádí ke třem tajemstvím, na která by měl každý z nás během života přijít…

Autor publikace je známý německý psychoterapeut. Působí již více než 30 let na klinice ve Freedeburgu a jeho hlavní náplní je problematika léčby závislostí. Díky nakladatelství Portál je u nás známým autorem četných, monotematicky zaměřených publikací, jako např. „ Hysterie – strach z odmítnutí“ , „Závislé vztahy“, „Nedostatečný pocit vlastní hodnoty“ a pod.

V recenzované knize Röhr vychází z pohádky bratří Grimmů „Ďábel se třemi zlatými vlasy“ – u nás ji známe v nepodstatně změněné verzi jako pohádku „Tři zlaté vlasy děda vševěda“.

V předmluvě se zamýšlí nad současným alarmujícím stavem psychiky západní civilizace a zjišťuje, že přes rostoucí blahobyt lidé trpí stále větší úzkostí, nespokojeností, nejistotou a depresivitou. Podobně jako Freud pochopil, že v symbolické řeči mýtů a pohádek je možné nalézt skryté odpovědi na otázky konfliktů, zábran i smyslu existence člověka. Pohádky, ve kterých je skryta hluboká lidská moudrost, nám „vyprávějí o cestě člověka za osvobozením z  vlastních zhoubných zapletení“(s.10). V psychoterapii lze použít původní lidové pohádky k navození a pochopení hlubších konfliktů a pokusit se v analogii s  pohádkou nalézt jejich řešení. Je však nutné naučit se chápat a rozumět symbolům, které tato řešení v pohádkách skrývají. Naše nevědomí, podobně jako sny, k nám hovoří řečí obrazů. Pokud „vidíme, že v pohádce vše logicky navazuje a souvisí, pak jsme pohádce porozuměli“ (s.19), bez ohledu na formu vnějšího rámce příběhu.

Autor publikace se jako terapeut na klinice léčby závislostí pravidelně setkává se symptomy a krizemi, které jsou pro tuto problematiku charakteristické. Souvisí s hledáním a nalézáním štěstí nejen nemocných, ale kohokoli z nás. Kniha byla proto napsána „pro všechny, kdo hledají niterné štěstí“(s.11). Je napsaná tak, aby její obsah byl srozumitelný všem - mohli bychom říci „laické veřejností“. Avšak podstatné informace zde nalezne i odborník – kniha obsahuje kazuistiky i výklady, které jsou cenné právě tím, že jsou výsledkem mnohaletých osobních zkušeností autora. Jako příklad může sloužit např.podrobně zpracovaná část o rozmazlování, která obsahuje jednoduchý, ale praktický diagnostický test s uvedením rozmanitých charakteristik rozmazlenosti.

Kniha je organicky členěná do 5ti oddílů, dále obsahuje Předmluvu, Přílohu a Bibliografii.

V prvé části „Dítě štěstěny a král aneb jak přicházíme o štěstí“ se autor zabývá identifikací postav pohádky se skutečnými vnitřními „postavami“ lidské psychiky.

Ve druhé části „Na cestě do pekla aneb tři zkoušky“ rozebírá objekty, které symbolizují vytěsněné obsahy (prabába), vnitřní instancí (ďábel). Bloky nálady a našich popudů zodpovědných za fobie, strachy a úzkosti symbolizuje v pohádce myš a žába, naše závislosti symbolizuje převozník.

Třetí část „Cesta zpátky aneb uvolnění blokád“ pojednává o hledání symbolické myši a její likvidaci. V části Hledání žáby pak autor podrobně rozebírá bloky vzniklé v souvislosti s rodinným klimatem (včetně instruktivních schemat) a interakcí mezi jednotlivými prvky množiny otec – matka – dítě. Definuje podmínky zdravého duševníhovývoje dítěte, ale poukazuje i na relativně častý případ, kdy dítě je vtaženo do některé z rolí partnerské náhražky, tedy emocionálního vydírání. Autor uvádí jednotlivé varianty tohoto patologického vztahu, který u rodičů, ale hlavně u dítěte způsobuje destruktivní, emocionálně velmi bolestivé stavy závislosti. V této části je podrobně, avšak velmi srozumitelně rozpracovaná již vzpomínaná problematika rozmazlování. S  touto částí by se měli jak rodiče tak děti neustále připomínat a přemýslet o ní. Je totiž smutnou skutečností, že dítě takto dostává v dobré víře od „pomáhajících“ rodičů celoživotní destruktivní zátěž.

Autor se zde též dotýká potřeby dokázat si prožít svůj smutek. Žába se totiž rodí z pocitu zranění vlastní hodnoty. Potřeby oboustranně pochopit, že ublížení, které nastalo, se již nedá vrátit. Že jediná cesta jak se smířit sám sebou je cesta odpuštění rodičům. Příjmout, že cesta změnit rodiče je aproiri odsouzená k nezdaru. V této kapitole, nazvané „Smíření s rodiči“ je problematika rozebrána z více pohledů a definuje základní teorém, že odpustit může pouze ten, kdo porozuměl svému dramatu a našel řešení ve své vlastní nezávislosti. Škoda, že zde autor nenaznačuje některé moderní metody, které by mohly člověku pomoci alespoň správným nasměrováním.

Čtvrtá část „ Žába v každodenním životě“ se dotýká závažných otázek jako je problém autodestruktivního negativního pohledu – „proroctví“, kdy si ani nevšimneme, že jde o bludný psychický kruh s fatálními následky. Dotýká se podrobně i otázky smyslu života, kterou označuje jako nejdůležitější otázku vůbec. Její řešení vidí ve skutečnosti, že „silné vnitřní obrazy mají vždy tendenci stát se skutečností“, a že je možné s těmito vizemi tvůrčím způsobem nakládat.

Autor se v oddíle „Zacházení s utrpením“ zabývá jeho významem v životě člověka. Skutečností, že tím, že se snažíme utrpení vyhnout, se jej vlastně tohoto utrpení držíme. Uvádí zde i účinné cvičení, které může člověku pomoci při překonání pocitů psychické bolesti a utrpení. Navazující část „O zacházení se smrtí“ tento oddíl pak vhodně doplňuje. Z další kapitoly „Láska k sobě“ uvádím dva výstižné citáty, které samy o sobě o této problematice hovoří: „ Hlubší smysl života spočívá v tom, aby sílila naše schopnost milovat“ a „Láska je to jediné co přibývá, když tím plýtváme“ (s.138,139).

Pátá část „Jakou odpověď dávají mystikové“ poukazuje na možnosti transcedovat – tj. překračovat své vnitřní hranice metodami jako je meditace, jóga, pozice vnitřního svědka. Je škoda, že autor zde nešel hlouběji a čtenáře podrobněji nenasměroval na filozofickou podstatu uvedeného cvičení, které ve formě, jak je zde uvedené, může k výsledkům vést jen obtížně.

Příloha obsahuje praktické poznámky k jednotlivým typům poruch jako je úzkostná či depresivní porucha. Je zde i popis vzniku emocí a inteligentní způsob zacházení s nimi.

Oddíl „Bibliografie“ by bylo lépe nazvat seznamem literatury. I když autor evidentně zná i netradiční pojetí některých problémů – viz např.část „Jakou odpověď dávají mystikové“, v tomto seznamu literatury uvádí pouze jedinou publikaci Dalai Lamy. Přístupná literatura zabývající se mentálními praktikami jógy atp. zde není uvedena vůbec. Věřím však, že vydavatel jistě tento seznam doplní publikacemi u nás dostupnými, jako je např. Cesta uskutečnění (Asparša jóga) EduardaTomáše atp.

Celá publikace je napsána se snahou prakticky pomoci nemocným, ale i zdravým lidem s navázánim dialogu se svou duší. Pomoci při řešení potíží, které nám symbolizuje myš, žába i náš vnitřní převozník. Obsahuje mnoho praktických postřehů, rad, cvičení, či vysvětlení našich vnitřních problémů, kdy často „pouhá“ změna postoje vede k výrazným uzdravujícím změnám. Je proto možné ji doporučit jak „laické“, tak odborné veřejnosti. Nejen pro přínosný obsah, ale i pro inspirativní naznačení přístupu k člověku, dalo by se říci „alternativními“, ale účinnými metodami, ke kterým autora zajisté vedla dlouhodobá snaha prakticky pomoci svým klientům.

Olomouc 22.2.2015

Mgr.Mario Renotiére

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál