Dvanáctiletý Álf je obyčejný kluk: sportovec, který miluje gymnastiku, kamarád a nejlepší brácha na světě. Jenže pak přijde šokující zpráva: jeho malému bráškovi Eikimu, kterého nade vše miluje, diagnostikují autismus. Álf na to odmítá přistoupit a rozhodne se všem dokázat, že to tak není, že Eiki je úplně nomální kluk, který se jen občas chová... trochu jinak. A rozhodně to není žádný postižený blázen, jak si podle všeho teď myslí rodiče. TI navíc začínají přemýšlet o stěhování na venkov, kvůli čemuž by Álf přišel o svou gymnastiku i vysněné soustředění v Brazílii, Álf začne potají navštěvovat svou tetu Harpu, se kterou se jeho rodina už několik let - kdoví proč? - nebaví, Eiki nedělá takové pokroky, jak by si Álf přál - co když nakonec opravdu je autista? Zkrátka a dobře, jeho život udělá opravdu pořádný veletoč!

Kniha Veletoč islandské autorky Arndís Þórarinsdóttir (vyslovuj "arndýs thourarinsdouchtyr") vypráví o dospívání a o přijetí odlišnosti ve vlastní rodině. Álf si velmi přeje, aby jeho rodina byla „normální“, tedy aby měl zdravého bratra, který ho bude občas štvát, bude mu brát hračky, bude mu fandit na gymnastice a se kterým se bude hádat o PlayStation... A jen postupně a těžko se smiřuje s tím, že takto to pravděpodobně nikdy nebude.

Ve vztahu k autismu si autorka pro děti velmi přiměřeným způsobem klade otázky: Co z chování člověka je ještě jeho přirozenost a co už je postižení? Budou se na bráchu lidé dívat jako na postiženého chudáčka? Neztratí se v diagnózách osobnost člověka? Jaká jsou moje očekávání, která vkládám do druhých lidí?

Kniha byla v lednu 2022 oceněna Islandskou literární cenou a podpořili ji i odborníci z oblasti neuropsychologie. V roce 2023 byla kniha nominována na Nordic Council Children and Young People’s Literature Prize.

Z islandského originálu Kollhnís přeložila Martina Kašparová.

Ukázka

7.

Venku je pořád ještě sníh a Ragnar a já se chystáme sejít. Tvrdí, že připravuje nový projekt.
„Álí.“ Zrovna když si natahuju kalhoty, postaví se do dveří mého pokoje táta. „Mohl bys za mnou a za maminkou zajít dolů do obýváku? Chceme udělat malou rodinnou poradu.“
„Rodinou poradu?“ zopakuju. Zní to, jako bychom byli vedení nějaké velké irmy, a ne jen tři obyčejní lidé, kteří jsou víceméně pořád spolu.
Teda ne, jsme samozřejmě čtyři, ale Eiki se nepočítá. Teda jo, Eiki se samozřejmě počítá, ale ne když jde o poradu. Ti, kdo neumí mluvit, do diskuze logicky moc přispět nemůžou.
„Bude to na dlouho?“ zeptám se a hodím sebou na gauč v obýváku. „Dobře víte, že mám za chvíli trénink.“
Máma se posadí na druhý konec gauče a vypadá, jako by se ji chystala co nevidět skolit nějaká nemoc. Tohle se možná myslí, když se řekne, že někdo nevypadá dobře.
Možná málo spí. Eiki má problémy se spaním a naši mi pořád dokola opakují, jak jsou z toho vyčerpaní.
„Musíme ti něco říct,“ začne táta, jakmile si oba sednou. „Včera jsme byli na takové schůzce. A dozvěděli jsme se špatné zprávy.“
„Nejsou špatné,“ skočí mu do řeči máma. „Jen trochu hůř stravitelné. Nečekané.“
I tak se ale tváří, jako by to byly špatné zprávy.
Posadím se.
Nečekané zprávy, které jsou špatné, ale ne zas tak špatné, aby se o nich dalo bez obalu říct, že jsou špatné?
Možná… možná někdo umřel. To by bylo špatné. A nečekané. Třeba bychom ale něco zdědili! Což by bylo nečekané, ale dobré. Možná je ale to dědictví něco, co naši nechtějí. To by bylo špatné. Třeba pes! To by bylo bezva. Mohl by bydlet u mě v pokoji!
Ostražitě se na tátu usměju. On na mě ne.
„Školka…“ pokračuje máma, „přesněji řečeno školka a já s tatínkem si děláme starosti o tvého brášku. Jak dobře víš, moc toho nenamluví a… ne vždycky se chová jako ostatní děti.“
V duchu zasténám. Vážně se už zase chystají nimrat v tom, že Eiki neumí mluvit a že po domě běhá nejraději bez kalhot? Nebylo by to poprvé, co si na tohle stěžují.
Máma nahmatá tátovu ruku.
„A tak jsme ho nechali vyšetřit. Podstoupil testy. A ukázalo se, že si odborníci myslí, že… Vlastně jsou si naprosto jistí. Že je Eiki autista. Že má autismus.“
Na dvě až tři vteřiny, zatímco naši čekají, až něco řeknu, zavládne v obýváku naprosté ticho.
To, co řeknu, očividně nečekali:
„Blbost!
Opravdu teď budou nadávat na Eikiho? A on je přitom tak fajn. Ještě bych pochopil, kdyby nadávali na mě, ale tohle mi připadá moc.
„V jednom kuse chcete, aby bylo vždycky všechno dokonalé,“ zasyčím. „Nesnesete, když je někdo jiný. Jako teta Harpa. Nebyla jako vy, a tak jste s ní přestali mluvit. Chystáte se udělat to samé Eikimu?“
„Nebuď na maminku drzý!“ vybuchne táta.
„Člověk nemusí pořád jen mlet pantem.“ Vztekle vyskočím z gauče.
„Třeba prababička toho zrovna moc nenamluví. Myslíte si, že je blázen? Anebo postižená?“
„To je něco úplně jiného,“ namítne máma. „Jedna věc je nechtít moc mluvit a druhá nedokázat mluvit. Já ani tatínek pochopitelně ještě moc netušíme, co přesně to znamená, ale…“ Dělá, jako bych se o tetě Harpě vůbec nezmínil.
„Každý ví, jak vypadá autista,“ řeknu. „A Eiki takový není! Viděli jste ho někdy? Je úplně normální. Rozumíte? Až začne chodit do školy, nebude nosit plínu jako můj bývalý spolužák Tandri Frey. Eiki takový není. Co to s vámi sakra je?“
Máma zbledne, já vyběhnu z obýváku a prásknu za sebou dveřmi.