VÝBUŠNÉ DÍTĚ od zkušeného autora a klinického dětského psychologa Rosse Greena je kniha určená rodičům dětí s „krátkým doutnákem“, které se dokáží rozběsnit kvůli maličkostem. Greene, který vytvořil nový přístup k výchově těchto dětí, tvrdí, že výbušné chování není projevem špatného rodičovství ani výchovných chyb, manipulace nebo psychických poruch dítěte, ale že pramení z neuspokojených potřeb a situací, na které je dítě citlivé. Kniha se nesnaží hledat viníka, ale naopak rodiče aktivně podporuje. V přístupu Greena je každé rozbouřené chování příležitostí k tomu zjistit, co bylo jeho spouštěčem – například žárlivost na mladšího sourozence, potřeba uznání či momentální frustrace.

Greene vyzývá rodiče, aby se vždy ptali: Co tomu předcházelo? a pomáhá jim rozpoznat běžné situace, které dětem připadají náročné a které spouštějí jejich výbušné reakce. Namísto obviňování dítěte, že se chová „nepatřičně“, kniha povzbuzuje rodiče k hledání způsobů, jak přizpůsobit situace tak, aby dítě nemělo pocit, že je v ohrožení, ale aby zároveň nebyly ohroženy ani potřeby zbytku rodiny. Z tohoto pohledu jde o práci s celou rodinnou dynamikou – Greene totiž upozorňuje, že sourozenci a ostatní členové rodiny mají také své potřeby, a upozorňuje rodiče na důležitost sebepéče a zdravého vymezení mezi péčí o dítě s vysokou vznětlivostí a potřebami všech ostatních.

Jedním z hlavních poselství knihy je, že děti s vysokou vznětlivostí nejsou „špatné“ nebo „neposlušné“ – jen mají citlivější reakce, které je možné správnými výchovnými přístupy usměrnit a využít jejich přednosti. Například rychlé reakce, schopnost analyzovat situace a přizpůsobivost, které mohou být za vhodných podmínek zdrojem pozitivní změny. Autor povzbuzuje rodiče k tomu, aby tyto vlastnosti rozpoznali a využili je při budování vzájemného pochopení a tolerance v rodině.

Kniha také obsahuje praktické příklady a příběhy ze života dvou rodin, které čelí každodenním problémům s výchovou výbušného dítěte, a doplňuje ji dotazník ke stažení na našem e-shopu, jenž rodičům pomůže lépe pochopit a analyzovat problematické situace. Díky svému optimistickému a podpůrnému stylu je kniha pro rodiče oporou v náročných situacích a pomáhá jim nalézt nový úhel pohledu na děti s vysokou vznětlivostí, a zároveň je povzbuzuje k budování vzájemné tolerance a klidu.

Knihu z anglického originálu The Explosive Child přeložila Petra Diestlerová.

Ukázka:

Pravda o důsledcích

Pokud jde o příčiny znepokojivého chování u dětí, velmi dlouhou dobu převládal názor – můžeme tomu říkat selský rozum –, který lze vyjádřit zhruba takto: někdy v průběhu času se děti se znepokojivým chováním naučily, že takové chování jim získá pozornost nebo jim pomůže prosadit si svou, protože přimějí rodiče, aby „ustoupili“. Obvyklým vedlejším přesvědčením tohoto názoru je, že znepokojivé chování je plánované, záměrné a úmyslné („On přesně ví, co dělá! Ví, co na nás platí!“). Podle této lidové moudrosti, jakpak se děti naučily chovat se tímto způsobem? Naučily se to, protože jejich rodiče jsou pasivní, příliš liberální, nedůslední a výchovně selhávají („To dítě potřebuje rodiče, kteří mu nebudou ustupovat a zajistí, aby vědělo, kdo je tady šéf!“). Rodiče, kteří přijali toto přesvědčení, často kladou znepokojivé chování dítěte za vinu sobě („Určitě děláme něco špatně!“). A pokud věříte, že tento způsob chování je naučený a jde o důsledek špatné výchovy a nedostatku disciplíny, zákonitě z toho vyplývá, že se to dá i odnaučit, a to lepší výchovou a tvrdší disciplínou.

Obecně vzato, cesta za lepší výchovou a tvrdší disciplínou zahrnuje následující složky:

1. Poskytnout dítěti spoustu pozitivní pozornosti, když se chová dobře, a neposkytovat mu pozornost v souvislosti se znepokojivým chováním (aby se snížila pravděpodobnost, že se bude dožadovat pozornosti skrze znepokojivé chování).
2. Vydávat jasnější pokyny.
3. Dát dítěti najevo, že se očekává a vyžaduje uposlechnutí všech pokynů rodiče a že je třeba uposlechnout rychle, neboť rodiče vydají pokyn pouze jednou nebo dvakrát.
4. Udržovat systém záznamů a odměn (body, samolepky, zaškrtávátka, smajlíky), který sleduje výkon dítěte, pokud jde o konkrétní cíle týkající se chování.
5. Uplatňovat důsledky vynucené dospělými ve formě odměn (jako kapesné a výsady), ztráty pozornosti (v podobě ignorování a odesílání do pokoje) a trestů (jako je ztráta výsad a domácí vězení) v závislosti na úspěšném či neúspěšném výkonu dítěte.
6. Přesvědčit dítě, že to rodiče tváří v tvář znepokojivému chování nevzdají a neustoupí.

Na první pohled vypadají ty body celkem rozumně, že? Ale zkusme se na ně podívat podrobněji a zvážit, jestli takové skutečně jsou.

1. Účelem znepokojivého chování vašeho dítěte není získat pozornost. Jak jste se dočetli, toto chování prostě signalizuje, že dítěti dělá obtíže dostát určitým očekáváním. Pokud to budete ignorovat – protože se snažíte nedopřát dítěti negativní pozornost –, připravíte se o šanci dovědět se víc o tom, co je pro vaše dítě těžké, a o šanci ten problém vyřešit.
2. Pokud vašemu dítěti není jasné, jaká máte očekávání, pak je skvělý nápad vydávat jasnější pokyny. Jenže většina dětí se znepokojivým chováním ví velmi přesně, co rodiče očekávají, a stejně přesně ví, jaké chování se od nich čeká. Do cesty se jim tu tedy nestaví to, že by nevěděly, co dělat.
3. Je úplně v pořádku, když očekáváte, že dítě bude poslouchat, a ono to už dělá, pokud jde o očekávání, s jejichž naplněním nemá obtíže. Pokud budete požadovat okamžité uposlechnutí v případě očekávání, která se vašemu dítěti nedaří naplnit – a přidávat k tomu dospělými vynucené důsledky –, budete jenom přilévat olej do ohně.
4. Není žádná tragédie, když chcete sledovat pokroky dítěte u konkrétních cílů, ale pokud zaznamenáváte chování, pak dáváte zcela jasně najevo, že se soustředíte pouze na signály, které dítě vysílá, nikoli na řešení problémů, z nichž ty signály vycházejí.
5. Důsledky vynucené dospělými – ať už jde o odměny, nebo tresty – mají zajistit, že dítě bude mít motivaci chovat se správně. Ale jestliže platí, že děti si vedou dobře, pokud jsou toho schopné, pak vašemu dítěti motivace neschází. Drtivá většina dětí, s nimiž jsem během let pracoval, už za svůj život musela přetrpět větší než spravedlivý díl důsledků. Kdyby měly všechny ty důsledky fungovat, osvědčily by se už dávno.
6. Starosti s ustupováním či vzdáváním se si můžete dělat pouze v případě, že se podílíte na boji o moc. Jestliže se snažíte řešit problémy společně s dítětem, pak k žádnému boji o moc nedochází.

Proč Debbie s Kevinem – a nesčetní další rodiče – museli přetrpět stovky výbuchů? Protože rady, které dostávali, vycházely z běžného uvažování. Takže když dali Jennifer pokyn – např. „Jennifer, je čas vypnout televizi a jít si sníst večeři“ – a Jennifer se ani nehnula, pokyn opakovali. Jennifer se (předvídatelně) rozčílila. Rodiče pak klid ným hlasem připomněli Jennifer odměny, které dostane, pokud se podřídí, a co se stane (trest, poslání do pokoje), pokud nevyhoví. Jennifer, která hodně toužila po odměnách, a posílání do pokoje a tresty považovala rozhodně za nepříjemné, začala vřískat. Debbie a Kevin si vyložili Jennifeřino sílící rozrušení a fakt, že pokyn neuposlechla, jako pokus přimět je, aby ustoupili nebo to vzdali, a sdělili jí, že má jít ihned do svého pokoje. Jennifer po rodičích začala házet věci. Debbie a Kevin ji popadli za ruce, aby ji dostali do jejího pokoje, což jenom zvýšilo její frustraci a neschopnost racionálně myslet. Jennifer se zuřivě bránila a rodiče škrábala a strkala do nich. Pokoušeli se ji v jejím pokoji fyzicky znehybnit (hodně odborníků už tuto praxi nedoporučuje, ale Jennifeřin lékař k nim nepatřil). Jennifer se (předvídatelně) snažila plivat, kousat nebo do nich bouchat hlavou. Zamkli Jennifer v pokoji, aby tam zůstala, dokud se neuklidní. Za deset minut až dvě hodiny Jennifer přestala křičet a nadávat. Když konečně vyšla ze svého pokoje, často si ten výbuch vyčítala. Debbie a Kevin věřili, že to, co si všichni právě přetrpěli, se nakonec začne vyplácet v tom, že Jennifer začne být poslušnější.

Nakonec si Debbie s Kevinem museli přiznat, že se situace nelepší. A všichni se vlastně jenom cítí hůř.

Pokud máte za sebou podobné zážitky, pak jste patrně připravení vydat se novou cestou. Nebude to snadné. Nebude to rychlé. Ale zaměříme se spíše na problémy než na chování, zaměříme se na řešení těchto problémů, nikoli na odměňování a trestání tohoto chování. A budeme ty problémy řešit proaktivně, nikoli v žáru krizové situace. Jakmile budou problémy vyřešeny, znepokojivé chování související s těmito problémy ustoupí.

OTÁZKA: Tohle všechno je moc zajímavé. Ale nebudu dovolovat svému dítěti všechno, co se mu zamane, jen aby se nerozčílilo.

ODPOVĚĎ: To je dobře, protože tato kniha vám neradí, abyste to dělali.

OTÁZKA: Nemám dítěti dávat jasně najevo, kdo to má na povel?

ODPOVĚĎ: Vaše dítě už ví, že na povel to máte vy. Mise splněna. Potřebuje však, abyste povely vydávali jinak, abyste používali svou autoritu jiným způsobem.

OTÁZKA: Takže to budu mít pořád pod kontrolou?

ODPOVĚĎ: Budete to mít pod kontrolou mnohem víc než teď.

OTÁZKA: A co přirozené důsledky?

ODPOVĚĎ: Přirozené důsledky se příliš neliší od důsledků uplatňovaných dospělými. Jak důsledky zvolené dospělými (např. samolepky, tresty, ztráta výsad), tak přirozené důsledky (např. když se nebudeš s kamarádem dělit o hračky, nebude si s tebou chtít hrát; když sáhneš na horká kamna, spálíš se) jsou velmi mocné a přesvědčivé. Oba druhy důsledků učí děti, aby se chovaly, jak chcete, a motivují je k adaptivnímu chování. Ale pokud dítě postrádá spíše dovednosti než motivaci, a pokud už to dítě ví, jak chcete, aby se chovalo, pak se s žádným typem důsledků moc daleko nedostanete. Kdyby všechny ty důsledky měly fungovat, stalo by se to už dávno.

***