Slovem psychická odolnost se dnes označuje schopnost překonat nepřízeň osudu, zotavit se z těžkých zkoušek a posunout se v životě dál. Kniha Psychická odolnost pro ženy, kterou napsala americká psychoterapeutka a sociální pracovnice Hope Kelaher, přináší ucelený pohled na to, jak tuto vnitřní sílu hledat, rozvíjet a dlouhodobě udržet. Autorka v publikaci propojuje teoretické poznatky z kognitivně-behaviorální terapie, pozitivní psychologie a somatického přístupu s praktickými cvičeními. Psychická odolnost je definována jako dynamický proces přizpůsobování se zátěžovým situacím, který lze aktivně trénovat a posilovat v jakékoli fázi života.

Kniha postupně provází čtenáře biomechanikou a neurobiologií změny. Jakmile člověk čelí náhlé krizové situaci, mozek a tělo reagují specifickými stresovými mechanismy, které mohou vyvolávat pocity zmatku či ztráty kontroly. Součástí úvodních kapitol je také diagnostika vlastní úrovně odolnosti a zkoumání toho, do jaké míry je naše schopnost čelit tlaku dána vrozenými dispozicemi a do jaké míry výchovou a prostředím.

Autorka dále ukazuje, jak se stát vědomým autorem svého příběhu, jak opustit přežité vzorce a jak praktikovat takzvané radikální přijetí. To nespočívá v pasivní rezignaci, ale v poctivém přiznání si reality takové, jaká je, což vytváří prostor pro hledání nového smyslu a přijetí svého budoucího já.

Významnou roli při zvládání krize hraje sociální rozměr a mezilidské vztahy. Kapitoly věnované komunitě a vazbám zdůrazňují, že proces uzdravování málokdy probíhá v izolaci. Text se věnuje i tomu, jak si vybírat lidi, kteří nás na cestě podporují, a jak se vyhnout vztahům, které vnitřní energii naopak vyčerpávají.

Místo toxického tlaku na neustálý úsměv kniha nabízí techniky všímavosti (mindfulness), pěstování vděčnosti a rozvíjení soucitu se sebou samým (self-compassion). Tento laskavý a neodsuzující postoj k vlastním emocím je klíčový pro to, aby se proces osobního růstu nestal dalším zdrojem stresu.

Publikace je určena všem ženám, které procházejí náročnými životními etapami, ať už jde o rozvod, ztrátu blízkého člověka, zdravotní komplikace, vyhoření nebo chronický stres. Stejně tak poslouží čtenářkám, které se chtějí preventivně vybavit funkčními nástroji pro budoucí výzvy. Cenné informace a praktická cvičení v ní však najdou i muži, partneři nebo odborníci z oblasti pomáhajících profesí, kteří hledají hlubší vhled do specifických aspektů ženské psychiky a zvládání zátěže.

V českém překladu Hany Antonínové vychází originální dílo The Resilience Workbook for Women autorky Hope Kelaher.

UKÁZKA

SBOHEM, NAZDAR

Pocit ztráty se často objeví při přesunu od jednoho vyprávění ke druhému. Říci „sbohem“ nebo „tak se zatím měj“, je tou nejnáročnější částí přepsání vašeho příběhu. Ztráta vás možná přiměje hledat nové odpovědi. Ztráta, kterou pociťujete například kvůli neplodnosti, potratu, rozchodu, ztrátě přátelství, přírodní katastrofě nebo dokonce pandemii nemusí vždycky vést k nějakému závěru – a proto je těžké přenést se přes smutné a sklíčené pocity.

Naproti tomu stojí smrt milovaného člověka, kde je něco jako hmatatelný závěr – pohřeb, možná vysvětlení příčiny smrti, zádušní mše.

Je důležité poznamenat, že společně s primárními ztrátami se někdy objevují i sekundární ztráty. Souvisejí s primární ztrátou, ale objevují se týdny i měsíce po ní. Často jsou typické pro změnu, která nastala první. Příkladem sekundární ztráty může být:

• ztráta příjmu
• ztráta domova
• ztráta finanční jistoty
• ztráta komunity
• ztráta vztahové identity (člověk už není manželem, partnerem, přítelem)
• ztráta životní role (člověk přestane být primárním pečovatelem, živitelem atd.)
• ztráta vnímání vlastního já
• ztráta sebedůvěry
• ztráta naděje do budoucnosti
• ztráta cílů a snů

Bez ohledu na ztrátu je důležité, abychom zpracovali pocity, jež s ní souvisejí, a abychom přiměřeně truchlili. Díky tomu se můžeme dostat o krok dál a začít psát svůj nový příběh.

UKÁZKA 2

Zamyslete se nad případem Joon.

PŘÍPADOVÁ STUDIE

Joon, čínská Američanka první generace, si vždycky představovala život s partnerem, dvěma dětmi, kočkou a domem na předměstí některého většího města v New Jersey. Součástí jejího příběhu bylo i to, že její děti budou mít vynikající studijní i sportovní výsledky a budou studovat na některé prestižní univerzitě.

Joon si tento příběh vymyslela už v deseti letech, když si se starší sestrou hrála na školu. Její představy se postupně naplňovaly. V sedmadvaceti byla zástupkyní ředitele školy, ve třiceti byla vdaná, o čtyři roky později byla matkou dvojčat. V době, kdy asi deset let žila svůj „vysněný“ život na předměstí velkého města v New Jersey, se jeden z jejích synů začal ve škole chovat nepatřičným způsobem.

Joon a její partner byli najednou zaplaveni telefonáty zneklidněných učitelů. Společné hry skončily a Joonin syn trávil většinu času v ředitelně. Jednoho dne musel učitel zavolat zdravotnickou záchrannou službu, která chlapce odvezla na pohotovost, protože jeho chování se vymklo kontrole. Od té chvíle začala Joon a její manžel se synem navštěvovat nespočet terapeutických sezení a docházeli i na rodinné poradenství. Syn byl odeslán do psychiatrického zařízení v severní části státu New York, kde mu diagnostikovali dětskou psychózu – závažnou a chronickou duševní chorobu.

Jedna věc byla jasná: bylo to výrazné vybočení z příběhu, které Joon napsala pro sebe a pro svou rodinu. Jakmile vyšla najevo synova diagnóza a chlapec byl hospitalizován, Joon byla smutná. Synův stav výrazně ovlivnil její vnímání vlastního já a to, jak si představovala budoucnost své rodiny.

Mohl by tento syn obstát na prestižní vysoké škole? Dokáže někdy žít samostatně, až dozraje do mladé dospělosti? Joon si kladla otázky v souvislosti se svou rolí matky: Byla dost dobrá? Kde udělala chybu? Co mohla udělat jinak?

Nejen že se změnily její příběhy, které si tak dlouho vyprávěla, ale změnilo se i fungování rodiny – od organizování každodenních činností přes udržování přehledu o synových kontrolách u lékařů až k finančním poměrům rodiny (rodina musela platit za péči o duševní zdraví, behaviorální podporu atd.) a vztahu Joon k manželovi a druhému synovi. Spřátelené rodiny se natolik obávaly chlapcova chování, že je méně často zvaly ke společnému hraní a rodina se celkově méně stýkala s ostatními. Joon i její manžel si museli brát volno z práce, aby mohli syna podporovat a mohli ho vozit na více kontrol a vyšetření než dříve. Joon už v zaměstnání nepovažovali za snaživou a ambiciózní pracovnici, ale za někoho, kdo sotva stihne splnit přidělené úkoly. Její sen se sice rychle splnil, ale stejně rychle se jí vzdálil.

 Joon a její rodina prožila ztrátu syna a svého života, jaký byl před synovým onemocněním. Tato rozporuplná ztráta byla bolestná nejen proto, že všichni museli změnit svou představu o budoucnosti, ale museli oželet i mnohé ztráty – přišli o své sny, kamarády, o své role, finanční stabilitu atd. Joon časem tuto bolest zvládla a našla nový smysl života pro sebe i svou rodinu. Stala se zástupkyní rodičů ve sdružení National Association of Mental Illness (NAMI.org), kde vzdělávala a podporovala další rodiny, které se potýkaly s podobnými obtížemi. Účast v tomto programu poskytla Joon novou sebedůvěru, identitu, smysl a účel.