Většina z nás bojuje s vnitřním kritikem. Chronický stres často nepochází zvenčí, ale z naší vlastní nespokojenosti s tím, kým jsme, jak vypadáme nebo jakých chyb jsme se dopustili. Nová kniha Sebepřijetí nabízí cestu ven z tohoto začarovaného kruhu.

Není to jen teoretická příručka. Je to praktický průvodce procesem integrace naší osobnosti. Místo biče v podobě strachu z trestu nás autor učí používat laskavý zájem o to, co je pro nás skutečně důležité.

V knize se naučíte:

• Budovat stabilitu: Jak najít zdroje radosti a bezpečí ve vlastním životě.
• Pracovat s emocemi: Jak uzdravit staré myšlenkové vzorce skrze tělesné prožívání.
• Změnit motivaci: Jak nahradit stresující honbu za odměnou udržitelnou laskavostí k sobě samému.
• Žít v přítomnosti: Praktické využití mindfulness pro každodenní rovnováhu.

"Sebepřijetí není cílová destinace, ale postupný proces, ve kterém se učíme všímat si toho, co nás posiluje, místo toho, co nás sráží."

Kniha je určena pro každého, kdo se cítí vyčerpán neustálým srovnáváním a sebekritikou. Pokud hledáte způsob, jak se ukotvit ve svém těle a najít vnitřní klid pomocí metod založených na všímavosti (mindfulness), tato novinka by neměla chybět ve vaší knihovně a vychází také jako e-kniha.

Věděli jste, že...? Autor knihy, psychoterapeut Jan Burian, patří k předním českým expertům, kteří učí mindfulness jako praktický nástroj pro život. Své zkušenosti čerpá z letité praxe, během níž vedl kurzy pro manažery, ale i lidi v nápravných zařízeních. Často používá metaforu, že "lotosy rostou z bahna". Věří, že neúspěchy a chyby nejsou překážkou, ale nezbytným materiálem pro náš růst. Společně s kolegou Janem Bendou tvoří špičku oboru u nás a oba se shodují v tom, že mindfulness není jen o "uklidnění se", ale o hluboké práci s emocemi a tělem.

UKÁZKA

Systém bezpečí v dětství – citová vazba a trauma

Vznik traumatu závisí na kvalitě našich vztahů. Trauma nevzniká jen proto, že prožijeme nějakou ohrožující událost, ale teprve tehdy, když zůstaneme se svou bolestí a strachem sami.

BONNIE BADENOCH

Děti by nikdy neměly usilovat o naši lásku, potřebují mít jistou, že v ní vždy mohou spočinout.

GORDON NEUFELD

Většina lidí zažije v životě ohrožující situace, při kterých prožívá až nesnesitelně silné nepříjemné pocity. Bohužel se takové situace objevují často v dětství, kdy máme mnohem menší kontrolu nad svým životem. Nejčastějším typem takových situací jsou:

• nehoda nebo násilí doprovázené pocity děsu a hrůzy (nenaplněná potřeba bezpečí):

○ autonehoda;

○ napadení, znásilnění;

○ tělesné nebo psychické tresty a týrání;

○ zneužívání dítěte;

○ nečekaně bolestivé ošetření u lékaře nebo u zubaře doprovázené znehybněním;

• opuštění nebo ztráta velmi blízkého člověka doprovázené pocity odmítnutí nebo zármutku, (nenaplněná potřeba blízkosti a lásky):

○ úmrtí blízkého člověka;

○ rozchod rodičů nebo uvěznění jednoho z nich;

○ zanedbávání dítěte, včetně nechávání dítěte dlouho samotného, zejména když pláče, je nešťastné, případně za trest apod.

○ nedostatek zájmu, podnětů a projevů lásky ze strany rodičů (emoční nedostupnost);

• ponižování doprovázené pocity studu nebo viny (nenaplněná potřeba respektu, uznání, přijetí):

○ šikana ve všech formách;

○ výchova kladoucí důraz na odměnu a trest, podmiňování projevů lásky poslušností nebo výkonem;

○ posměšné a odsuzující poznámky od emočně důležitých osob, zejména pokud se týkají vzhledu či inteligence.

Jak je vidět z uvedených příkladů, může se jednat i o situace, které zvenčí pro druhé nevypadají dramaticky. Mohou být dokonce považovány za něco „normálního“ (výprasky, nechávání dítěte samotného, odměna a trest, posměšky). Zejména v dětství a dospívání však mohou tyto situace, zvlášť pokud se opakují, spouštět extrémně silné ohrožující pocity.

Ohrožující mohou být i situace, kdy dítě je sice fyzicky v bezpečí a hmotně zcela zajištěno, ale rodiče jsou emočně nedostupní. To znamená, že rodiče dlouhodobě neprojevují dítěti dostatek zájmu nebo odmítají jeho emoce, nereagují na ně nebo jim nerozumí. Patří sem i nedostatek fyzického kontaktu (např. obejmutí) a jasného a opakovaného vyjadřování bezpodmínečného přijetí a lásky.

Uveďme příklad. Možná jste si všimli, že když malé dítě upadne a nevidí kolem známý obličej, většinou nezačne plakat. Takovou bolest dítě samo bez následků zvládne. Ale pokud je blízko někdo známý, s kým se dítě cítí bezpečně, začne plakat. Nepláče jen kvůli aktuální bolesti, ale pláč uvolňuje i nastřádanou bolest z minulosti. Pokud rodič dítě přijímá, obejme ho a řekne něco jako: „Ono to bolí, viď, jen klidně plač, pofoukám ti to,“ pláč postupně ustane a v dítěti se posílí bezpečná vazba, která do budoucna podpoří zdravý rozvoj systému bezpečí.

Často však můžeme vidět rodiče, kteří v takové situaci:

• dítě kritizují nebo zesměšňují: „Co to děláš ty trdlo, nemůžeš dávat pozor?“

• zlehčují jeho pocity: „Prosím tě nebreč, vždyť to nic nebylo.“

• odvádějí pozornost pryč: „Nech toho, tamhle jde tetička, určitě nese něco dobrého.“

• nebo mu dokonce vyhrožují: „Už zase řveš kvůli pitomosti? Přestaň, nebo ti nasekám, abys měl proč brečet!“

 Pokud rodič nepřijímá pocity dítěte a neposkytne mu bezpečnou podporu, zvýší se šance, že dítě začne nepříjemné pocity vnímat jako ohrožující, nepřijatelné, bude je potlačovat a systém bezpečí se dlouhodobě oslabí.

 UKÁZKA 2

Všímavost je klíčová schopnost pro udržení zdravé psychické i fyzické rovnováhy a vyhýbání se nezdravým extrémům.

Platí jednoduché obecné pravidlo:

1. Prožívání, kterého si všímáme, má sklon se upravit na zdravou míru.
2. Prožívání, kterého si nevšímáme, setrvává a opakuje se v často již nefunkčních a nezdravých vzorcích.

….

 Jan se procházel parkem. V mysli se mu neustále objevovala tvář bývalé přítelkyně, do které byl zamilovaný a která se s ním před několika dny rozešla. Celou tu dobu neustále přemýšlel, co měl před rozchodem udělat nebo říci jinak. Proklínal se, že je neschopný lúzr. Navíc si vyčítal, jaká je citlivka, že si rozchod moc bere a že by měl co nejdříve zapomenout. Topil se ve směsi zoufalství, obav, zármutku a nenávisti.

Vtom zavanul chladný vítr. Jan se nadechl a rozhlédl se kolem. Skrz větve zářilo podzimní slunce, vzduch voněl spadaným listím. Jan si uvědomil, jak strnulý má krk a ramena, zastavil se, protáhl se a zhluboka se nadechl. Vtom opět v duchu uviděl její tvář. Ucítil, jak se mu strachem svírá hrudník. Myšlenky se rozběhly do minulosti. Jan měl dojem, jako by stál na rozcestí, na jedné straně ho nenaplnitelná touha po přítelkyni vedla do mrazivého, temného světa beznaděje a nenávisti. Na druhé straně byla možnost vnímat svět kolem, dýchat a… Jan si vzpomněl na větu, kterou slyšel na kurzu všímavosti: „Co bych potřeboval?“ 

Nějaký hlas uvnitř napůl zuřivě a napůl plačtivě opakoval: „Nesmím ji ztratit!“ Jan s překvapením zjistil, že už tomu hlasu nevěří. Ale ani se s ním nehádal. Všímal si, jak myšlenky na bývalku přicházejí a odcházejí jako příliv a odliv. Vnímal, že vycházejí z místa, které se příšerně bojí osamělosti. 

Všiml si také napětí někde za čelem, silnou touhu po milované ženě. Nikdy předtím si neuvědomil, že touha se u něj projevuje jako napětí za čelem. To je zajímavé, napadla ho další věta, kterou často slyšel na kurzu. Bylo to nečekané a skoro komické. I když bylo napětí za čelem nepříjemné, nebránil se mu a jen ho vnímal. Pak najednou napětí za čelem povolilo a s ním i strachem sevřený hrudník.

Co bych opravdu potřeboval? Jan si uvědomil, jak moc mu chybí blízkost milovaného člověka. Vnímal hluboký a zároveň klidný smutek, jako by se něco těžkého pomalu přelévalo hluboko v těle. Cítil osamělost a zároveň semínko naděje. Naděje, která mu dávala chuť do života. Potřebuji blízkost, uvědomil si jasně. A tu mohu prožívat i s někým jiným!

Její tvář se objevovala i nadále, ale méně často a bylo mnohem snadnější nechat ji odplynout a otevřít se novému životu a novým možnostem. Jan se nadechl a vykročil.