Freudovy Přednášky k úvodu do psychoanalýzy tvoří jeden ze základních textů o psychoanalytické nauce vůbec a zároveň jsou neucelenějším textem samotného Freuda na toto téma. Vznikly ve dvou zimních semestrech let 1915/1916 a 1916/1917 (v prvním roce jako záznam přednášek, ve druhém naopak jako podklad k přednáškám). Freud v nich hovoří hlavně o třech klasických oblastech psychoanalýzy: chybných úkonech, snech a neurotických symptomech. Představuje topografický model psychiky (vědomí, předvědomí a nevědomí)

Novou řadu přednášek k úvodu do psychoanalýzy naproti tomu Freud nikdy kvůli svému zhoršenému zdraví před posluchači nepřednesl, nicméně tento soubor sedmi dalších „přednášek” na první knihu přímo navazuje - a to tak, že dokonce pokračuje v jejím  číslování. Během patnácti let od vydání prvních Přednášek Freud vydal mnoho zásadních děl: Mimo princip slasti, Já a Ono, Inhibice, symptomy úzkost a Nespokojenost v kultuře. V nich mnoho svých názorů dále revidoval či rozpracoval a rozšířil: topografické pojetí mysli doplnil o strukturální dimenzi (tj. známé pojmy id, ego, superego; přednášky 31, 32, 33), vrací se k teorii snů z první série Přednášek (přednáška 29), zabývá se tématy okultismu (přednáška 30), postavení psychoanalýzy v intelektuálních kruzích (přednáška 34) či uvažuje o různých přístupech k pojímání světa a o světonázorovém ukotvení psychoanalýzy (přednáška 35).

Ani v prvním, ani ve druhém díle Freud nepředkládá žádný ucelený systém své psychoanalytické teorie, byl si dobře vědom jeho neuzavřenosti. Obě knihy jsou určeny vzdělanému publiku, které nemusí být nutně vzděláno v psychoanalýze. Nicméně, pokud chce čtenář pochopit, co nového Freud přináší v Nových přednáškách, musí být pochopitelně obeznámen s úvodní řadou Přednášek.

Knihu přeložil Eugen Wiškovský (1888-1964). Kniha vychází již ve čtvrtém vydání. Doslov k tomuto vydání napsal Roman Telerovský.

Ukázka

XXXII. PŘEDNÁŠKA

Úzkost a pudový život

Dámy a pánové! Nebudete překvapeni, když vám řeknu, že v našem pojetí úzkosti a základních pudů duševního života je mnoho nového, a nebudete se divit ani tomu, že v těchto stále otevřených problémech žádný z těchto nových poznatků neplatí za poslední slovo. Úmyslně mluvím přitom o pojetí. Stojíme tu před nejtěžšími úkoly, ale nesnáz neleží snad v nedostatečnosti našich pozorování, neboť záhady vznikají pro nás právě nad nejčastějšími a nejdůvěrněji známými jevy; nesnáz netkví ani v tom, že by nás podněcovaly k příliš odlehlým spekulacím; spekulativní zpracování hraje v této oblasti vůbec malou roli. Jde tu opravdu o pojetí, tj. o zavedení správných abstraktních představ, které by pozorovaný materiál uspořádaly a učinily průhledným.

Úzkosti jsem již věnoval přednášku v předešlém kurzu, a to dvacátou pátou. Musím krátce zopakovat její obsah. Řekli jsme, že úzkost je určitý afektivní stav, tedy spojení určitých pocitů přináležejících k řadě slast – strast s příslušnými svodovými inervacemi a jejich vjemy; že to je však pravděpodobně zároveň pozůstatek jisté významné události, dědičně v organismu zakotvený a přirovnatelný k hysterickému záchvatu, který se zakládá na individuálním prožitku. Uvažovali jsme o tom, že událostí, která zanechala takovou afektivní stopu, by mohl být proces porodu, při němž dochází k podobnému ovlivnění srdeční činnosti a dýchání jako při úzkosti, jenže toto ovlivnění tu má svůj účel. Prvotní úzkost by tedy byla toxická. Vyšli jsme pak z rozlišení mezi úzkostí reálnou a neurotickou, z nichž první se nám zdá být pochopitelnou reakcí na nebezpečí, tj. očekávané poškození zvnějška, kdežto druhá nám připadá naprosto záhadná, jakoby bezúčelná. Když jsme reálnou úzkost podrobili rozboru, zredukovala se nám na stav zvýšené smyslové pozornosti a motorického napětí, jejž nazýváme pohotovostí k úzkosti. Z té se pak vyvíjí úzkostná reakce. Její vyústění může být dvojí. Buďto se vývin úzkosti, toto opakování starého traumatického zážitku, omezí na pouhý signál a pak se může zbývající reakce přizpůsobit nové nebezpečné situaci, vyústit v útěk či obranu; anebo starý mechanismus převládne, celá reakce se vyčerpá vývinem úzkosti a pak tento afektivní stav vyvolá ochromení a je pro přítomnost neúčelný.

Potom jsme se zaměřili na neurotickou úzkost a řekli jsme, že ji pozorujeme v trojí situaci. Předně jako volně těkající, všeobecnou úzkostlivost, hotovou přichytit se každé nové možnosti, která se naskytne; to je tzv. očekávací úzkost, jak se vyskytuje např. v typické úzkostné neuróze. Za druhé jako úzkost pevně vázanou na určité představové obsahy v tzv. fobiích, kdy sice ještě můžeme poznat její vztah k vnějšímu nebezpečí, ale musíme ji považovat za nesmírně přehnanou. Konečně za třetí ji vidíme jako úzkost u hysterie a u jiných forem těžkých neuróz, která buďto doprovází symptomy, nebo vystupuje samostatně jako záchvat nebo déle trvající stav, vždycky však bez patrného zdůvodnění vnějším nebezpečím. Potom jsme si položili dvě otázky: Čeho se člověk v neurotické úzkosti bojí? A druhou: Jak můžeme neurotickou úzkost uvést do souvislosti s reálnou úzkostí před vnějšími nebezpečími?

Naše pátrání naprosto nebyla neúspěšná, došli jsme k několika důležitým poznatkům. Pokud jde o úzkostné očekávání, klinická zkušenost nás poučila, že souvisí pravidelně s hospodařením libidinózní energií v sexuálním životě. Nejobvyklejší příčinou úzkostné neurózy je frustrované vzrušení. Libidinózní vzrušení je vyvoláno, ale není ukojeno, není upotřebeno; úzkostlivost pak nastupuje namísto tohoto libida odvedeného od svého cíle. Domníval jsem se dokonce, že mám právo říci, že se toto neukojené libido v úzkost přímo proměňuje. Některé zcela pravidelně se vyskytující fobie malých dětí podporovaly toto pojetí. Mnohé z nich jsou nám naprosto záhadné, jiné však se dají bezpečně vysvětlit jako úzkost, kterou vyvolává samota, a úzkost před cizími osobami. Samota stejně jako cizí obličej vyvolávají touhu dítěte po matce, na kterou je zvyklé; toto libidinózní vzrušení nedokáže dítě ovládat, nesnáší je a přeměňuje je v úzkost. Tato dětská úzkost není tedy úzkostí reálnou, nýbrž musíme ji přiřadit k úzkosti neurotické. Dětské fobie a úzkostné očekávání při úzkostných neurózách nám dávají dva příklady, jak vzniká neurotická úzkost: přímou přeměnou libida. Hned poznáme ještě další mechanismus; ukáže se, že se od prvního mnoho neliší. 

Za úzkost při hysterii činíme totiž odpovědným pochod vytěsnění. Myslíme, že jej můžeme popsat úplněji nežli dříve, sledujeme-li zvlášť osud představy, jež má být vytěsněna, a zvlášť osud libidinózního kvanta, jež na ní lpí. Vytěsněna, popřípadě k nepoznání znetvořena je představa; afekt, který se na ni váže, se však pravidelně proměňuje v úzkost, a to bez ohledu na to, jaký afekt to je, zda agrese, či láska. Není pak podstatný rozdíl v tom, z jakého důvodu se určité kvantum libida stalo neupotřebitelným, zda pro infantilní slabost Já jako v dětských fobiích, či následkem somatických procesů v sexuálním životě jako při úzkostné neuróze, nebo následkem vytěsnění jako u hysterie. Oba mechanismy vzniku neurotické úzkosti spadají tedy vlastně vjedno.

Toto zkoumání nás upozornilo na svrchovaně významný vztah mezi vývinem úzkosti a tvorbou symptomu, totiž na to, že se oba tyto mechanismy navzájem zastupují a jeden může druhý nahradit. Při agorafobii bývá např. na počátku chorobopisu úzkostný záchvat, který se pacienta zmocnil na ulici. Ten by se opakoval pokaždé, kdykoli by opět šel po ulici. A tu tedy vytvoří nemocný symptom úzkosti z ulice, který můžeme také označit jako zábranu, funkční omezení Já, a tím si úzkostný záchvat ušetří. Opak můžeme vidět, když se do tvorby symptomu nějak vmísíme, k čemuž snadno dojde např. při nutkavých jednáních. Zabráníme-li nemocnému, aby provedl svůj mycí obřad, dostane se do nesnesitelného stavu úzkosti, před nímž jej jeho symptom zřejmě chránil. Zdá se, že prvotní je vývin úzkosti a tvorba symptomu je druhotná, jako by symptomy byly vytvářeny, aby nemocného uchránily před propuknutím úzkostného stavu. A s tím souhlasí i to, že prvními neurózami dětského věku jsou fobie, stavy, na kterých tak jasně poznáváme, jak je počáteční vývin úzkosti vystřídán později tvorbou symptomu: dělá to na nás dojem, že tyto vztahy nám skýtají nejlepší přístup k pochopení neurotické úzkosti. Zároveň se nám také podařilo zodpovědět otázku, čeho se člověk při neurotické úzkosti bojí, a tak najít spojení mezi úzkostí neurotickou a reálnou. To, čeho se člověk bojí, je zřejmě vlastní libido. Rozdíl oproti situaci při reálné úzkosti je dvojí, že totiž nebezpečí tu je vnitřní, a nikoli vnější a že je nemocný vědomě nepoznává. U fobií poznáváme velmi jasně, jak se toto vnitřní nebezpečí

U fobií poznáváme velmi jasně, jak se toto vnitřní nebezpečí proměňuje ve vnější, a jak se tedy neurotická úzkost přeměňuje ve zdánlivou úzkost reálnou. Abychom poměry, které bývají velmi složité, zjednodušili, předpokládejme, že se agorafob pravidelně bojí pokušení, jež v něm probouzejí různá setkání na ulici. Ve své fobii provede přesun a děsí se pak vnější situace. To mu přináší určitý zisk, neboť si představuje, že se takto může lépe uchránit. Před vnějším nebezpečím se můžeme zachránit útěkem, ale utéci vnitřnímu nebezpečí je dost těžké.

chránit útěkem, ale utéci vnitřnímu nebezpečí je dost těžké. Ke konci svých tehdejších přenášek o úzkosti jsem sám vyslovil názor, že tyto různé výsledky našeho zkoumání si sice navzájem neodporují, ale že přesto spolu nějak nesouhlasí. Úzkost představuje jakožto afektivní stav reprodukci nějaké dávné hrozivé události; úzkost slouží sebezáchově a je signálem nového nebezpečí; vzniká z libida, které se nějakým způsobem stalo nepoužitelným, např. i při pochodu vytěsnění; bývá střídána tvorbou symptomu, jaksi psychicky vázána – cítíme, že tu něco chybí, co by z jednotlivých dílčích poznatků vytvořilo jednotu.

Dámy a pánové! Ono rozložení duševní osobnosti v Nadjá, Já a Ono, o němž jsem vám přednášel posledně, nám vnutilo novou orientaci, i pokud jde o problém úzkosti. Větou, že Já je jediným sídlem úzkosti, že jenom Já může vytvářet a pociťovat úzkost, zaujali jsme nové, pevné stanovisko, z něhož se mnohé vztahy jeví jinak. A opravdu bychom nevěděli, co by to mělo mít za smysl mluvit o nějaké „úzkosti Onoho“ nebo připisovat Nadjá schopnost úzkostlivosti. Naproti tomu jsme přijali jako vítanou shodu, že tři hlavní druhy úzkosti, úzkost reálná, neurotická a úzkost mravní, se dají tak nenásilně uvést ve vztah k trojí závislosti Já: na vnějším světě, na oblasti Ono a na Nadjá. S tímto novým pojetím vystoupila do popředí i funkce úzkosti jako signálu ohlašujícího nebezpečnou situaci, funkce, která nám již dříve nebyla cizí; otázka, z jaké látky se vytváří úzkost, pozbyla zajímavosti a vztahy mezi reálnou a neurotickou úzkostí se překvapujícím způsobem vyjasnily a zjednodušily. Zasluhuje ostatně povšimnutí, že zdánlivě komplikovaným případům vzniku úzkosti nyní rozumíme lépe než těm, které bývají považovány za jednoduché.