Americký psycholog a buddhistický učitel Jack Kornfield patří k těm, kdo dokážou mluvit o duchovním životě bez patosu – s moudrostí, ale i s jemným humorem a porozuměním pro obyčejnou lidskou nedokonalost. Ve své knize Po extázi prádelna (s podtitulem Spiritualita a každodenní život) obrací pozornost k okamžiku, kdy pomine zážitek osvícení, hluboké meditace nebo vnitřního průlomu – k návratu do běžného dne, který nás znovu vtahuje do rytmu povinností, emocí a vztahů. Právě v této fázi se podle něj ukazuje, co skutečně znamená duchovní zralost: ne utíkat od světa, ale žít uprostřed něj s otevřeným srdcem, soucitem a vědomím, že i v prostotě všednosti se může zrcadlit posvátné.

Kornfield knihu rozvrhuje do čtyř velkých částí, které se volně prolínají jako samotný proces duchovního zrání. V úvodních kapitolách zkoumá, co člověka přivádí k duchovní cestě – jak se rodí touha po smyslu, po překročení vlastního ega, po návratu domů k sobě. V části nazvané Brány procitnutí čtenáře provází zkušenostmi hlubokého vhledu – setkání se smutkem, prázdnotou, jednotou i přítomností. Nezastavuje se však u vznešených stavů, ale připomíná, že v osvícení není odpočinku: po každém duchovním vytržení přichází návrat k obyčejnému životu, k „prádelně“, kde se znovu učíme trpělivosti, pokorné práci i humoru. Závěrečné kapitoly pak ukazují, jak probuzení prožívat v těle, v citech, ve vztazích a ve společenství s druhými, jak proměňovat všední okamžiky v příležitost k vědomí a vděčnosti.

Tohle je kniha, kterou si člověk nevezme do ruky proto, aby našel „návod na osvícení“. Spíš ho potěší tím, že mluví o duchovní cestě s pochopením, nadhledem a lidskostí. Kornfield ukazuje, že i po silných duchovních zážitcích zůstáváme obyčejnými lidmi, kteří se hádají, tápou, dělají chyby – ale právě tam se učíme žít to, co jsme prožili „na hoře“. Po extázi prádelna je určena každému, kdo hledá rovnováhu mezi vnitřní hloubkou a běžným životem, mezi meditací a mytím nádobí, mezi tichem a ruchy světa. Ať už se člověk považuje za duchovně založeného nebo ne, kniha mu může připomenout, že i obyčejné chvíle mají sílu proměnit nás – pokud jim to dovolíme.

Z anglického originálu After the Ecstasy, the Laundry: How the Heart Grows Wise on the Spiritual Path přeložila Věra Klásková.

Knihu můžete zakoupit také ve formátu e-knihy.

Ukázka:

Pokora a temná noc

Křesťanské kontemplativní mapy popisují vyšší duchovní cesty jako proces narůstání pokory a očištění. Svatý Jan od Kříže nás učí, že po určitých počátečních zážitcích milosti nastanou dlouhá bolestná údobí, při nichž ztrácíme pocit, že jsme spojeni s Bohem, a že takovéhle temné noci jsou nedílnou součástí každého posvátného putování.

Podle svatého Jana přichází nejprve temná noc smyslů, kdy věci světa ztrácejí svou chuť. Tohle je období hluboké ztráty, kdy pozbývá smyslu vše, co člověka při minulých ztrátách utěšovalo. Po nejúchvatnějším osvícení vstupujeme do suché pustiny, aniž jasně chápeme, kudy vede cesta srdce. Svatý Jan od Kříže tohle popisuje jako čas trpělivého očišťování charakteru od pýchy, lačnosti a hněvu. V něm prohlubujeme své uvědomění: chápeme žaly světa, které jsou způsobeny tím, že jsme odděleni od Boha.

Po temné noci smyslů nadchází temná noc ducha, kdy se po nás žádá, abychom se ještě důkladněji očistili a kapitulovali. Tohle je očistec žalu a zmatku, jaký spatřujeme ve zkouškách Jobových. Z tohoto období obnažování se rodí náruživá láska k Bohu a toužení jen a jen po něm.

Ti, kdo projdou temnými nocemi duše, čeká velká odměna: svatý Jan zpívá o nevýslovné sladkosti, o extázi milosti, jež zaplaví duši, která se hluboce vzdala téhle „úžasné temnotě“. Na této předlouhé pouti záleží na pokorné vytrvalosti. Svatý Jan praví: „Láska srdce je plamen svíčky, která nás vede po cestě temnoty.“

Temná noc vyvstala před jedním učitelem meditace poté, co se otevřel Bohu a celá léta se věnoval niterné kontemplaci.

Po mnoha letech v katolických i buddhistických společenstvích se mi na jednom dlouhém duchovním cvičení přihodilo cosi nepopsatelného. Nejlépe to vystihnu, když použiji slova svatého Augustina: viděl jsem, že Bůh je mi blíže, než jsem si já sám. Bůh byl jako nedohledný oceán a všechno, co jsem si zvykl prožívat jako své já, bylo jen tenkou membránou plovoucí na povrchu, nehmotnou a posléze mizící…

Když tohle blaho a božská otevřenost, jež se dostavily s oním uvědoměním, za několik měsíců pominuly, padla na mě hluboká hrůza a tíže. Takhle tedy začalo peklo. Po ohromném emocionálním výlevu začalo všechno mrtvolně tuhnout – bez citu, bez významu. Z buddhistického střediska jsem se přesunul zpátky do Ohia, abych byl blíž své dceři, a vzal jsem jakési nesmyslné místo uklízeče. Moje tělo si vypěstovalo kopřivku a astma. Nekonečná niterná bolest a pocit ztráty ve mně vyvolávaly zoufalství a neměl jsem daleko k sebevraždě ani k psychóze, ačkoli navenek jsem působil normálně. Modlitbám a meditacím jsem se nedokázal věnovat.

Po měsících takovéto trýzně jsem byl nakonec tak zkroušený, že jsem se vrhl na podlahu v koupelně a volal jsem k Bohu o milost, protože už jsem nemohl dál. V jediném okamžení ze mě ta muka stekla – jako když z vany vyteče výlevkou voda. Dvě hodiny jsem tam na té podlaze seděl a prostupovalo mě blaho, radost a mír. Pochopil jsem, že všechny ty obtíže byly dílem Božím, a rozpomněl jsem se na svou víru v Boha a na to, že tyhle žaly jsou součástí cesty. Po dvouhodinovém odpočinku jsem byl schopen uznat, že tu trýzeň dokážu přijmout, a že pokud je to Boží úradek, chci ji nést. A v témže okamžiku jsem shledal, že se to všechno zase vrátilo: stoupalo to odzdola nahoru, jako když se napouští vana. Všechno bylo přesně tak bolestné a hrůzné jako předtím, jenomže to kratičké období Boží milosti způsobilo, že to bylo od základu jinak. Věděl jsem, že to dokážu přijmout, že chci přežít to, co na mě Bůh naloží, ať už je to cokoli. Z milosti a něhy, kterou mi Bůh tehdy vyjevil, se zrodila ohromná vděčnost, protože On je nejněžnější z matek, sleduje nás zpovzdálí a touží nám pomáhat – to On nás zachytí, když klesneme k zemi. A tenkrát jsem uprostřed nejhorších muk zjistil, že nemám na vybranou: existuje pro mě jen život v milosti Boží.

Jako svatý Jan od Kříže hovoří o temné noci, svatá Terezie z Ávily užívá obraz hradu v nitru, jehož prostřednictvím nám popisuje, jak musí pocit tajemství a pokory vzrůst, „když se duše pohybuje k Božímu trůnu uprostřed hradu“. Mapuje roky, kdy duše putuje po sedmi stupních či vnitřních příbytcích. Každý z nich nám přináší postupné očištění od nebezpečí strachu, bohatství a cti, „zbavuje nás útěch světa“. Jako svatý Jan od Kříže i svatá Terezie říká, jak zkušení hloubavci musejí projít stadiem samoty, žalu a klamu, přičemž je povzbuzuje pouze neustávající horlivost lásky a modlitby. „Důležité je moc nemyslet, ale hodně milovat.“ Říká, jak díky dlouhé pouti neochvějné lásky a milosti nakonec vstoupíme do duchovního znovuzrození, při němž se duše stane housenkou v kukle Boha: umírá pro svůj starý život, až se nakonec vylíhne ven a zatřepetá křídly.

A přece i poté, co se probudíme a zatřepeme křídly, mračna se jenom zmenší. Anonymní mystik ze čtrnáctého století, jenž napsal Oblak nevědění, nám připomíná, že ačkoli „člověk je skrze rozjímání očištěn od žalu, … v tomto životě nikdy nedospějeme k dokonalé jistotě“.

***