generace21.cz/144737-byt-sam-sebou-terapeutuv-pohled-na-psychoterapii/Rogers, Carl R.: Být sám sebou
Jana Procházková, publicistka
V knihkupectvích je po dlouhé době k dostání jedna z nejúspěšnějších knih Carla Rogerse.
Soubor autorových přednášek, esejí, úvah a textů publikovaných v různých odborných i laických tiskovinách je jedinečným vhledem do vývoje psychoterapie, humanistické psychologie a výzkumu na poli psychoterapie. Carl Rogers pro čtenáře připravil precizní výběr svých textů, které rozdělil do několika tematických celků. Ke každé kapitole napsal úvodní slovo, ve kterém zmiňuje okolnosti vzniku daného textu. Díky tomu knihu není nutné číst „od začátku do konce“, ale čtenář si může libovolně zvolit to, co ho zrovna zajímá. Rozhodně je z čeho vybírat.
Rogers je na mnoha místech knihy velmi osobní a otevřeně mluví o zkušenostech, které získal nejen v profesním, ale i osobním životě. Ve světle autorovy osobní upřímnosti získávají témata zcela jiné vyznění. V knize se dozvídáme o Rogersově výzkumné práci, zkušenostech z terapeutické praxe, jeho pohledu na vzdělávání…
Provozování terapie je rozhodně činnost, která od terapeuta vyžaduje neustálý osobní růst, což je někdy obtížné, dlouhodobě se to však vyplácí. Carl Rogers
Své si tu jistě najdou jak laici se zájmem o psychologii, psychoterapii a osobní růst, tak i profesionálové. Na jednom místě Rogers popisuje konflikt mezi logickým pozitivismem a subjektivně zaměřeným existenciálním uvažováním. To je pro něj velmi výstižné. Na jedné straně vědec, který má velkou úctu k empirickému výzkumu a sám ho propaguje a uplatňuje, na druhé straně terapeut zdůrazňující individuální přístup, potřebu empatie a vztahu mezi terapeutem a klientem. Není náhoda, že jako první začal aplikovat výzkumné metody v psychoterapii.
Kniha, která poprvé vyšla v roce 1961, měla nevídaný úspěch. Carl Rogers se nedomníval, že by mohla vzbudit zájem u někoho jiného než u odborníků. Až po jejím vydání se ukázalo, jaký je o toto téma zájem mezi širokou veřejností.
Zkušenost je pro mě nejvyšší autoritou. Carl Rogers
Rogers byl zastáncem empirického zkoumání psychoterapie. Ve 40. letech začal nahrávat psychoterapeutická sezení pro výzkumné účely – tímto způsobem zjišťoval, co lidem pomáhá a naopak nepomáhá ke změně. Výsledky jeho výzkumné práce přinesly zajímavé poznatky, které dál podstatně spoluutvářely vývoj psychoterapeutických směrů a způsob této práce. Na základě svých výzkumů vyjmenoval šest nutných a dostatečných podmínek psychoterapie – například zapojený pacient, kongruence (soulad mezi chováním a sebepojetím, uvědomování si vlastního já), empatický terapeut a bezpodmínečné přijetí.
V posledních dvou desetiletích už jsem si tak trochu zvykl být předmětem sporů, ale reakce na moje myšlenky mě přesto stále překvapují. Carl Rogers
Dnes to zní zvláštně, ale Rogers nebyl odbornou veřejností příliš kladně přijímaný. Se svými myšlenkami přišel v době, kdy proti sobě v psychologii působily dva směry – behaviorismus a psychoanalýza.
Behaviorismus zaměřený na výzkum chování zvířat a zobecňující své závěry na lidskou populaci, známý zdůrazňováním a přeceňováním významu sociální podmíněnosti lidského chování. A psychoanalýza upínající pozornost na negativní a temné stránky lidské psychiky a její patologii, zdůrazňující pudovost, šířící přesvědčení, že motivy lidského chování pochází z primitivních pudů, zejména sexuálních.
Hodnocení druhých pro mě není vodítkem. Carl Rogers
Carl Rogers (a nejen on, dále také Viktor E. Frankl a Abraham Maslow) zastával jiný názor – byl na počátku zrodu tzv. humanistické psychologie a „na klienta zaměřené terapie“. Svým klientům se snažil porozumět, pochopit je, při hovorech s nimi používal stejná slova jako oni, aby se jim více přiblížil. Všímal si toho, jak na ně působí on jako terapeut a člověk a snažil se jim být chápajícím průvodcem a partnerem.
Rogers zakládal svou psychoterapeutickou práci na vztahu terapeuta a klienta – základní dvě dovednosti, které jsou podle něj pilířem terapeutovy práce, jsou empatie a „bezpodmínečné přijetí“. Podle jeho učení (a dodnes to je často zapomínáno) mají prospěch z terapie i zdraví lidé (tedy široká veřejnost). Zároveň i lidé, kteří nejsou odborníky, mohou i přesto působit na druhé terapeuticky. Přijetí druhého člověka je základní hybnou silou. Podle humanistického myšlenkového směru je terapeutova samotná přítomnost, lidskost a pochopení důležitější, než jeho technický výcvik.