Kniha Trauma a rodinné konstelace poprvé česky vydaná v roce 2008 (německy 2007) nabyla na aktuálnosti právě díky zvýšenému zájmu o trauma nejen u odborné, ale i laické veřejnosti. Její autor, Franz Ruppert, na základě své práce a tehdejších výzkumů velice živě a přístupně popsal trauma jako proces vnitřního rozštěpení, kdy úkolem psychoterapie je pomoci zacelit rány vzniklé tímto rozštěpením. V krátkém teoretickém úvodu připomíná, že naše představa duše člověka jako nerozděleného a jednotného celku se nekryje s prožívanou realitou duševních procesů, ani se soudobými poznatky z psychologie. Opírá se o práce Rona Schwartze či Stoneovi, ale i o klasiky Junga, Berneho či Ericksona, kteří pracují s „multiplicitou“ lidské psýché.

„Psychoterapeut může rozumět odlišným životním projevům jednoho a téhož člověka a být mu průvodcem, když hledá cestu ze své duševní rozštěpenosti. V této knize se zabývám tím, co vlastně duševní rozštěpení jsou, jak v duši vznikají a jak můžeme nalézat cesty k jejich uzdravení.“

Jednotlivé etapy vzniku traumatu či situace, ve kterých dochází k vnitřnímu štěpení, mapuje v knize Ruppert pomocí kazuistik a jejich interpretací. Posledních více jako sto stran knihy věnuje vysvětlení, jak metodu rodinných konstelacích  přetvořil a používá, aby sloužila uzdravení traumatu a v čem se liší od původní Hellingerovy práce (autor metody rodinných konstelací).

„Konstelaci většinou zahajuji dvěma pacientovými odštěpenými částmi a potom sleduji, jak se proces vyvíjí. Konstelace má pacientovi pomoci v pochopení, z čeho jeho duševní rozštěpení pocházejí a jak se může učit akceptovat je a překonávat. Cílem terapeutické práce nesmí být opakování vzájemného zapletení, ale pomoc duši pacienta, aby se od něj mohl odpoutat,“ upřesňuje Ruppert a dodává, že v konstelaci stejně jako v každé jiné psychoterapeutické metodě se musí pacienti cítit, že se ponořili do svého nejhlubšího nitra. Jedině tak prý mohou mít odvahu a důvěru zkoušet zdravější způsob života místo dosavadních strategií přežití. V rozhovoru pro Psychologii dnes Ruppert vyjasňuje, proč právě metoda konstelací je pro něj tak podstatná: „Podle mě je to dobrý způsob, jak získat přístup k vnitřním procesům. Zahlédnout vlastní psychiku zřetelněji. Pro klienta je to trochu jako zrcadlo, do něhož hledí. Dívá se sám na sebe a krok za krokem začíná rozumět tomu, co se v něm děje.“

Z německého originálu Seelische Spaltung und innere Heilung přeložil Petr Babka.

Ukázka:

Osvobodit se od dětské závislosti

Dokud nerozumíme silám, které vytvářejí duševní pouta, zdá se nám nepochopitelné, že i dospělí lidé bývají neschopní odpoutat se od své matky nebo svého otce. Navenek se sice mnozí z nich odpoutají, mají vlastní byt i vlastní rodinu, vnitřně jsou však stále fixováni na matku, někdy i na otce. Zanedbávají své partnery i vlastní děti, neboť jsou pocity a myšlenkami stále jen u rodičů. Obětují se jim až do jejich smrti a podřizují svůj život jejich životu.

Podle mě to jasně ukazuje na jeden z podstatných znaků naší lidské existence: My lidé jsme společenské bytosti, můžeme přežít jen jako společenství, skupina. Lidský rod existuje ve skupinách – v rodinných svazcích, klanech, kmenech, národech. Z hlediska biologického přežití je tudíž skupina důležitější než jednotlivec, její člen. Dokud přežívá skupina, život jde dál. V tomto smyslu jsou síly duševních pout dobré i pro nás jako jednotlivce, neboť zaručují naše individuální přežití ve skupině. Zároveň z nás však tyto síly dělají služebníky skupiny a my osobně se jejich působením stáváme nejen jejími členy, ale za nepříznivých okolností i jejími zajatci. Princip vazby nám vlastně nikdy nedovoluje emocionálně se zbavit odpovědnosti za skupinu, i když k ní duchovně máme vysloveně odtažitý postoj. Proces odpoutávání z vazeb může jít na duševní úrovni vždy jen o ten či onen krok dál, ale nikdy nemůže být absolutní. Na hlubší úrovni, v nevědomí, v nás vždy přetrvává potřeba příslušnosti ke skupině. Nemožnost někam patřit prožíváme ve své duši vždy jako osobní pocit nedostatku.

Právě lidé s psychiatrickou diagnózou se často nedokážou odpoutat od matky. Lpí na své matce nikoli přesto, že je pro ně navždy emocionálně nepřístupná, ale naopak právě proto.

„Přijímám, že mě matka nepřijala!“

Jedna pacientka se v podstatě celý život zoufale trápila tím, že ji matka vlastně nechtěla. Rozhodujícím krokem v její terapii byl okamžik, kdy to, že ji matka nepřijala, definitivně akceptovala. Když už byla připravena přijmout bolest této pravdy a říci si: „Přijímám sebe samu jako dítě, které matka nikdy nepřijala,“ napsala mi v dopise: „Teď vím, jak vypadá vztah, můžu si pod tím něco představit. Co jsem uviděla, to vím. Mám zkušenost s tím, že mohu stát na obou nohách a cítit je jako své. Můžu být sama ve světě a nepodlehnout úzkostem ani neskončit na psychiatrii. Můžu důvěřovat svým pocitům, jsou to ty mé a jsou pro mě správné. Pravda neničí, pravda osvobozuje, je-li vyřčena i procítěna v lásce.“

Pláč, který znamená přijetí reality vlastní dětské samoty, má podle mých zkušeností docela jiný zvuk a rytmus než pláč doufající, že matka přece jen přijde. Pláč přijetí je pláč hluboký, mocný a srdcervoucí. Po prudkém výbuchu se opět uklidní. Naproti tomu depresivní pláč je mělčí, je naříkavý a dokáže vydržet velice dlouho. Je těžké ho uklidnit a spouští se vždy znovu, jakmile dotyčného zaplaví zoufalství. Člověk přichází k sobě, když dorazí k bodu své nejhlubší bolesti. Tehdy iluze uvolní místo realitě. Osvobozený prostor se pak může naplnit novým životem.

Pokaždé znovu hledím s úžasem na to, co se děje v konstelaci, když se pacient vymaní ze své touhy po symbiotickém sepětí s matkou a konečně se vnímá a chápe ve všech svých částech. Kdo je zcela při sobě se svým smutkem, ten vstupuje do hlubších vztahů s ostatními lidmi, než kdyby jen usiloval o uznání, přijetí a příslušnost k těm kterým skupinám. Sám se stává centrem, k němuž se obracejí ostatní lidé. Vždyť touhu po nalezení míru v duši mají všichni lidé.

„Už nejsem pro svou matku nejlepší kamarádka“

Snažit se získat si matku tím, že se sami stáváme její matkou nebo – jak tomu říkávají dcery – „nejlepší kamarádkou“, je sisyfovská práce. Když se jí člověk vzdá, leckdy mu to umožní přístup k ostatním rodinným příslušníkům, např. k sourozencům. Jedna pacientka na otázku, co považuje za nejdůležitější výsledek své terapie, odpověděla: „Dostala jsem se ze vzájemného zapletení s matkou. Teď spolu nemáme skoro žádný kontakt – nějaký ano, ale dřív jsem byla její nejlepší kamarádkou a ona ve mně viděla svou matku a tak mě brala. Teď na to dál nepřistupuji a přijímám svou roli dcery. Odmítám se o ni dále starat tak, jak si to ona vždycky přála. Když to zjistila, nejdřív byla agresivní, bylo to až neuvěřitelné. Křičela, jako by ji na nože brali, a třískala dveřmi. Pak jsem jí řekla, že si mě celý život pletla se svou matkou. To se rozkřičela a dostala záchvat zuřivosti. Pak jsem se s ní dlouho neviděla ani ji neslyšela. Ona se tehdy pokusila agresivně vrátit vše ke starému, bylo to příšerné. No, vždycky jsem si myslívala, že po konstelacích se zlepší i můj vztah k matce, ale vůbec ne. Teď máme distancovaný vztah. Víc není možné. Něco se zlepšilo ve vzájemném respektu. Nechává mě daleko víc na pokoji než dřív, přestala se mi vměšovat do života. To je koneckonců příjemné, ale teplo rodinného krbu a vřelost jsou pryč. A to se mi moc nelíbí.

Zato se nečekaně zlepšil můj vztah k bratrovi. Hluboce jsme se sblížili, což je skvělé. Tím jsem získala něco pro mě úplně nového. Přitom jsem se svým bratrem nijak systematicky nepracovala. V konstelacích se objevil snad jednou jedinkrát. Ale právě skrze práci na vztahu s matkou jsem se s ním sblížila. Matka si žije dál jako dřív a já už nemám pocity viny, že jí pořád nepomáhám.“

Vysvobození ze zhoubné symbiózy s rodiči není krátký proces. Hlavním zdrojem rozštěpení je vedle úzkosti potlačená bolest. Proto můžeme dětskou vázanost na rodiče opustit jen skrze bolest. Odštěpené části duše mohou vstoupit do přítomného prožívání a získat kontakt s ostatními částmi duše jen tak, že připustí potlačované pocity úzkosti, vzteku, studu a bolesti.