Rogers, Carl R.: Být sám sebou

Jana Procházková, publicistka

V knihkupectvích je po dlouhé době k dostání jedna z nejúspěšnějších knih Carla Rogerse.

Soubor autorových přednášek, esejí, úvah a textů publikovaných v různých odborných i laických tiskovinách je jedinečným vhledem do vývoje psychoterapie, humanistické psychologie a výzkumu na poli psychoterapie. Carl Rogers pro čtenáře připravil precizní výběr svých textů, které rozdělil do několika tematických celků. Ke každé kapitole napsal úvodní slovo, ve kterém zmiňuje okolnosti vzniku daného textu. Díky tomu knihu není nutné číst „od začátku do konce“, ale čtenář si může libovolně zvolit to, co ho zrovna zajímá. Rozhodně je z čeho vybírat.

Rogers je na mnoha místech knihy velmi osobní a otevřeně mluví o zkušenostech, které získal nejen v profesním, ale i osobním životě. Ve světle autorovy osobní upřímnosti získávají témata zcela jiné vyznění. V knize se dozvídáme o Rogersově výzkumné práci, zkušenostech z terapeutické praxe, jeho pohledu na vzdělávání…

Provozování terapie je rozhodně činnost, která od terapeuta vyžaduje neustálý osobní růst, což je někdy obtížné, dlouhodobě se to však vyplácí. Carl Rogers

Své si tu jistě najdou jak laici se zájmem o psychologii, psychoterapii a osobní růst, tak i profesionálové. Na jednom místě Rogers popisuje konflikt mezi logickým pozitivismem a subjektivně zaměřeným existenciálním uvažováním. To je pro něj velmi výstižné. Na jedné straně vědec, který má velkou úctu k empirickému výzkumu a sám ho propaguje a uplatňuje, na druhé straně terapeut zdůrazňující individuální přístup, potřebu empatie a vztahu mezi terapeutem a klientem. Není náhoda, že jako první začal aplikovat výzkumné metody v psychoterapii.

Kniha, která poprvé vyšla v roce 1961, měla nevídaný úspěch. Carl Rogers se nedomníval, že by mohla vzbudit zájem u někoho jiného než u odborníků. Až po jejím vydání se ukázalo, jaký je o toto téma zájem mezi širokou veřejností.

Zkušenost je pro mě nejvyšší autoritou. Carl Rogers

Rogers byl zastáncem empirického zkoumání psychoterapie. Ve 40. letech začal nahrávat psychoterapeutická sezení pro výzkumné účely – tímto způsobem zjišťoval, co lidem pomáhá a naopak nepomáhá ke změně. Výsledky jeho výzkumné práce přinesly zajímavé poznatky, které dál podstatně spoluutvářely vývoj psychoterapeutických směrů a způsob této práce. Na základě svých výzkumů vyjmenoval šest nutných a dostatečných podmínek psychoterapie – například zapojený pacient, kongruence (soulad mezi chováním a sebepojetím, uvědomování si vlastního já), empatický terapeut a bezpodmínečné přijetí.

V posledních dvou desetiletích už jsem si tak trochu zvykl být předmětem sporů, ale reakce na moje myšlenky mě přesto stále překvapují. Carl Rogers

Dnes to zní zvláštně, ale Rogers nebyl odbornou veřejností příliš kladně přijímaný. Se svými myšlenkami přišel v době, kdy proti sobě v psychologii působily dva směry – behaviorismus a psychoanalýza.

Behaviorismus zaměřený na výzkum chování zvířat a zobecňující své závěry na lidskou populaci, známý zdůrazňováním a přeceňováním významu sociální podmíněnosti lidského chování. A psychoanalýza upínající pozornost na negativní a temné stránky lidské psychiky a její patologii, zdůrazňující pudovost, šířící přesvědčení, že motivy lidského chování pochází z primitivních pudů, zejména sexuálních.

Hodnocení druhých pro mě není vodítkem. Carl Rogers

Carl Rogers (a nejen on, dále také Viktor E. Frankl a Abraham Maslow) zastával jiný názor – byl na počátku zrodu tzv. humanistické psychologie a „na klienta zaměřené terapie“. Svým klientům se snažil porozumět, pochopit je, při hovorech s nimi používal stejná slova jako oni, aby se jim více přiblížil. Všímal si toho, jak na ně působí on jako terapeut a člověk a snažil se jim být chápajícím průvodcem a partnerem.

Rogers zakládal svou psychoterapeutickou práci na vztahu terapeuta a klienta – základní dvě dovednosti, které jsou podle něj pilířem terapeutovy práce, jsou empatie a „bezpodmínečné přijetí“. Podle jeho učení (a dodnes to je často zapomínáno) mají prospěch z terapie i zdraví lidé (tedy široká veřejnost). Zároveň i lidé, kteří nejsou odborníky, mohou i přesto působit na druhé terapeuticky. Přijetí druhého člověka je základní hybnou silou. Podle humanistického myšlenkového směru je terapeutova samotná přítomnost, lidskost a pochopení důležitější, než jeho technický výcvik.

Mgr. Pavel Jurníček

Dostává se nám do rukou kniha, která byla vydaná již v roce 1961, v českém překladu však vyšla poprvé v roce 2015. Kniha „Být sám sebou“ patří mezi klasická díla humanistické psychologie a Carl R. Rogers je jeden z jejich zakladatelů. V knize odkrývá svůj pohled na terapeutický proces. Zabývá se otázkou, jak vytvářet bezpečný terapeutický vztah, ve kterém si klient může dovolit objevovat sám sebe. Začít se přijímat i se všemi svými popřenými aspekty a tvořivě využívat svůj potenciál. Slovy samotného autora: „Tato kniha je… o jedinečnosti vztahu, který každý terapeut vytváří s klientem… je o klientovi, který usiluje o to, aby byl sám sebou, a přece se k smrti bojí sám sebou být“.

Kniha není souborem rychlých návodů či rad. Jedná se o souhrn přednášek z let 1951-1961, které však vytváří až překvapivě logický celek. Přednášky byly původně určeny pro odbornou veřejnost. A tak není divu, že místy vyžadují opravdu pozorného čtenáře ochotného naslouchat a přemýšlet. Autor v knize prezentuje svoji osobní zkušenost získanou při práci s klienty a následně rozvíjenou vědeckým zkoumáním.

Hned v první kapitole jde čtenářům naproti, když odhaluje svoje dětství, dospívání a to důležité, co ho v životě utvářelo. Jde např. o jeho uzavřenou, konzervativní, protestantskou rodinu, kde se ctila autorita, řád a morálka; nadšení pro zkoumání velkých můr, které formovalo jeho pozdější vztah k vědeckému bádání; zklamání ze studia teologie v protikladu se studiem psychologie, které mu poskytlo potřebnou volnost k vlastnímu přemýšlení. Zkrátka je patrné, že jeho cesta k hledání sebe sama nebyla zrovna jednoduchá. Díky tomuto kontextu čtenář lépe pochopí jeho negativní postoj k autoritám a zdůrazňování opravdovosti, přijetí, empatie či otevřenosti vůči novým zkušenostem. Tyto atributy se staly důležitou součástí terapeutického směru, který vytvořil a nazval „Přístup zaměřený na člověka“.

V dalších třech kapitolách se již autorova pozornost soustředí na charakteristiku samotného procesu terapie – procesu stávání se sebou samým. Jeho základní stanovisko vyjadřuje věta: „Jestliže dokážu poskytnout určitý typ vztahu, druhý člověk v sobě objeví schopnost využít tento vztah k růstu a dojde u něj ke změně a osobnímu růstu“. Tím myslí vztah, který je založený na terapeutově opravdovosti, porozumění a bezpodmínečném přijetí, a který je charakteristický ochotou jít do všech zákoutí klientova života, ať jsou sebetemnější. Proces změny je popisován ze dvou perspektiv – jak z hlediska terapeuta, tak i samotného klienta – a pečlivě dokládán výzkumnými zjištěními. Osobně tyto kapitoly považuji za stěžejní jádro knihy. Právě tyto kapitoly by si měl přečíst každý, kdo pracuje s lidmi, zejména terapeuti.

Poslední tři kapitoly jsou psané z perspektivy vědce a pedagoga. Obhajuje v nich své myšlenky a uvažuje o aplikaci svých zkušeností a vědeckých zjištění do širšího rámce, než je terapie např. do školství a mezinárodních vztahů. Tento přesah byl patrný i v Rogersově aktivním životě. V roce 1987, těsně před svou smrtí, byl nominován na Nobelovu cenu míru.

Tato kniha dává možnost naslouchat muži, který byl v mnoha aspektech výjimečným člověkem. Myslím si, že je dnes málo mužů, kteří umí vyprávět a kterým stojí za to naslouchat. C. R. Rogers mezi ně patří a tato kniha umožňuje znovu se s ním setkat, jak na osobní, tak i na profesní rovině.

Je velmi potěšující, že nakladatelství Portál předkládá českým čtenářům druhé stěžejní dílo významného psychologa a psychoterapeuta Carla Rogerse, zakladatele psychoterapeutického přístupu zaměřeného na člověka. V knihovničce humanistické psychologické literatury se zaplňuje další bílé místo, a to nejen historicky důležitou klasickou publikací, ale knihou nanejvýš inspirativní. Klíčová témata knihy - osobní růst, možnosti podpory a rozvoje osobnosti, význam, kvalita a potenciál mezilidských vztahů - jsou i s více než padesátiletým odstupem stále aktuální a jejich obsah neztrácí nic ze své síly a  hloubky. Být sám sebou může zaujmout jak rogersovského nováčka, studenta psychologie se základním povědomím o přístupu zaměřeném na člověka, ale stejně tak osloví i samotné terapeuty, kteří Rogersův přístup praktikují a hledají podporu a další ukotvení své práce.

Rogers v jednotlivých kapitolách připomíná a osvětluje principy psychoterapeutického vztahu a faktorů, které napomáhají změně osobnosti a jejímu rozvoji, tak aby se mohl člověka stát sám sebou. Píše svým typickým osobním stylem a jednoduchým jazykem, a přesto si text zachovává patřičnou odbornou úroveň. Překvapením pak může být univerzálnost jeho pojetí a přesah nad rámec klinické praxe. V dalších kapitolách se dostává k obecnějším otázkám fungování běžných mezilidských vztahů. Mohou být i tyto vztahy nápomocné a podporující rozvoj a potenciál druhých lidí? Lze základní principy terapeutického vztahu aplikovat i na rodinný sytém, výchovu, školní vzdělávání?

Mnohé Rogersovy poznatky jsou dnes považované za samozřejmé, ale o to více stojí za to si připomínat jejich hlubokou pravdu a potenciál. Rogers má po celém světě mnoho následovníků, kteří rozvíjejí jeho myšlenky, ať už v přímé práci jako terapeuti s klienty, ale i ve školách, ve výchově, v sociálních službách i v politických a společenských oblastech. V Čechách tento širší rozměr aplikace čeká ještě na svoji příležitost. Kéž i tato kniha k tomu přispěje.

PhDr. Daniela Rös Šiffelová

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál