Každý člověk má spoustu pocitových a tělesných vzpomínek, i když si jeho mozek na řadu událostí nevzpomíná. Pro většinu obětí traumatu je problém, že jim pocitové a tělesné vzpomínky nepřipadají jako vzpomínky. Důvodem je fakt, že na trauma se nedá vzpomínat stejným způsobem, jakým si vybavujeme jiné události, a to kvůli účinkům traumatu na mozek. Trauma si zapamatujeme spíš ve formě smyslových prvků beze slov - emocemi, tělesnými vjemy, změnami v dýchání nebo srdečním tepu, napětím, ztuhnutím, kolapsem nebo prostě pocitem zahlcení. Janina Fisher, autorka knihy Překonávání traumatu, zkoumá dlouhodobé dopady traumatických prožitků v duchu hesla svého učitele Bessela van der Kolka, že „tělo sčítá rány“. Proto svoji knihu pojala jako příručku s cvičeními, která mají pomoci obětem traumatu pochopit potíže, které je sužují, dále podpořit proces uzdravování rozpoznáním tzv. živého dědictví traumatické zkušenosti a v neposlední řadě naučit se na něj reagovat. V knize najdeme 26 pracovních listů, se kterými může pracovat oběť traumatu sama, nebo je využije pro svoji práci odborník-terapeut. Všechny pracovní listy jsou ke stažení prostřednictvím QR kódu, který je v knize připravený k naskenování.

Z anglického originálu Transforming the living legacy of trauma přeložila Linda Bartošková.

Ukázka z knihy

Posttraumatické symptomy jsou obrazem historie našeho traumatu

Ingredience posttraumatické stresové poruchy (PTSD) najdeme ve způsobu, jakým se náš nervový systém stále snaží zachránit nám život, i když nebezpečí už dávno pominulo. Jakmile zafunguje spouštěč, vysoká aktivace sympatiku spustí v těle a mysli alarm: „Červený poplach! Pozor, nebezpečí!“ To zajistí příval tělesné energie, silné instinktivní impulzy a ledový klid, který nám dává pocit nadlidských schopností. Jenže pokud bylo tehdy nebezpečné něco udělat, tělo mohlo vnímat vybuzení sympatiku jako hrozbu, takže automaticky spustilo parasympatický systém, aby dupl na brzdy, čímž se všechny naše pohyby se skřípáním zarazily. Ještě po letech může být parasympatikus stále dominantní a obírá jednotlivce o energii, elán a sebedůvěru.

Když traumatizovaní lidé nevědí, že tyto pocity a reakce zařizuje jejich mozek a tělo, a nechápou, že traumatické události nastavily jejich nervový systém, aby takto reagoval, obviňují sebe a myslí si: „Jsem v depresi – i když k tomu nemám žádný důvod“ nebo „Jsem prostě vztekloun“ nebo „Netuším, proč se všeho bojím – nejspíš jsem poseroutka.“ Jenže když se člověk obviňuje, také ho to rozruší a mnoho lidí to může pohánět k tomu, aby se pokusili tyto problémy napravit způsobem, který situaci ještě zhorší. Máme nervový systém adaptovaný na hrozbu, i když dnes žijeme ve světě, který je málokdy nebezpečný, a tato adaptace udržuje živé dědictví traumatu v našem těle aktivně mobilizované, i když už ho nepotřebujeme.

„Léčba traumatu nemá působit další utrpení, nebo ještě více narušovat život trpícím lidem.“

Obrázek 3.3 znázorňuje nejběžnější vzorce autonomní aktivace, která se vyvine jako reakce na chronickou nebo opakovanou hrozbu. Až se na diagram podíváte, všimněte si, které vzorce aktivace jsou vám nejvíc povědomé. Vzorec reakcí nervového systému na okolí a na obvyklý stres, kterého si všimnete ve svém dnešním životě, vypráví příběh vašeho přežití a je obrazem toho, jak jste se adaptovali na traumatické podmínky, jimž jste kdysi čelili. Přežili jste, protože jste byli neustále ve střehu, napjatí, vystrašení a reaktivní? Nebo jste přežili tak, že jste se uzavřeli, strnuli a duchem byli jinde? Bylo pro vás lepší utéct, nebo bojovat? Nebo bylo lepší se zhroutit a přejít do pasivity? Vaše tělo vám skutečně říká, co pro vás bylo tehdy nejbezpečnější, i když vám to dnes nepomáhá. Tento diagram vám také pomůže si všimnout, kdy se ocitáte mimo okno tolerance, a připomene vám, abyste zpomalili nebo přidali.

Pamatujte, že jste neměli žádnou kontrolu nad tím, jak váš nervový systém tehdy reagoval. Mozek reaguje dávno předtím, než si situaci uvědomíme, a nemůžeme svoje instinktivní reakce ovládat o nic lépe než ještěrka. Posilovat uvědomění těchto reakcí jako vzpomínek nervového systému nebo reakcí pro přežití často pomáhá, aby byly snesitelnější. Když nerozumíme, proč náhle strneme nebo naopak leknutím nadskočíme, víc nás naše reakce znepokojují nebo se za ně stydíme.

Když traumatizovaní lidé nebudou vědět, proč mají takové reakce, zoufale se je budou snažit zarazit, přičemž nedokážou jasně myslet, často budou jednat impulzivně. Starat se o následky svého jednání vyžaduje reaktivní mozek a pocit, že máme na přemýšlení čas. Zoufalé prostředky, k nimž se traumatizovaní lidé uchylují, když se u nich zapne spouštěč, mohou sahat od workaholismu a perfekcionismu po nadměrný příjem potravy a alkoholu až po závažné poruchy užívání návykových látek, nutkavé sebepoškozování, život ohrožující poruchy příjmu potravy nebo sebevražedné tendence a jednání.

V další kapitole budeme zkoumat, jak porozumět a pracovat s vzorci chování, které původně navozovaly v těle větší pocit bezpečí, ale nakonec začaly ohrožovat život a stabilitu.

Pracovní list 9: Trauma a okno tolerance vám pomůže si uvědomit, jak váš sympatikus a parasympatikus stále reagují, i když trauma minulo, jak stále ovlivňují vaše pocity a chování a nakolik možná potřebujete širší okno tolerance. Často jsou naše reakce sympatiku a parasympatiku předvídatelné. Určité situace spouštějí takovou nebo onakou reakci, a určité situace jsou pozitivní spouštěč, který pomáhá rozšiřovat okno tolerance. Tuto informaci také připište do pracovního listu, protože vám to pomůže předvídat spouštěče spojené s traumatem a vyhledávat pozitivní spouštěče.