Nakladatelství Portál přichází s novou edicí nazvanou Klasická díla psychologie. Jejím cílem je zprostředkovat odborníkům (zejména z oblasti pomáhajících profesí) a zájemcům z řad laiků zlatý fond publikací, majících klíčový význam pro vývoj psychologie (i psychoterapie). Je to úkol obtížně splnitelný a vždy půjde o výběr z výběru, avšak zvolené knihy této nové edice budou v každém případě pracemi mimořádnými a obohacujícími vzdělanostní potenciál čtenářů.

Jako první knihu edice nakladatelství Portál zvolilo práci významného amerického psychologa a humanisty Carl Ransoma Rogerse (1902 – 1987). Jedná se o  Rogersovu desátou knižní publikaci, která vyšla prvně v USA roku 1980 a v níž nás seznamuje se svým osobním a profesním vývojem zvláště od šedesátých do osmdesátých let minulého století.

Carl R. Rogers se zasloužil o rozvoj psychologie a psychoterapie zejména svojí koncepcí meziosobních vztahů, která je postavená především na empirickém výzkumu psychoterapie. Zjistil potřebné podmínky a okolnosti, jimiž se navozují žádoucí změny v duševním světě a chování lidského jedince. Jinými slovy: jak lze nastolit duševní stabilitu a prosociální chování člověka? A zkratkou dodejme, že podmínkou zmíněného procesu je porozumění sobě a uvolnění aktualizační tendence, jež je dle Carla R. Rogerse vlastní celé živé i neživé přírodě. V případě lidského jedince jde nakonec o rozvoj a dosahování vyšší kvality toho, co je specificky lidské. Žádoucí změny ve směru duševního zdraví a osobnostního růstu umožňujeme a navozujeme, pokud jsme vzhledem k druhému člověku vysoce empatičtí, autentičtí a akceptující. O tomto procesu a poznání již nepochybujeme, naznačené souvislosti považujeme za empiricky (vědecky) prokázané. Carl R. Rogers je později zobecnil na situaci celého lidského života, včetně výchovy, školství, života ve společnosti, atd. V posledních zhruba dvaceti létech byl aktivní i ve směru politického angažmá, při řešení a překonávání konfliktů mezi skupinami i znepřátelenými stranami. V roce svého úmrtí (1987) byl proto navržen na Nobelovu cenu míru.

Rogersova životní dráha se klene od empiricky pracujícího psychologa a výzkumníka působícího na několika amerických univerzitách až po svérázného myslitele, který je v závěru svého života volněji přiřazován k hnutí New Age. Jeho pohled na člověka a vývoj lidstva je optimistický. Budoucí svět si bude, dle našeho myslitele, vážit lidského jedince, neboť je nejmocnější ze všech zdrojů, uvolňuje cestu tvořivosti a všechny změny „budou směřovat k  opravdovějšímu lidství“. Ovšem tehdy, „jestliže nevyhodíme naši planetu do povětří“, v lepším případě se pak staneme „nevyhnutelně svědky nového světa a  proměny celé naší kultury“.

Rogersova publikace sestává ze čtyřech částí, které jsou tvořené originálními texty, ale i kapitolami dříve publikovanými a přednášenými.

Prvá část se nazývá Osobní zkušenosti a stanoviska. Nalezneme zde Rogersovu přednášku o zážitku komunikace, poučíme se o významu naslouchání a komunikace pro utváření meziosobního vztahu a lidské blízkosti. Rogersovy zážitky a vlivy z dětství (vyrůstal ve fundamentalistické náboženské rodině) a počáteční poradenská praxe jej vedly k názorům na meziosobní vztah, optimistický pohled na naše založení a principielní důvěru v  člověka. Při poznávání duševních entit zdůrazňuje jako nejvýznamnější vlastní zkušenost. Z nedirektivní terapeutické techniky vedení poradenského rozhovoru se postupně stává „terapie zaměřená na klienta“ až k současnému „přístupu se zaměřením na člověka,“ jenž je i přístupem k životu vůbec a způsobem bytí. Rogers sám se cítí být, jak v prvé části uvádí, „osobitou odnoží existenciální filozofie“. Popisuje své životní pocity, názory, zabývá se stářím, myšlenkami na smrt, projevuje vážný zájem o paranormální jevy a upozorňuje na „harmonický soulad s mocnou tvořivou tendencí, jež stvořila vesmír“.

Druhou část knihy autor pojmenoval Aspekty přístupu zaměřeného na člověka. Zde jsme seznámeni s jeho teoretickými východisky a hlavními charakteristikami zmíněného přístupu. Zdůrazňuje autentičnost (kongruenci) jako základnu společného života v atmosféře opravdovosti a hluboké porozumění, jež je tím nejvzácnějším darem, který může člověk věnovat člověku. Zvláštní pozornost věnuje změněným stavům vědomí, názorům některých teoretických fyziků a východní mystice. Dospívá pak k závěru, že se „ocitáme na samém prahu naší schopnosti transcedence, vytvoření nových a duchovnějších cest lidské evoluce“. V samostatné podkapitole zkoumá empatii jako „nedoceněný způsob bytí“, kdy zmíněný způsob bytí je nejsnadněji možné se naučit od empatických lidí. V této části knihy nalezneme i úvahy autora o známé kasuistice L. Binswangera a E. Bleulera týkající se jejich pacientky Ellen Westové, jež si závěrem léčby vzala život. Rogers ve zpětném pohledu dokládá důvody jejího suicidia a navrhuje způsob vhodnějšího vedení nemocné. Subjektivně prožívanou samotu Ellen Westové bylo možné překlenout empatickým přístupem a nabídkou osobního blízkého vztahu – a nikoliv racionálním analyzováním. Carl R. Rogers se dále věnuje komunitám inspirovaným přístupem zaměřeným na člověka, skupinovým procesům v malých i velkých skupinách (čítajících řádově stovky osob), paradigmatu moci a možnostem řešení mezinárodních napětí. Závěr druhé části knihy tvoří několik méně obvyklých podnětů směřujících k pomáhajícím profesím – např. připuštění možnosti více realit, vhodnost zpochybňování profesionálních autorit, kritizuje institucionalizaci apod. Vidíme, co znamená Rogersovo pojetí psychologie jakožto subversivní vědy.

Třetí část knihy nese název Vzdělávání a jeho budoucnost. Významné je propojování učení kognitivního s emocionálním a organistickým (tělesná rovina). Také v tomto případě hrají důležitou roli psychoterapeutické proměnné – empatické porozumění, bezpodmínečná akceptace druhého a  projevovaná autentičnost. Dnes jsou v tomto duchu vedené některé alternativní školy a na univerzitní úrovni se místy realizuje původní idea univerzity jako společenství studentů a učitelů, kteří společně bádají a žáci se podílejí i na obsahu svého vzdělávání. I studium lékařství začíná být (a to i u nás) humanizováno. Pro pedagogiku v duchu přístupu zaměřeného na člověka je příznačná úcta k druhému a spolupráce – na rozdíl od dravosti a soutěžení. Tyto postoje a praxe však nejsou vždy akceptovány, protože znamenají pro současné institualizované školství hrozbu.

Čtvrtá a závěrečná část Pohled vpřed: Scénář zaměřený na člověka je nejkratší. Autor upozorňuje na rozpadající se kulturu a krizi (psáno v  70. letech minulého století), jež je však příležitostí ke změně. Rogers konstatuje, že vzrůstá zájem o spirituální a transcendentální síly jednotlivce, teoretická fyzika se dle něho sbližuje s východní mystikou („vše je kosmickým tancem“). Prohlubuje se nedůvěra k redukcionismu ve vědě ve prospěch zájmu o  starověkou moudrost předchozích kultur. Mezi charakteristiky člověka zítřka patří otevřenost přímé zkušenosti, ekologická zaměřenost, touha po spiritualitě atp. Domnívá se, že přicházející příští svět bude lidštější, „zmnoží se rozmanitost a potenciál lidské mysli a ducha… uvolní se cesta tvořivosti“.

Styl psaní Carla R. Rogerse je osobní, vzpomínky a úvahy propojuje výzkumnými poznatky a prokládá příklady z praxe. Půvabné jsou zmínky o Rogersovi – zahrádkáři. Jedná se vlastně o sborník napsaný (s jedinou výjimkou podkapitoly Výuka ve velkých skupinách: Podněty pro budoucnost) pouze jím samým. Témata se občas opakují, překrývají, což nevadí, neboť to důležité je zopakováno a osvětleno z různých úhlů pohledu. Při četbě sledujeme, jak z psychologa a  psychoterapeuta vědecky založeného se postupně stává myslitel různých rovin, jenž dřívější zkušenosti (osobní i profesionální) začleňuje do kritického, současně však i smířlivého postoje a dospívá závěrem života ke spirituálnímu, všeobjímajícímu světonázoru.

Čtenáře by mohlo zajímat, že tento přístup má u nás již tradičně řadu zastánců a patří mezi uznávané psychoterapeutické směry. Rogersovští psychoterapeuti se sdružují v Asociaci pro psychoterapii, poradenství a přístup zaměřený na člověka, jež vznikla v r. 1994. Příkladná je i spolupráce mezi českými a  slovenskými psychoterapeuty této orientace, což lze doložit i recenzovanou knihou: předmluvu a lektorování českého překladu bylo provedeno odborníky, jejichž mateřštinou je slovenština.

Recenzovaná kniha je čtivá, podnětná a rozhodně doporučeníhodná. Její výběr do edice Klasická díla psychologie považuji za vhodný.

prof. PhDr. Jan Vymětal

Ústav pro humanitní studia v lékařství 1. lékařské fakulty UK v Praze

Karlovo nám. 40

128 00 Praha 2

Předmětná kniha, jejímž autorem je jeden z nejvýznamnějších a nejznámějších amerických psychoterapeutů a spoluzakladatel humanistické psychologie Carl R. Rogers († 1987) vyšla u nás v nakl. Portál r. 1998 a vzbudila již tehdy velkou pozornost, protože Rogersova díla mají pro svou tématiku a obsah široký okruh čtenářů. Rogers patří také mezi významné představitele humanisticko psychologických teorií osobnosti a ve svých spisech se opírá o bohaté osobní psychoterapeutické zkušenosti, což kromě zajímavosti jejich obsahu se projevuje také velmi konkrétním způsobem jejich podání. Svým způsobem, podobně jako jeho kolega a spolu zakládající člen humanistické psychologie A.H. Maslow (jehož velmi podnětné a populární dílo O psychologii bytí, vyšlo ve stejné ediční řadě Portálu), patří k tvrdým kritikům behaviorismu, který zcela nepsychologicky zredukoval psychologii na vědu o chování. Rogersopvu kritiku najdeme také v této knize, kterou zde recenzujeme v kapitole nazvané Spor s behaviorální psychologií (str. 67-70). Jeho střetnutí se Skinnerem, který nedovolil vydání „devítihodinové konfrontace“, kterou s ním Rogers měl na Minnesotské univerzitě, jak sám říká, bylo jedním ze zápasů jeho „profesionálního života“, který „byl veden na obranu humanistického přístupu ke studiu lidských bytostí“. To je také motto celého Rogersova díla a  tedy i této knihy, na člověka zaměřené „rozumějící psychoterapie“.

Kniha je rozdělena do čtyř částí: v první se hovoří o osobních zkušenostech a stanoviscích, ve druhé o „aspektech přístupu zaměřeného na člověka“, ve třetí(která je pozoruhodným příspěvek také pro andragogy), píše autor o vzdělávání a jeho budoucnosti (zabývá se zde, kromě jiného, otázkou zda „učení může zahrnovat vedle myšlení také pocity“) a posléze čtvrtá část, nazvaná „pohled vpřed: Scénář zaměřený na člověka“ , obsahuje nástin perspektiv „světa a člověka zítřka“. Studující zde najde mnoho podnětných myšlenek o způsobech lidského bytí (v šesti portrétech opět velmi konkrétních), o empatii, o celé řadě velmi praktických aspektech lidské komunikace a

mnoho dalšího. Po přečtení této knihy nepochybně mnoho zájemců o psychologické aspekty lidského bytí s radostí přivítá redakční anonci na knižní záložce, že se připravuje vydání knihy Být sám sebou, dalšího Rogersova díla s velmi aktuální tématikou.

Milan Nakonečný

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál

Vydat knihu, která původně spatřila světlo světa před více než 30 lety, může být riskantní počin. Neplatí to však v případě klasického díla z pera Carla Rogerse. O to spíše, že takovýchto knih o přístupu zaměřeném na člověka, známé také pod názvem rogersovská psychoterapie, není na českém trhu mnoho. Carl Rogers píše velmi osobním a osobitým způsobem. Vyhýbá se odtažitým teoretickým textům a s čtenářem sdílí své vlastní zkušenosti přímo, otevírá mu své myšlenky a pocity, aniž by měl potřebu skrývat se za odbornost či bojovat za svoji pravdu. Knihou se jako červená niť vine touha po porozumění mezilidským vztahům a vzájemné komunikaci. Rogers jakoby svým dílem říkal: „Měl jsem možnost okusit, jak tyto vztahy fungují, a teď se o to chci podělit s vámi.” Své myšlenky a úvahy dokládá četnými citacemi z dopisů svých klientů či účastníků skupinových setkání, kteří popisují své zážitky a osobnostní proměny. Vyzdvihnout je třeba i výtečný překlad Jiřího Krejčího, kterému se podařilo naladit se na Rogersovu vlnu a zachovat jeho otevřený jazyk.

Způsob bytí je autorovou poslední knihou, která zahrnuje různé práce napsané během sedmdesátých let minulého století. Kniha je originální v tom, že není jen učebnicí o  přístupu zaměřeném na člověka, jehož byl Carl Rogers inspirátorem a zakladatelem, ale odkrývá i různé podoby autorovy osobnosti a jeho zájmů a ilustruje rozmanitost oblastí, do kterých se tento přístup rozvinul. Východiska původně terapeutického a poradenského přístupu se stávají inspirací pro nové a  radikální pojetí vzdělávání a výchovy, stojí za intenzivním rozvojem encounterových a růstových skupin a přesáhly až do oblasti řešení mezilidských a  skupinových konfliktů a problematiky moci. V jejich základu stojí vždy snaha o empatické porozumění, opravdovost a bezpodmínečné přijetí druhého spolu s bezvýhradnou důvěrou v jedince a jeho schopnost vyvíjet se a řídit svůj život. Zajímavé je sledovat i novou dimenzi autorova uvažování, které se ke konci života stává více holistické a spirituální.

Kniha je členěna do čtyř částí. V první části autor vybral práce, které popisují proměny jeho profesních zkušeností, vývoj jeho filozofie, i to, jak o  životě přemýšlí s přibývajícím věkem. Ve druhé části se vrací k některým významným tématům, které tvoří základ celého přístupu, jako je aktualizační tendence, síla empatie a důvěry či význam a vliv na člověka zaměřených skupin a komunit na osobnostní rozvoj jedince. Třetí část se věnuje tématu na člověka zaměřeného vzdělávání, které je u nás se jménem Carla Rogerse poměrně málo spojované. Dává čtenáři pocítit, že nemá smysl spokojit se pouze s  pasivním příjmem informací a škola skýtá obrovský potenciál pro rozvoje celé osobnosti žáka. V závěrečné části si pak autor z perspektivy svého zralého věku dívá do budoucnosti, nastiňuje možný vývoj společnosti a svoji vizi člověka zítřka, který dokáže žít v moderním světě.

Při čtení můžeme pocítit, že máme do činění s velkou osobnosti. Dílo Carla Rogerse je dodnes podnětné a neztratilo nic ze své aktuálnosti. Obrazy ze sedmdesátých let se nám vrací v dnešních konfliktech a politických událostech, reforma školství je stále aktuální a touha po růstu, vzájemnosti a  porozumění je i nadále živá.

Způsob bytí je inspirativním čtením nejen pro pracovníky pomáhajících profesí, učitele, rodiče či manažery. Svými myšlenkami o povaze mezilidské komunikace a vztahů a  o síle důvěry a respektu může oslovit i další zájemce z řad široké veřejnosti. Carl Rogers si zaslouží, aby nalezl své místo i v obecném povědomí, a proto je potěšující i informace o připravovaném vydání další neméně slavné Rogersovy knihy Být sám sebou (On becoming a person).

PhDr. Daniela Rös Šiffelová

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál.