Autorka, americká psycholožka Jennifer Shannon, působí už přes dvacet let jako terapeutka se zaměřením na léčbu úzkostných poruch - se kterými má i osobní zkušenost. Je tedy nanejvýš kvalifikovaná nám v této knize představit jedinečný pohled na problém úzkosti a její léčbu, a činí tak přímočarým a inspirujícím jazykem. Pro zdroj úzkosti používá metaforu "opičí mysli", která je sice starodávná, ale v jejích rukou působí původně a svěže. Tento termín pochází z budhismu a ilustruje to, čemu jinak můžeme říkat neposedné myšlenky. Myšlenky v opičí mysli skáčou jako tlupa opic skáče z větve na větev a strhávají nás do víru věčných obav a úzkosti a nefunkčních strategií, jak se s tím vypořádat: strachu z nejistoty, perfekcionismu a přehnané odpovědnosti.

Vším tímto se Jennifer Shannon ve své knize zabývá. V první kapitole představuje tři základní triky, které na nás opičí mysl zkouší, dále se věnuje tomu, jaké jsou základní předpoklady pro rozvoj úzkosti a odtud pokračuje popisem mnoha postupů, s jejichž pomocí lze koloběh úzkostí přerušit a toho "tvora" uvnitř sebe uklidnit. Přestat jej "krmit" úzkostnými myšlenkami, zvrátit koloběh vyhýbavosti, který naše starosti přiživuje. Kniha nás vede k tomu, abychom se zdrojům úzkosti postavili čelem. Nabízí praktické techniky a cvičení, které pomáhají rozpoznat a proměnit negativní myšlenkové vzorce a neutíkat před hrozbami.

Kniha je psána velmi svěžím jazykem a čtivým stylem, obsahuje velké množství kazuistik.

Z anglického originálu Don’t Feed the Monkey Mind. How to Stop the Cycle of Anxiety, Fear & Worry přeložil David Vichnar.

Ukázka

Tři předpoklady

Jednoho rána před několika lety jsem usedla k notebooku,abych se pustila do psaní první knihy: příručky pro dospívající se sociální úzkostí. Nikdy předtím jsem se nepokoušela napsat něco takového rozsahu a jen stěží se mi chtělo věřit, žese do toho pouštím. Jako terapeutka jsem o úzkosti s klientymluvila dennodenně, ale psát o ní byla dost jiná káva.

Když jsem se posadila před klávesnici, rozbušilo se mi srdce a sevřel žaludek. Nejsem si úplně jistá, jak vyjádřit, co chciříct, pomyslela jsem si a dodala, což by autorka měla být. Připohledu na to, jak se mi prsty vznášejí nad klávesnicí, jsemsi všimla, že si potřebuji opilovat nehty.

Co když můj námět ještě není úplně uzrálý? pokračovala jsem. Co když je mé pojetí pro knihu nevhodné, nebo ještěhůře, co když je prostě chybné? Pokud se mýlím, celý svět sedozví, že ničemu nerozumím! Najednou jsem si vzpomnělana článek, který jsem si plánovala přečíst. Vneslo by snad dověci světlo trochu více výzkumu?

Nebude-li ta kniha dost dobrá, zklamu redaktorku, čtenáře,přátele i rodinu. Všechny je zklamu! pomyslela jsem si. To užse mi ruce viditelně třásly. Při výhledu z okna jsem si všimla,že by na zahradě někdo měl opravdu uklidit to psí hovínko.

Žádný z úkolů, které mě volaly pryč od notebooku, nebylskutečně důležitý nebo časově naléhavý. Na přitažlivosti jimdodalo to, že jak mé tělo, tak můj mozek mi říkaly, že něconení, jak by mělo být. Zažívala jsem to, co jsem pokládala zasvou oblast odbornosti: úzkost. Došlo k mému únosu.

Při pohledu na mé úzkostné myšlenky z toho rána lzerozpoznat tři předpoklady, ke kterým jsem dospěla. Zaprvé jsem si myslela, že tím, co chci napsat, si musím býtzcela jistá. Zadruhé jsem si myslela, že dopustím-li se sebemenší chyby, budu odhalena jako podvodnice. Zatřetí jsemsi myslela, že nedosáhne-li kniha úspěchu, všechny tímzklamu.

Tyto tři předpoklady univerzálně sdílejí všichni úzkostnílidé. (Ano, milí čtenáři, jak víte, pokud jste si přečetli úvod,jsem jednou z vás!) Jelikož v rámci opičího myšlení odrážejíagendu přežití, nazývám je souhrnně opičí myslí.

• Nesnášenlivost vůči nejistotě:
  Musím si být stoprocentně jist/á.
• Perfekcionismus:
  Nesmím dělat chyby.
• Nadměrná zodpovědnost:
  Zodpovídám za štěstí a bezpečnost ostatních.

Tyto předpoklady jsou jako standardy zhola nemožné. Čímvíce se budeme snažit podle nich žít, tím více budeme úzkostní, a tím méně pravděpodobně podstoupíme rizika, která jsou nezbytná k tomu, abychom žili svobodně a šli si zasvými touhami.

Toho rána na zahradě jsem se zastavila a dobře si sebesamu prohlédla. Po sepsání té knihy přece toužím z celéhosrdce, pomyslela jsem si. Proč tu místo toho v ruce svírámpytlík na hovínka? Opičí mysl nás málokdy dovede tam, kamchceme jít. Ve skutečnosti nás téměř vždy drží od toho, počem v životě toužíme.

V alespoň jednom z těchto předpokladů, ne-li ve všechtřech, rozpoznáte ústřední pilíř svého vlastního přesvědčení. První je obzvlášť rozšířený. Bez něj vlastně ani nelze úzkost pociťovat!

Intolerance k nejistotě

Schopnost plánovat do budoucna – předvídat problémya příležitosti – je velmi důležitou, ne-li vůbec nejdůležitějšíadaptací mozků našeho rodu Homo sapiens. Ať už jde o našezdraví, finance nebo rodinu, rádi víme, co nás čeká. Co kdyžonemocním? Nebo krachne burza? Dorazí moji blízcí v pořádku? Tak zní naše stálé obavy a plánování provádímei s ohledem na ně. Ale kdy se rozumné plánování mění v starost a posedlost?

Hlavní mise vaší opice – udržet vás naživu a v bezpečíuvnitř kmene – lze nejlépe dosáhnout odstraněním veškerénejistoty. Motto opice zní: Co nevíš, to tě může zabít. Z jejího pohledu je pro vás bezpečné uvolnit se pouze tehdy, kdyždokážete předvídat a ovládat každičký výsledek. Bez jistotyzemřeš!

Přesto víme jistě jen tolik, že zítra vyjde slunce. Nebudeme-li tolerovat vše neznámé, co se odhalí až v ranním světle, nebudeme schopni vůbec usnout. Dokud neodstranímekaždou hrozbu, nebudeme schopni se uvolnit ani pocítit jakékoli potěšení. Nad rozhodnutími se budeme trápit v domnění, že s dostatkem výzkumu a opatrnosti můžeme vždyprovést správnou volbu. Vyskytne-li se před námi výzvanová, předpokládáme, že je nebezpečná, dokud se neprokáže opak. Vždy se připravujeme na nejhorší, protože právě topravděpodobně číhá hned za rohem.

Tato mentalita si vybírá svou daň. Neustálá hyperbdělostnás udržuje v neklidu a stresu – což je obzvláště problematické v noci, když se snažíme spát. Rozhodování je obtížnévzhledem k přesvědčení, že si musíme být jisti, že činímesprávnou volbu. Velká rozhodnutí, jako výběr vysoké školy nebo práce, jsou ochromující. Dokonce i něco tak jednoduchého jako výběr správných bot se může stát bludištěmrůzných pro a proti.

Obtíže s tolerancí vůči pochybnosti mohou vést k nutkavému chování, jako např. k neustálému ověřování, zda jste zamkli vchodové dveře nebo vypnuli spotřebiče. Budete mítsklon to s plánováním přehánět; seznam úkolů budou míti víkendy a dovolené. A když seznam nebude úplný neboněco neproběhne podle plánu, rozruší vás to a jen obtížně sibudete užívat přítomnou chvíli.

Problém s potřebou jistoty tkví v tom, že zásoba toho,čím je třeba si být jist, nikdy nekončí. Každou bdělou minutu budete usilovat o to, co je nedosažitelné: o úplnou jistotu ve všech věcech. Spočívá-li váš výchozí protokol v tom,zajistit dobrý výsledek v každé situaci, skončíte u toho, žeza hrozbu budete považovat sám život – tedy za něco, co jetřeba ovládat, rozebírat, hodnotit, ovládat a dobývat. Místotoho, abyste žili plně a vypořádávali se s tím, co se může pokazit, trávíte své drahocenné dny na zemi starostmi o to, cose všechno může stát.

MARIA

Dovolte mi představit klientku právě s touto opičí myslí.Mariina hlavní potíž spočívala v citlivosti na tělesné pocity, obvykle se projevující náhlou bodavou bolestí v oblastisrdce, tlakem v hlavě, záblesky světla v očích nebo brněnímv končetinách. Kdykoli se jí zmocnil jeden z těchto pocitů, obávala se, že může jít o příznak něčeho vážného, jakosrdečního infarktu, nádoru na mozku, odchlípené sítnicenebo nervové poruchy. Aby úzkost zmírnila, pečlivě sledovala symptomy a vyhledávala si je na internetu. Lékař jiujistil, že jsou neškodné, a testy ukázaly, že je zdravá, Mariavšak stejně trávila stále více času a energie řešením těchto pocitů a cítila, že si tak ničí život. „Věděla jsem, že bolest,kterou prožívám, je pravděpodobně neškodná,“ řekla mi ponávštěvě pohotovosti, „ale co když to aneurysma přece jenbylo?“

Ačkoli byla dost chytrá na to, aby si uvědomila, že náhodné pocity jsou zřídkakdy patologické, vycházela Mariaz předpokladu, že si musí být jistá. Každý pocit byl předemvinen, dokud se jeho nevina neprokázala, a náklady na vyšetřování ji zcela vyčerpávaly. Maria prožívala vlastní únos,jednala z nesnášenlivosti nejistoty.

Téměř každý úzkostný člověk, kterého jsem kdy potkala,sdílí Mariinu mentalitu: tedy předpoklad, že jistota je nejenmožná, ale pro klid a štěstí zcela nezbytná. Pravda je všakpřesně opačná. Žádné množství připravenosti všechny výsledky ovládnout nedokáže. Život vždy přináší překážky,pro které potřebujeme pružnost a odolnost. A život taképřináší překvapení příjemná – radostné a klidné okamžiky,které také předvídat nelze. Ty bohužel my, kdo se otevírámepouze tomu, co může být jisté, promarníme.

K problémům, které máme my s potřebou jistoty, patřítyto: obtíže uvolněním; potíže s rozhodováním; problémypři formování názorů; starosti o zdraví, rodinu a finance;přehnané plánování a rozrušení, kdykoli se nám to nevyvíjípodle plánu; nepružnost; obsedantně-kompulzivní sklony;nadměrná potřeba ovládání.

Chcete-li zjistit, nakolik činorodá je tato mentalita u vássamotných, stáhněte si Test intolerance k nejistotě prostřednicvím QR kódu na straně 188.