S inspirací a metodickou podporou přichází PhDr. Jaroslava Ševčíková, Ph.D., dlouholetá učitelka a odbornice na didaktiku z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Ve své nové knize Wellbeing ve škole, škola v pohodě ukazuje, jak mohou pedagogové i vedení škol vnášet principy pohody a spokojenosti do každodenního života třídy i celé školní komunity. Monografie propojuje výsledky výzkumů s praktickými radami a aktivitami, které pomohou učitelům vytvářet přívětivější a podporující školní prostředí.

Wellbeing, chápán jako životní pohoda a soulad v osobní i komunitní rovině, se stává novým fenoménem českého školství. Revidovaný Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání jej zavádí nejen jako součást atmosféry školy a klimatu tříd, ale také jako konkrétní učivo a průřezové téma. Žáci se mají učit rozpoznávat a pojmenovávat své potřeby, hledat rovnováhu mezi učením a vlastní pohodou a aktivně přispívat k vytváření příznivého prostředí pro sebe i své spolužáky.

Publikace Jaroslavy Ševčíkové není jen teoretickým textem, ale nabízí pedagogům konkrétní metodickou podporu, jak s wellbeingem ve škole pracovat. Autorka čerpá z desetiletého výzkumu mezi učiteli a žáky a výsledky převádí do praktických doporučení.

Struktura knihy čtenáře provází od základního vymezení pojmu wellbeing a jeho souvislostí se zdravím, kvalitou života či rodinným prostředím, přes ukotvení v nově revidovaném rámcovém vzdělávacím programu až po konkrétní cesty, jak jej ve škole rozvíjet. Velký prostor dostávají praktické aktivity: náměty na práci s atmosférou ve třídě, způsoby motivace žáků, cvičení pro expoziční fázi výuky nebo tipy, jak wellbeing přenést i do sboroven. Zvláštní kapitoly se věnují žitým situacím z praxe – komunikaci mezi učiteli a žáky, práci s heterogenní třídou, podpoře autonomie žáků i vlivu rodičů na pohodu dětí ve škole. Nezapomíná ani na učitele samotné – připomíná, že jen pedagog, který sám zažívá pohodu a vnitřní rovnováhu, může k wellbeingu vést své žáky. Text je doplněn o přehled vybraných výsledků desetiletého výzkumu a uzavírá jej rozsáhlý seznam doporučené literatury, díky němuž se mohou čtenáři dále inspirovat.

Kniha Wellbeing ve škole, škola v pohodě je určena především učitelům a vedení škol, kteří hledají inspiraci a metodickou oporu při zavádění nových přístupů do praxe. Ocení ji ale i studenti učitelských oborů a rodiče, kteří chtějí lépe porozumět tomu, co znamená školní pohoda a jak ji lze podporovat. Autorka spojuje dlouholeté zkušenosti praktikující učitelky s výsledky terénního výzkumu a nabízí srozumitelný a praktický pohled na téma, které se stává jedním z klíčových pilířů vzdělávání. Publikace tak může sloužit nejen jako průvodce proměnami českého školství, ale i jako inspirace pro každodenní práci ve třídě a pro vytváření přívětivějšího školního prostředí.

UKÁZKA:

II.4.2 Cesta sounáležitosti a participace

Člověk potřebuje někam patřit, být součástí většího celku, společenství. A to je princip, který rezonuje pod označením Cesta sounáležitosti. Jejím opakem je odcizení od místa i lidí, v prostoru i čase.

Sounáležitost definujeme jako subjektivní vnitřní pocit začlenění a zároveň pocity přijetí zvnějšku. Smysl pro komunitní pospolitost je jednou ze základních lidských potřeb, jedinec cítí potřebu být přijat, být součástí. Každý, kdo do určitého společenství přichází, si projde několika fázemi, které můžeme specifikovat například takto:

• Chci být součástí uvedeného společenství, je pro mne atraktivní.
• Chci být přijímán a přijat.
• Chci se realizovat a participovat na společenství.
• Chci být společenstvím oceňován.

Cesta sounáležitostí žáka se školou podle těchto kroků by mohla a měla být součástí zvědomování pocitů wellbeingu a určitě by se měla projevit v některé z prvních aktivit, které učitelé se žáky budou realizovat při svém prvním setkání. Třeba jako noví třídní učitelé v třídnických hodinách.

Chce být žák součástí společenství školy, je pro něj atraktivní? Na to bohužel nebývá jednoznačná odpověď. Když dítě nastupuje do první třídy, většinou ano, pokud ovšem není okolím od těchto pocitů odváděno nevhodnou rétorikou typu: „Však ve škole ti ukážou, zač je toho loket.“ „Teď ti skončí zábava a začne dril (práce).“ Stejně tak mohou tyto první vztahy narušit mediální výroky typu: „Škola není k ničemu, až život tě naučí.“

Dítě chce být součástí školy. Očekává, že bude přijato, oceňováno a bude se moci podílet na fungování společenství. Pokud tato potřeba nebude naplněna, jeho touha být součástí školy mizí. Kvalifikovaný učitel má nástroje, kterými může žáka udržet v pocitech těšení se, touhy být součástí.

Z VÝZKUMU:

Žákyně 9. ročníku uvedla: Do školy se těším, je tu pár fajn učitelů a taky mě baví nové věci. Škola mi je poskytuje. Kdybych byla doma, na sítích a tak, ani bych nevěděla, co všechno bych se mohla naučit a přečíst si. Protože mimo školu je svět omezený, dělám, jen co chci, a ani netuším, co se všechno nabízí. Ale škola mě probouzí. Tak tu prostě většinou chci být.

Je žák ve škole přijímán? A kdo to má zařídit? Jak pozitivně ovlivňovat vzájemné vztahy mezi aktéry školy, tedy hlavně učiteli a žáky? Cítí se každý žák (učitel) přijímán?

Nejprve by podněty pro přijímání všech členů společenství školy měly přicházet od vedení škol, pak od učitelů, protože oni jsou kvalifikovanými odborníky, kteří by měli být kompetentní a vytvářet prostředí a podmínky pro vzájemný respekt, toleranci a sounáležitost. Umí to naši učitelé? Jsou na to připraveni?

Pokud je učitelův přístup podporující, pokud jsou mezi spolužáky pozitivní vztahy, jsou dána pravidla a ta se dodržují, pak se žák může cítit společenstvím ve škole plně přijímán. Je nutné budovat pocity: Škola jsme my, to my ji tvoříme. Škola bez nás by nebyla tou školou, kterou je. Podporujme se navzájem, povzbuzujme se, naplňujme poslání školy. Přijímejme každého člena společenství, různost je přínosem, každý přispěje svým dílem ke společnému cíli.

Může se žák realizovat a participovat na dění?

Žák nechce být jen loutkou, to vyplynulo z výzkumu jako hlavní potřeba žáka při budování pocitu sounáležitosti. Není to tak, že by vedení školy a učitelé pro žáky vše připravili a žáci se podílet nemohli. Naopak. Žáci mohou měnit prostředí kolem sebe, nejen vztahy a své chování, ale i hmotné okolí. Generovat pořádek, čistotu, výzdobu podle svých nároků, měnit organizační schémata, spolupodílet se na pravidlech.

Nástrojem jsou jednak třídnické hodiny, které by neměly být jen formálním hodnocením chování třídy a žáků ze strany učitele, ale také vzájemného hodnocení žáků mezi sebou. Otázky typu: Co jsem udělal pro ostatní? Co jsem udělal pro pohodu třídy, pro radost ze setkávání? Jak se podílím na příjemné atmosféře třídy, školy…? by se měly stát součástí každé třídnické hodiny. Žákovo přemýšlení (ale ideálně i myšlení každého učitele) o škole by se mělo přenést z uvažování: JÁ v této skupině k MY jsme společenství. Je žák společenstvím oceňován?

Každý člověk potřebuje ocenění. Pomáhá mu to ujasnit si vlastní hodnotu. V rámci začlenění do společenství jde o ocenění globální, ve významu: Je dobře, že jsi tu s námi, že spoluvytváříš naše společenství. Máš pro nás hodnotu. Jsi cenným členem.

Než dospěje žák k tomu, že bude schopen sebehodnocení, potřebuje slyšet hodnocení zvenčí, a to nejen to kladné. Hodnocení totiž musí být spravedlivé. Aby bylo spravedlivé v očích každého, kdo je hodnocen, je nutné, aby probíhalo podle jasných a srozumitelných kritérií. Žák má vědět, co bude hodnoceno a oceňováno, aby měl šanci kladného hodnocení dosáhnout.

Oceňování se týká jak chování, tak i průběhu a výsledků učení a vzdělávání. Globální ocenění jedince je nutné držet v rovině: Jsi platný a cenný člen našeho učícího se společenství. A je na učiteli, aby to dával žákům najevo (a na vedení škol je, aby to dávalo najevo každému z učitelů).

Učitelé si často myslí, že zásady ideálního chování by žáci měli mít někde v sobě, už z domova. Ale děti přicházejí do školy z různého rodinného zázemí, jsou vychovávány různými výchovnými styly, a navíc zkoušejí a prověřují systém. Proto je ideální stanovit pravidla chování ve společenství školy a třídy, zopakovat si je, definovat je a pak je pravidelně hodnotit.

Výsledky učení ve školách hodnoceny jsou. Probíhá o tom bouřlivá diskuse. Jak žáky hodnotit, jak ocenit jejich učební výkony? Známkovat, hodnotit slovně, nehodnotit vůbec? Šetřit jejich city a sebehodnocení a sdělovat jen pozitivní hodnocení a to kritické zatajit, nebo hodnotit spravedlivě padni komu padni?

Výhodou učícího se společenství ve škole je, že se žáci v relativně bezpečném prostředí mohou učit přijímat hodnocení svého chování i učebních výkonů a na základě toho si utvářet představu o své ceně pro sebe i společenství v daný okamžik. Důležité je ono „v daný okamžik“ – žák by měl vědět a mělo by mu být učitelem i rodiči stále připomínáno, že je v jeho silách hodnocení chování i výkonu změnit. Nejde o hodnocení jeho osobnosti, ale o hodnocení okamžitého, dílčího výkonu.

Regulérní a přijaté hodnocení (ocenění) výkonu jedinci ukazuje, jak na tom je v porovnání s požadavky. Pokud je hodnocení kritické, vytýkající, ale podle pravidel, jedinec je schopen ho přijmout. Je to pro něj červený semafor, stopka, informace, že tudy k úspěchu a pozitivnímu ocenění nedojde. Pokud je mu zároveň naznačena cesta, jak se zasloužit o hodnocení pozitivnější, lepší, tedy jak svůj výkon opravit, napravit, zkvalitnit, pak jde přesně o to vhodné učení.

Z VÝZKUMU:

Učitelka: Málo říkáme dětem ve škole, co udělaly dobře. Hodnotíme to špatné, upozorňujeme na to. Ale když je něco dobře, mlčíme. Považujeme to za samozřejmé. Ale tak to přece není. Děti se učí, jsou v procesu učení a potřebují jasné signály, co je dobře. Proto oceňuji a stimuluji, slovy a činy, každé vhodné chování i výkon žáka. Věty jako: To je správný přístup! To je dobrá práce! To se povedlo! mě nic nestojí a žáka ujistí, že je na dobré cestě.

Proč byly jednotlivé zastávky na cestě k sounáležitosti žáka se školou ilustrovány zkušenostmi učitele? Protože učitel, který cítí sounáležitost se školou, bude schopen ke stejným prožitkům a pocitům vést i své žáky. U učitele to začíná. Zkušenější učitel ukazuje cestu méně zkušenému žáku a ten se učí sounáležitosti porozumět, ocenit ji a pak ji sám aktivně tvořit. Sounáležitost je jev, který – pokud je prožívaný a reflektovaný – je velmi pozitivní a pro wellbeing jedince příznivý. Výchova v naší společnosti k ní ale příliš nesměřuje. Pojďme to změnit. Prospěje to hlavně dětem, které se ve škole stávají žáky. A škola by měla pro žáky i učitele mít význam: Škola nejsou ONI, ale jsme to MY.

***