Kniha BÝT PERFEKTNÍ NEMUSÍ BÝT PERFEKTNÍ pojednává tom, že ačkoli na tvrdé práci a výsledcích záleží, občas to není to, na čem záleží nejvíc. Autorka knihy, psycholožka Sharon Martin, nabízí řadu strategií založených zejména na kognitivně-behaviorální terapii, které nám mohou pomoci vystoupit z nekonečného běhu za dokonalostí a zvládnout svůj perfekcionismus.

V prvních kapitolách seznamuje čtenáře s perfekcionismem jako takovým a pomáhá čtenáři přijít na to, zda právě on je perfekcionistickou osobou. Pomocí mnoha příkladů z praxe představuje, co tento rys dělá s naším životem. Právě příklady ze života jsou velmi cenným přínosem knihy, která slouží částečně k sebepoznání a velmi výrazně jako podpůrný manuál. Obsahuje velké množství různých cvičení, sebeposuzujících testů a otázek k zamyšlení, které čtenáři pomáhají odhalovat a identifikovat jeho perfekcionistické problémy a  pomáhají s jejich překonáváním. Každá kapitola je zakončena krátkým shrnutím teoretických poznatků.

Autorka čtenáře vede k tomu, aby se naučili, že na sebe mohou být hodní a laskaví a že nemusejí být vytížení po celý den. Velmi cennou pomůckou jsou různé výčty možností, kterými můžeme naplnit svůj čas, když se rozhodneme nevyplňovat ho celý prací. Ostatně nejsou práce a povinnosti pomyslným štítem, za kterým se schováváme před ostatními? Věnuje se i dalším problémovým oblastem kolem perfekcionismu, jako je zaneprázdněnost, strach z neúspěchu nebo negativního hodnocení, prokrastinaci atd. a vysvětluje, jak toto sebesabotující chování prohlubuje perfekcionistické chování.

Perfekcionismus nebo perfektně skrytá deprese? Udělejte si TEST na perfektně skrytou depresi.

Zajímavý je autorčin důraz na sebepéči, která v jejím pojetí zahrnuje i péči o duševní zdraví. Říká, že sebepéče v žádném případě není jen příjemná, že nás někdy může – pomyslně – bolet a že nás zákonitě bude stát sílu i čas. Pokud se ale naučíme zahrnout do svého života prvky psychologické sebepéče, kterými mohou být různá cvičení mindfulness a také úkoly ze seberozvojových knih nebo kurzů či vzdělávání, a také budeme myslet na aktivní péči o tělo neboli sport a cvičení, zjistíme časem, že tolik perfekcionistických úkolů ani nepotřebujeme. Zbyde nám také čas na přátele a různé zájmy a koníčky, a pochopitelně také na ty nejbližší.

Kniha je psaná pro laické čtenáře, kteří se potýkají s perfekcionismem, ale ocení ji i terapeuti, kteří v ní získají praktického pomocníka pro práci se svými perfekcionistickými klienty.

Z anglického originálu The CBT Workbook for Perfectionism : Evidence-Based Skills to Help You Let Go of Self-Criticism, Build Self-Esteem, and Find Balance přeložila Petra Diestlerová.

Ukázka:

ROVNOVÁHA MEZI PRACOVNÍM A SOUKROMÝM ŽIVOTEM

Pracovat osmdesát hodin týdně je vyčerpávající, ať už jde o práci v kanceláři, dobrovolničení nebo péči o rodinné příslušníky a řízení domácnosti. Jedním z přirozených důsledků takového množství práce je, že nemáme čas ani energii na jiné věci, jako jsou koníčky, vztahy, zábava a hry, dovolené nebo každodenní odpočinek a relaxace. Prostě nemůžeme dělat všechno a jako perfekcionisté často dáváme přednost práci nebo upřednostňujeme potřeby jiných lidí před těmi svými. Možná si myslíte: Práce je důležitá a já jí věnuju všechny ty hodiny, protože musím. Někdy je skutečně potřeba pracovně zabrat, jenže perfekcionisté mají sklon dávat své práci příliš, buď z pocitu povinnosti, a protože nechtějí lidi zklamat, nebo protože skutečně rádi pracují a dobře odvedená práce jim přináší uspokojení. V každém případě můžeme udělat změny, které dostanou náš život do lepší rovnováhy. Mei a Chris, oba přepracovaní učitelé, jasně ukazují, jak se můžou práce a osobní život vychýlit z rovnováhy, když perfekcionisté cítí nutkání pracovat příliš.

Sharon Martin je licencovaná psychoterapeutka, která působí v San Jose v Kalifornii již více než 20 let. Specializuje se na pomoc osobám, které se potýkají s perfekcionismem, spoluzávislostí a uspokojováním lidí, a to pomocí kognitivně-behaviorální terapie (CBT), všímavosti a soucitu se sebou samým. Píše také populární blog "Conquering Codependency" (Překonávání spoluzávislosti) pro Psychology Today.

 

MEIIN PŘÍBĚH

Mei je nadšená mladá učitelka z druhého stupně v městské veřejné škole. Běžně přichází do školy v půl sedmé ráno, aby si naplánovala hodiny a oznámkovala písemky. Drží se pravidla otevřených dveří, což znamená, že se za ní studenti můžou zastavit před vyučováním, v obědové pauze nebo po škole, kdykoli potřebují pomoc. Během většiny obědových pauz chodí za Mei skupinka dívek, obědvají společně a povídají si. Mei se účastní schůzí, dává do pořádku třídu a režíruje školní muzikál, takže ze školy jen zřídka odchází před šestou. Večery a víkendy tráví známkováním písemek, výrobou kostýmů a studiem nových tvůrčích způsobů, jak přistupovat k výuce. Mei svoji práci i svoje studenty miluje. Učení považuje za své poslání a připadá jí zásadní, aby pro své studenty představovala pozitivní vzor a inspiraci, neboť mnozí z nich doma nemají nikoho, kdo by je povzbuzoval k studijnímu i citovému rozvoji. Mei nechodí na rande, protože na to nemá čas, a přátelé jí už přestali telefonovat, protože neustále odmítala pozvání na skleničku nebo na víkendové grilování. V tuto chvíli veškerý její společenský život představují nedělní večeře u rodičů.

CHRISŮV PŘÍBĚH

Samozřejmě, ne každý, kdo tráví spoustu času v práci, má tu práci rád. Chris je svědomitý středoškolský učitel matematiky, který také věnuje svému zaměstnání dlouhé hodiny. Na rozdíl od Mei však nesnáší, že musí trávit večery a víkendy prací. Raději by se věnoval manželce a dětem nebo opravoval stará auta se svým bratrem. Na práci Chrise zjevně dráždí úplně všechno – nemůže si dopřát skutečnou pauzu na oběd, studenti při hodinách vyrušují a chybí jim motivace a rodiče očekávají okamžitou odpověď na své časté e-maily. Chris musel přestat po ránu běhat, protože se nechal přemluvit, aby dělal čtyřikrát týdně před začátkem vyučování trenéra plaveckému týmu. Nicméně si slíbil, že u učení vydrží ještě dva roky, a také to dodrží, přestože je otrávený a vyhořelý.

Perfekcionisté jsou dříči a navzdory naší únavě a přepracovanosti lidé spoléhají na to, že všechno zvládneme – a my jim obvykle vyhovíme. Možná pracujete bez přestání, protože to milujete, jako Mei, nebo z pocitu povinnosti či strachu, jako Chris, ale tak či onak jde nakonec stranou váš osobní život, koníčky, zábava a sebepéče.

Jiná potíž, kterou perfekcionisté mívají s koníčky a volnočasovými aktivitami, spočívá v tom, že z nich děláme soutěže a další situace, v nichž se cítíme nucení vyniknout a dokázat svou cenu. Takže si třeba jdeme o víkendu s kamarády zakopat a uděláme z toho utkání: zaměříme se na vítězství, na dodržování pravidel, nebo celý průběh hry dopodrobna řídíme. Případně se s kamarádkou přihlásíme do kurzu kreslení, a místo abychom si prostě zkoušeli, co umíme, chceme, aby náš obrázek přesně odpovídal vzoru. To může vysát veškeré potěšení z aktivit, které by měly být nenáročnými šancemi si odpočinout, uvolnit se a upevňovat vazby s přáteli a s rodinou.

Co by se stalo, kdybyste pracovali méně?

Co vás pohání, abyste tolik pracovali?

Čeho se vzdáváte, abyste mohli tolik pracovat?

Co děláte pro zábavu? Co děláte, abyste si odpočali? Vyhrazujete si čas na koníčky a odpočinek?

Dokážete udržet nějaký koníček na lehké a zábavné rovině, nebo se z toho pro vás stává soutěživá či perfekcionistická činnost?

Existují věci, které jste dřív dělali pro zábavu, ale nyní jste s tím přestali, protože nemáte čas nebo vám to nepřipadá důležité?

ZMEŠKANÉ PŘÍLEŽITOSTI

Kromě toho, že máme spoustu práce, si necháváme unikat řadu životních potěšení ze strachu. Naše obavy můžou být tak hluboké, až sebe samé přesvědčíme, že některé věci dělat nechceme, místo abychom si připustili, že se bojíme selhání, zahanbení, kritiky, odmítnutí a toho, že nebudeme tak dobří jako všichni ostatní. Tyto obavy nám můžou bránit dělat konkrétní věci, třeba veřejně mluvit nebo se přidat k místnímu softballovému týmu. A navzdory tomu, že usilujeme o úspěch, nám naše obavy brání dělat věci, které by nám mohly obohatit život. Může jít o obchodní příležitosti, o navazování nových vztahů, cestování nebo koníčky. Radši se držíme toho, o čem víme, že v tom jsme dobří; tak máme zajištěný úspěch a chválu (nebo přinejmenším žádné zahanbení a kritiku). Protože vlastní hodnotu odvozujeme od svých výkonů, opravdu usilovně se vyhýbáme věcem, které jsou nové a jiné. Pomyslete na věci, které neděláte, protože byste v nich nemuseli být dobří. Nepřihlásíte se do softballového týmu, protože byste mohli vypadat jako nemehlo? Přestali jste chodit na rande, protože vás unavuje odmítání? Vyhýbáte se večírkům a setkáním, protože je to ztráta času?

Jakým způsobem hrajete v životě na jistotu? Nechali jste si uniknout šance nebo jste se vzdali určitých věcí (případně jste se je ani neobtěžovali vyzkoušet), protože byste v nich nemuseli být dobří?

Opačnou stránkou tohoto přístupu je, že možná pořád dál děláme věci, které nás neuspokojují, a to ze stejných důvodů – kvůli strachu ze selhání, zahanbení, kritiky, odmítnutí, z toho, že nebudeme tak dobří jako všichni ostatní. Středoškolský učitel Chris je dobrým příkladem. Ve své práci je zjevně nešťastný, ale zůstává v ní, protože tohle dělal vždycky a ví, že je v tom dobrý. Začít znovu v novém zaměstnání nebo úplně změnit obor je možnost, která ho děsí. Někdy si vybíráme ďábla, kterého známe, místo nejistoty, kterou by představovala zásadní změna. Za těchto okolností nám může náš perfekcionismus a snaha o výkon za každou cenu bránit, abychom zkoumali nové příležitosti, které by mohly vést k osobnímu rozvoji, větší kreativitě, většímu úspěchu a uspokojení.

Pokračujete v určitých věcech nebo udržujete určité vztahy, protože se bojíte, že změna by byla horší než to, co děláte nyní?

***