Rodina není jen soubor jednotlivců, ale propojený systém, kde chování jednoho člena ovlivňuje ostatní. Tuto myšlenku v psychoterapii významně rozvinula Virginia Satir, která je považována za jednu ze zakladatelek rodinné terapie. Její přístup inspiroval nejen moderní rodinné terapeuty, ale ovlivnil i další psychoterapeutické směry zaměřené na práci se vztahy a komunikací. Kniha SPOLEČNÁ TERAPIE RODINY, nyní ve svém třetím vydání, ukazuje, jak lze pracovat s celou rodinou jako terapeutickou jednotkou a jakou roli hraje dynamika rodinných vztahů při řešení psychických i mezilidských problémů.

Toto vydání přináší nejen revizi původních myšlenek, ale i zcela nové kapitoly věnované aktuálním výzvám v oblasti rodinné terapie. Autorka se podrobně věnuje tomu, jakým způsobem terapeuti přistupují k prvnímu setkání s rodinou, které je často rozhodující pro úspěch celé terapie. Klíčovým tématem je také analýza komunikačních vzorců v rodině – jak mohou podporovat zdravý vývoj jednotlivců, ale také jak mohou vést ke konfliktům a nefunkčním vztahovým schématům. V knize se objevují i nové poznatky z projektu zaměřeného na terapii v komunitním prostředí, kde byly terapeutické postupy aplikovány na široké spektrum rodinných struktur a problémů.

Jednou z hlavních myšlenek knihy je, že terapeut by neměl rodinu vnímat jako překážku v léčbě jednotlivce, ale naopak jako klíčový prvek, který může terapii posílit. Satir vždy zdůrazňovala, že změna v rodině musí být systémová – nestačí pracovat s jedním členem rodiny, pokud zbytek systému zůstává nezměněn. Právě proto je v knize kladen důraz na praktické strategie, jak s rodinnými vztahy efektivně pracovat a jak podporovat změnu, která zasáhne nejen jednotlivce, ale i celý rodinný celek. Ať už jde o práci s pravidly, která rodina nevědomě dodržuje, nebo o proměnu komunikačních návyků, kniha nabízí široké spektrum přístupů, které mohou terapeuti využít ve své praxi.

Zachovat zdravé rodinné vztahy v dnešní době není jednoduché, a právě proto se rodinná terapie stále vyvíjí a reaguje na nové společenské i psychologické výzvy. Kniha Společná terapie rodiny ukazuje, že práce s rodinným systémem není jen o řešení problémů, ale především o podpoře vzájemného pochopení, zdravé komunikace a hlubších vztahů, které mohou být základem pro osobní růst všech členů rodiny.

Z anglického originálu Conjoint family therapy přeložil Matěj Černý.

Ukázka:

12. Nyní se dostáváme k osobnosti a roli terapeuta. Jak se má chovat? Jakou má o sobě terapeut představu?
a) Nejlepší způsob, jak na sebe může terapeut nahlížet, je vnímat se jako zdroj. Není všemocný. Není Bůh, rodič ani soudce. Klíčová otázka všech profesionálů zní: „Jak být expertem, aniž bych v pacientovi vyvolával dojem všemohoucnosti, vševědoucnosti a neomylnosti?“
b) Terapeut má jedinečnou příležitost studovat rodinný systém klienta z pozice nezaujatého pozorovatele. Zůstává vně, mimo silovou hru a z této pozice může situaci komentovat. Může vnímat situaci z pozice všech zúčastněných, širokoúhle, a jednat jako reprezentant každého z nich. Vidí transakce, interakce, stejně jako individuality a díky tomu je jeho pozice jedinečná.
c) Rodina mu tak může důvěřovat. Funguje jako „oficiální pozorovatel“, který rodinu zpravuje o tom, co vidí a slyší. Mimo to může mluvit o tom, co rodina nevnímá, nevidí, neslyší a o čem nemluví.

13. Terapeut si musí být vědom skutečnosti, že on sám funguje jako komunikační model.
a) Pokud nechce padnout do pasti a překrucovat realitu tak, aby mu vyhovovala, musí znát svá omezení, své předsudky a nevědomé tendence. Jedna z prvních zkušeností rodiny s jasnou komunikací by měla být zprostředkována terapeutovou schopností hovořit o sobě samém, dát se všanc.
b) Způsob, jakým interpretuje a strukturuje terapeutický proces, je pozváním rodiny k osvojování nových komunikačních technik.
c) V následujícím příkladu terapeut objasňuje rodině interakční proces:
Terapeut (T): (k manželovi) „Všiml jsem si, že se mračíte, Ralphe. Znamená to, že se zlobíte?“
Manžel (M): „Vůbec jsem si nevšiml, že se mračím…“
T: „Občas se stává, že se nějak tváříme nebo nějak zníme a vůbec o tom nevíme. Myslíte, že byste mohl říct, co se ve vás teď děje?“
M: „Přemýšlel jsem nad tím, co řekla (žena).“
T: „Na co konkrétně jste myslel?“
M: „Na to, jak říkala, že když křičela, přála si, abych jí to řekl.“
T: „Hm… a o čem jste přemýšlel?“
M: „Nikdy mě nenapadlo, že bych ji na to upozornil. Myslel jsem, že by ji to naštvalo.“
T: „Aha, takže to vaše skrčené obočí mohlo znamenat, že vás trošku překvapilo, že vaše žena doufala, že něco uděláte, a vy jste vůbec nevěděl, že by si to přála. Myslíte, že jste svým skrčeným obočím dal najevo překvapení?“
M: „Jo… myslím, že jo.“
T: „Stalo se vám to už někdy? Že vás Alice něčím překvapila?“
M: „Jasně, mockrát.“
T: „Řekl jste jí o svém překvapení?“
Žena (Ž): „Nikdy nic neřekne.“
T: (usmívá se na Alici) „Momentík, Alice, dejte mi chviličku, abych zjistil, jakou má Ralph představu o tom, co dělá. Ralphe, jakým způsobem jste dal Alici najevo své překvapení?“
M: „Myslím, že to poznala.“
T: „Hm… tak to zjistíme, ano? Řekněme, že byste se Alice zeptal, jestli to ví.“
M: „To je směšný.“
T: (usmívá se) „Ano, v této situaci to tak může vypadat, protože Alice sedí tady vedle mě a určitě slyšela všechno, o čem jsme se bavili. Ví, o co jde. Mám ale tušení, že ani vy, ani Alice nemáte jasnou představu o tom, co partner očekává. Řekl bych, že jste se zatím nenaučili, jak to zjistit. Alice, vraťme se k momentu, kdy jsem se vyjádřil o Ralphově obočí. Všimla jste si toho taky?“
Ž: (ztrápeně) „Ano, tváří se tak vždycky.“
T: „Jaký význam pro vás to skrčené obočí mělo?“
Ž: „Že by chtěl odejít. Nechce tady být. Nezajímá ho to. Nikdy nic neříká. Jenom kouká na televizi nebo vůbec není doma.“
T: „To mě zajímá. Říkáte tím, že když má Ralph skrčené obočí, vnímáte to tak, že vám říká: ‚Nemám tě rád, Alice, vlez mi na záda‘?“
Ž: (zoufale, rozzlobeně) „Já nevím!“
T: „Možná jste se zatím nenaučili říkat si srozumitelně a jasně, že se máte rádi, že si jeden druhého vážíte. Všichni lidé potřebují jasná sdělení, že je druzí mají rádi. (k synovi) Jime, jak ty dáváš rodičům najevo, že je máš rád?“
Syn (S): „Nerozumím vám.“
T: „No, jak říkáš mámě, že ji máš rád, když to cítíš? Když jsi rád, že je máma u tebe, jak jí to dáváš najevo?“
S: „Dělám to, co po mně chce. Umývám nádobí a tak.“
T: „Aha, takže když něco doma děláš, bereš to jako vzkaz pro mámu, že jsi rád, že je doma.“
S: „Ne tak úplně.“
T: „Takže tím říkáš různé věci? Alice, vnímáte to, co Jim dělá, jako vyznání, že vás má rád? (k synovi) Co děláš, abys dal najevo tátovi, že ho máš rád?“
S: (dlouhá pauza) „Nic mě nenapadá.“
T: „Počkej, zkusím to jinak. Je něco, o čem víš, že tátu stoprocentně potěší?“
S: „Jo, když mám ve škole dobrý známky.“
T: „Tak, podívejme se, jestli to vnímáš správně. Alice, když Jim uklízí, vidíte to jako vyznání synovy lásky?“
Ž: „Asi ano… on toho doma moc nedělá.“
T: „Takže láskyplných sdělení od Jima moc nemáte. Povězte mi, má Jim nějaký další způsob, jak vám dává najevo, že vás má rád?“
Ž: (něžně) „Řekl mi, že mi to sluší.“
T: „A co vy, Ralphe? Vidí to Jim správně? Vyčarují vám jeho dobré známky úsměv na tváři?“
M: „No, myslím, že nemám moc důvodů k úsměvu…“
T: „Slyším, že si nemyslíte, že by měl dobré známky. Přesto, kdyby je měl?“
M: „Jasně že bych byl rád.“
T: „Jak byste to dal najevo?“
Ž: „Nikdy si nemůžete být jistý, jestli jste ho potěšil.“
T: „Tak jsme už zjistili, že nemáte vybudovaný žádný systém signálů, jimiž byste si dali – jasně a srozumitelně – najevo, že se máte rádi a vážíte si jeden druhého. Alice, možná to teď vidíte mezi Jimem a Ralphem. Co myslíte, Ralphe, bylo by pro Jima těžké poznat, jestli vás potěšil?“

14. Nejenže terapeut dává příklady jasné komunikace, ale pomáhá klientům, aby sami jasně komunikovali.
a) Je příkladem korektní a čitelné komunikace. Konkrétně to znamená, že demonstruje nutnost ověřovat význam sdělení obousměrně – přijímaného i sdělovaného.
Uvědomuje si, že klient je ovlivněn složitým systémem představ:
– Vlastní představa o self (jak vnímám sám sebe).
– Vlastní představa o druhých (jak vnímám tebe).
– Vlastní představa o představě druhých o mém self (jak vnímám, že mě vnímáš).
– Vlastní představa o představě druhých o mé představě druhých (jak vnímám tvé vnímání mého vnímání tebe).
b) Terapeut pomáhá klientovi uvědomit si nekongruentní, skrytou, zmatenou komunikaci (viz kapitola 14).
c) Terapeut pomáhá klientům ověřovat neodpovídající předpoklady, se kterými nakládají jako s fakty. Uvědomuje si, že se členové dysfunkčního rodinného systému bojí zeptat na významy vzájemných sdělení. Jako by si vzájemně říkali: „Nemohu ti říct, co vidím a slyším, co si myslím a cítím, protože kdybych to udělal, zabilo by tě to nebo bys mě přestal milovat.“ Výsledkem je stav, kdy všichni jednají na základě svých předpokladů, jež si utvářejí z projevů ostatních, a nakládají s nimi jako s objektivními fakty. K tomu, aby terapeut odkryl neadekvátní předpoklady, používá různé typy otázek:
„Co jste říkal? Co jste slyšel, že jsem řekl?“
„Co z toho, co jste viděl a slyšel, vás vede k tomuto závěru?“
„Co jste se tím snažil říct, dát najevo?“
„Kdybych byl teď ve vaší kůži, co bych viděl a slyšel?“
„Jak to víte? Jak to můžete zjistit?“
„Vypadáte klidně, ale jaký máte pocit okolo žaludku?“
d) Terapeut se, stejně jako jakýkoli jiný učitel, snaží vyjadřovat a komunikovat zcela čitelně.
– Opakuje, nově formuluje a zdůrazňuje svá pozorování, stanoviska. Někdy až do té míry, že jeho vyjádření vypadají stereotypně a prostoduše. Tentýž model aplikuje na pozorování a stanoviska členů rodiny.
– Snaží se sdílet důvody, které jej vedou ke konkrétním závěrům. Pokud je klient nějakým terapeutovým výrokem zmatený a neví, co za ním stojí, narůstá v něm pocit bezmoci.

***