Kniha jak se vyléčit anebo osvobození duše od viny a studu se zaměřuje na vinu v rámci hluboké historie.Jakou roli hrála vina v naší historii?Jak to bylo s vinou v tématu křesťanství?

Vina je jedno z hlavních témat u klientů a její zpracování hraje důležitou roli v téměř všech oblastech léčby. Vina je mnohdy hlavním důvodem vytvoření hlubokého bloku, kdy se člověku odehrávají stále dokola nezdravé vzorce chování a myšlení. Odstranit či zpracovat pocity viny znamená začít se cítit opět svobodně a uvolnit svou mysl i tělo.

Pocity viny brání některým klientům převzít pocity zodpovědnosti za sebe, což je důležité, aby se mohli cítit v životě mocní a nenechali se ovládat životem a bezmocí. Převzít zodpovědnost pro ně však může znamenat rovnítko s pocitem „můžu si za to sama“, tedy pocity viny, což není stejné. Vina tvoří jen další pocity viny. Převzetí zodpovědnosti vede k převzetí opratí nad svým životem.

Röhr v této knize uvádí všechny nevědomé vnitřní programy, které mohou s pocity viny souviset.Jeden z nich je třeba program- dítě jako náhražka partnera, kdy se jednomu z rodičů nedaří partnerství s tím druhým a tak se emočně upne na dítě. To není schopno dostát pozice náhražky partnera, ale zůstane v něm pocit povinnosti plnit emočně potřeby svého rodiče a zapomínat tak na své potřeby.Pokud koná opačně, roste v něm pocit viny.Tento mechanismus se mu silně zapíše do nevědomí a vlivem tohoto vzorce poté jedná i ve svých partnerských vztazích právě způsobem upozaďování sebe. V takovém případě se v léčbě posiluje věta „neodpovídám za život druhých“.Je také nutné, aby se naučili říkat tito klienti NE neoprávněným požadavkům. Stejně tak může pocit viny hrát silnou roli u dětí narcistních rodičů, kteří své děti nutí k vysokým výkonům, aby sami naplňovali svůj pocit hodnoty. Pokud dítě neodvede dostatečný, často i nesplnitelný výkon, rodič ho ponižuje a dítě si tak vytvoří silný pocit viny, že se nesnažil moc. To mu stejně jako v prvním případě vydrží až do dospělosti, kde se tím nevědomě řídí a pokud nepodávají výkon, cítí pocity viny.Pocity viny tedy narušují pocity lásky k sobě.

K tomu, aby člověk odstranil pocity viny je nutné získat nová vnitřní přesvědčení. V případě vnitřních nároků na výkon a touhu po ocenění to může být třeba nový program „když něco dělám, dělám to zejména pro sebe a nezáleží jen na výsledku, ale jestli mě to baví a slouží to mému duševnímu či fyzickému zdraví“.Röhr sám tvrdí, že vnitřní programy s dětství jsou nesmírně silné, právě proto, že vznikly již v brzy v dětství a tak se jich mnohdy, ani terapeutickými hovory nelze úplně zbavit. Za důležité považuje právě napojení na spirituální energii, kdy věří, že je nutné vnitřně poprosit o změnu.

Dalším důležitým receptem je změnit negativní uvažování. Pokud o sobě či o druhých klient stále uvažuje negativně, oslabuje své tělo i duši a těžko pak může své destruktivní vnitřní programy, když je stále podporuje.

Autor se v knize pokouší přiblížit recept na vnitřního sebeterapeuta. Poukazuje na základní negativní programy:nic se mi nepodaří, jsem černá ovce, nemám právo na názor, chci zůstat dítětem apod.. Každý čtenář, který má nějaké vnitřní bloky se může v nějakém programu najít. Dále vysvětluje, jak fungují antiprogramy, tedy ty, které si člověk nevědomě sám vymyslí, aby se necítil špatně a necítil se třeba jako již zmíněná černá ovce. Mezi tyto antiprogramy může patřit třeba nadměrný výkon, přizpůsobování se, agrese, perfekcionismus, manipulace, role oběti a další. Tyto antiprogramy jsou ve výsledku nejen nefunkční,ale vedou zpětně do původního negativního programu. Jediná možnost je vymyslet si tzv.nový program.Příkladem může být, když je člověk v dětství ponižován a vznikne program nejsem dostatečný, navazuje na něj automatický antiprogram musím se snažit a být výkonný. To může chvíli fungovat, ale výkon nikdy nevymaže původní program a chvála nikdy nestačí na to, aby se člověk cítil skutečně schopný. Cílem je tedy vzdorovat antiprogramu a nastavit novou myšlenku „jsem dostatečný sám o sobě, mám hodnotu při jakémkoli výkonu, má hlavní hodnota je mé zdraví“.

Základní myšlenkou léčby pocity viny je navázat vztah se spiritualitou, dále se svým vnitřním terapeutem a nastavit ve svém životě optimismus. To vše dle autora zvyšuje možnost léčby pocitů viny a duševních nemocí.

Kto chce byť zdravý? Ruku hore! A kto chce preto niečo urobiť? Nemyslím tým, brať lieky. To je dôležité. Ale čo ak k uzdraveniu vieme napomôcť? Čo ak je v nás sila, ktorá má moc k tomu prispieť? Čo ak sme k chorobe „prispeli“ a môžeme ju zvrátiť?

Peter Röhr je známy predovšetkým ako psychoterapeut. Dlhé roky píše knihy o rôznych poruchách a duševných problémoch a čerpá pritom často z múdrosti v podobe rozprávok. Môže to znieť zvláštne, ale príbeh obsiahnutý v rozprávke pomáha pochopiť. A dokáže liečiť. Terapia príbehom, to je hagioterapia. Ale vráťme sa k rozprávke. Hoci ide o rozprávku, obsahuje poučenie a múdrosť. A myslím si, že práve kontakt s múdrosťou “v pozadí”, nakoniec Röhra priviedol k napísaniu knihy, ktorú si priblížime dnes – Jak se vyléčit.

Je veľmi cenné, ale aj vzácne, keď sa psychológ a terapeut rozhodne vykročiť na miesto, kde nemá pevnú pôdu pod nohami. Röhr sa totiž zaoberá v knihe vierou, ktorá uzdravuje.

Nevníma ju ako protiklad. Preto hneď v úvode píše, že v prípade zdravotných problémov treba vyhľadať pomoc… treba začať liečbu… pokračovať v terapií… brať lieky… Viera ktorá uzdravuje, nie je v rozpore so západnou medicínou. A nie je ani jej doplnkom. Je inou “rovinou” uzdravovania…

Ako je to možné, že placebo funguje? Účinná látka tam predsa nie je. A predsa funguje. V tomto prípade je viera tým, čo uzdravuje. Podobne je to aj v prípade homeopatie. Tá látka je tam tak rozriedená, že tam v podstate nie je. A opäť, viera uzdravuje. Prečo by modlitba nemohla uzdravovať? Niet pochýb o tom, že aj modlitba uzdravuje. Viera. Ale v mene koho? Je to “len” viera, alebo aj viera v neho?

Podľa Röhra je najväčšou silou v človeku viera. Frankl so zmyslom by nesúhlasili. Ale je viera v rozpore so zmyslom? Nie je. Röhr však nezabúda pripomenúť, že viera môže aj škodiť. Može uzdraviť, ale aj viesť k chorobe. Viera, ktorá je škodlivá…

Tým sa dotýkame hodnôt, presvedčenia, ale aj myšlienok. Všetko čo prijímame a čomu veríme. To všetko má na nás vplyv. To bude viera v niečo… ale ešte máme vieru v niekoho. Tá škodlivá nie je. Sama o sebe. Dobro nemôže škodiť… To čo je na vrchole, z pohľadu metafyziky je dobré, ale aj pravdivé, či krásne. Pozdravujeme pána Aristotela do Grécka.

Mnohí hľadajú rýchle riešenie. A hlavne, bez námahy. Ale liečba spravidla stojí na námahe. Neuzdravíme sa len tak. A niečo treba zmeniť. Spravidla ochorenie prišlo, alebo podiel na ňom malo prostredie, náš život a životospráva. Potrebujeme niečo zmeniť, aby sa to nezopakovalo. Alebo aspoň zvýšiť šancu. Ale aj samotný proces vyžaduje aktivitu. Potrebujeme sa do toho vložiť. A Röhr hovorí, že môžeme naštartovať v sebe proces uzdravenia.

Mnohé, nie všetky! Ale mnohé ochorenia sú ovplyvnené naším vkladom. Niektoré sme “spustili”. Čo ak choroba hovorí niečo dôležité o nás, o našom živote? Čo ak je choroba volaním duše o pomoc?

Táto Röhrova kniha v podstate stojí na koncepcií psychosomatiky – prepojenia duše a tela. To čo sa dotýka tela, dotýka aj duše. Ak vnútorne trpíme, prejavuje sa to aj navonok. A v neposlednom rade, ak nežijeme dobre, škodíme sami sebe. Tu niekde začíname chápať podnázov knihy – oslobodiť sa od viny. Pocit viny ničí našu hodnotu. Keď sa cítime vinní, necítime sa dobre. Vlastne cítime sa zle. A môžeme mať zdravotné problémy. Ako veľmi na nás vplýva to, ako žijeme…

A teraz si vezmite nedostatok spánku… stres… úzkosť, strach… perfekcionizmus… ako oslabujeme svoju silu. Ako oslabujeme svoj imunitný systém. Koľké ochorenia si nesieme so sebou a prihlásia sa k slovu len preto, lebo sme unavení, alebo sme unavili náš imunitný systém…

Vina a viera. Viera ťa uzdravila. Nepochybujem, že on tam bol. Ale potrebná bola aj viera človeka. Napriek tomu, to nefunguje vždy. Ak by to fungovalo vždy a niekto by sa neuzdravil, potom by si vyčítal, že malo veril. A pritom Boh dokáže uzdraviť aj tam, kde je viera malá. Ale to je milosť. Nie samozrejmosť. Pohybujeme sa na tenkom ľade.

Pokiaľ lekár povie pacientovi, že sa uzdraví, akoby zosilnil účinok liekov. Ale môže to povedať, ak v to neverí? Ak v to nie je presvedčený? Nemôže. Ale slová majú váhu. Keď sme pri slovách, ako sa nám uľaví, keď sa vyrozprávame. Aj to je istá podoba liečby.

Viera môže uzdraviť, ale aj zabiť. Röhr spomína príbeh muža, ktorý uviazol v chladiacom boxe auta. Na druhý deň ho tam našli. Mŕtveho. Mal znaky podchladenia. Ale chladenie nebolo pustené. Uveril, že zomrie na chlad. A zomrel.

Ako často si niečo vsugerujeme? Myšlienky, emócie, predstavy, projekcie… uveríme im. Prijmeme ich za svoje, aj keď klamú. A ovplyvnia náš život…

Ako často sme uverili tomu, že sme zlí, neschopní… bezcenní… náš organizmus nemohol následne reagovať inak, ako frustráciou – negativizmom. To negatívne, nás poznačilo. A mohli sme ochorieť. A mnohí aj ochoreli…

Koľkí ľudia vyhrali boj nad rakovinou. Bol to dlhý a namáhavý proces. Mohlo ubehnúť pár rokov. Ak sa rakovina vrátila, mnoho z nich veľmi rýchlo podľahnú. Už neveria. Nemajú silu. Pochybujú o sebe. Bude to stačiť? Podarí sa to znova? Bude to posledné KO?

Nechápte má zle. Nič z vyššie uvedeného, nie je výčitkou jedincovi. Uzdravenie nie je samozrejmosťou. Ako sa hovorí, vždy sa nájde človek, ktorý napriek všetkým prognózam umrie a naopak. Bez pochýb je stále veľa vecí, ktorým nerozumieme. Máme však k dispozícií silu, ktorá nám môže pomôcť v boji za zdravie a život…

Tvoja viera ťa uzdravila. Tvoje hriechy sú ti odpustené. Choď a viac nehreš… rozmeňme si to na drobné. Viera v seba, v Boha. Láska k sebe, ale aj k iným. Otvorenosť a dôvera. Hriech proti sebe, proti zdraviu a životospráve. Všetko to, čo v našom živote nám škodí. S tým je spojený pocit viny. Ochorenie ako dôsledok. Ak to zanecháš – už nemusíš mať pocit viny. Choď a viac nehreš, je výzva k obráteniu. Uzdravil si sa, tak prečo chceš žiť rovnako, ako predtým?

Nielen viera, ale aj zmena. Premena. Obrat vedie k zmene a k uzdraveniu. Mnohí to poznajú. Niečo zmenili a začali sa cítiť lepšie. Nemuseli mať takú ambíciu. Nebol to plán. A podarilo sa. Začali zdravšie jesť a schudli. Začali sa viac hýbať a lepšie spať. Menej sa stresujú a majú nižší krvný tlak… a dalo by sa dlho pokračovať…

Často si škodíme, ale vieme si aj pomôcť. „Sprostredkovať“ si uzdravenie.

Vo všeobecnosti – v náboženstvách nachádzame to, čo nás presahuje a lieči. Ak ide o pravé náboženstva, z pohľadu religionistiky “to” je spoločné. Ten istý Boh.

Ak viera je nástrojom uzdravenia, potom je ním aj modlitba. Prečo modlitba? Privádza nás pred toho, ktorý uzdravuje. Ale aj do nášho vnútra, kde „on“ prebýva. Už je tomu 16 rokov a stále si spomínam na prednášku Anselma Grüna a slová o tom, ako je v nás miesto, ktoré je chrámom a ktoré nie je vinou či hriechom dotknuté. Miesto, z ktorého môže prísť impulz k uzdraveniu. Röhr spomína aj optimizmus. Ten je prameňom nádeje a tá stále generuje silu. Ďalším nástrojom uzdravenia je vďačnosť. Ak sme vďační, potom zistíme, že sa máme lepšie, než sme si mysleli a premôže nás optimizmus. A to je zdroj sily.

Vráťme sa ešte k vine. Pocit viny nás uzatvára pred sebou… pred svetom… ale aj pred Bohom. Necítime sa dobre. A to má vplyv aj na náš zdravotný stav… Cesta k uzdraveniu sa preto nedotýka len toho, ako žijeme, ale aj nášho vzťahu k sebe.

A sme na konci. Ako sa uzdraviť. Je to proces na ktorého konci je choroba. Ak tento proces spoznáme, vieme ho zmeniť, či zvrátiť. Ale aj keď ho nepoznáme, vieme zabojovať. Ak máme silu. Ak máme zmysel. Ak máme vieru…

Kniha pána Röhra prináša svieži vánok do témy uzdravovania. V niečom je provokujúca, ale predovšetkým, hovorí o tom, čo môžeme my sami urobiť preto, aby sme sa uzdravili…

Dneska mám pro vás recenzi knihy “Jak se vyléčit. Osvobození duše od viny a studu” od Heinz-Peter Röhr. Heinz-Peter Röhr je německý psychoterapeut s mnohaletou praxí. Jeho práce se zaměřuje na témata jako hraniční porucha osobnosti, narcisismus, sebevědomí, sebeláska, emoční závislost a závislosti na návykových látkách. Kniha “Jak se vyléčit” byla mou první od tohoto autora a moc jsem nevěděla, na co mám čekat. Téma hojení traumat už hodně a z různých úhlů zkoumali různí autoři, ale kniha nezklamala a nebyla opakováním toho, co jsem už věděla. Je fascinující, že můžeme o tématu uvažovat na tolika rovinách. Každá dobrá kniha je jako kousíček puzzle, který informuje a rozšiřuje obzory.

Heinz-Peter Röhr píše o spirituálních aspektech na cestě k hojení dětských traumat. Velkou úlohu hraje podle něj víra — ať už je to víra v placebo, nocebo, homeopatovi, šamanům, terapeutovi atd. Víra je to, co se stává základem pro hojení, vnitřní silou, která jako jediná může nás vyléčit nebo naopak má potenciál člověka zničit. Víra je to, co se dá náročně popsat, zkoumat a měřit, a přesto její vliv na život člověka je obrovský.

Když dítě nikdy nezažilo lásku a přijetí, nevěří, že ho někdo může mít rád. Nevěří ani když vyroste a je obklopeno láskou — od manžela, dětí, blízkého okolí. Jako dospělý by se měl “naučit” mít rád, aby se jeho trauma zahojilo a mohl žít svůj život naplno. Ale jak? Heinz- Peter Röhr si myslí, že cesta vede přes božskou lásku, která vyrůstá ze spirituality, a ta teprve umožní lásku k sobě samému. Pokud znáte 12 kroků anonymních alkoholiků, tak to vám přijde povědomé. Ty kroky rovněž najdete na konci v příloze.

Část knihy je věnována křesťanství a křesťanské církví a tomu, jak se církvi podařilo zničit poslání Ježíše o bezpodmínečné lásce. Proto se i samotné slovo “Bůh” stalo pro hodně lidí traumatizující. Bůh, který kárá, odsuzuje k vině a studu, nikoliv Bůh přijetí a odpouštění. Pro takové lidí je obtížné se napojit na spirituální zdroje léčení.

Další věc, která se mi líbila, je použití pohádek, které autor dál do textu, aby znázornil určité dynamiky. Na pohádce Janek Ježek například znázorňuje proces vyléčení hraniční poruchy osobnosti. Pohádkou O rybaří a jeho ženě ilustruje problém nenasycenosti.

Knihu bych doporučila primárně odborníkům nebo pokročilým čtenářům. Nemůžu říct, že jsem se s autorem vždy bezvýhradně souhlasila, ale rozhodně jsem s ním v duchu vedla zajímavé dialogy. V knize je hodně odkazů na knihy, o kterých jsem nikdy neslyšela, pravděpodobně proto, že nebyly přeloženy do jazyků, které volně ovládám. I tím je kniha zajímavá, je taková “evropská”, přesněji dokonce “německá”, a proto byla pro mě nevšedním čtením ve srovnání se severoamerickou psychologickou literaturou, která na trhu převládá.