Slovo hysterie má v mezilidskékomunikaci vysloveněpejorativní význam, nezřídka je používáno i jako nadávka asnad i proto se vytrácí ze současných systémů klasifikaceduševních poruch. A přece, hysterie je funkční porucha psychickéčinnosti, provázená často výraznými příznaky somatickýchporuch, je to fenomén, který má své příčiny a který je sámpříčinou utrpení jím postiženého jedince i jeho okolí.Studium hysterie a pokus o vysvětlení jejích příčin bylpodnětem pro vznik psychoanalýzy S. Freuda, která se z původníterapeutické a diagnostické metody rozvinula v teorii lidsképsychiky vůbec a zasáhla výrazně i do jiných vědních oborů ado oblasti umění. Kniha věnovaná fenoménu hysterie, jejímžautorem je německý psychoterapeut a která vychází v oblíbené,protože přístupně psané a velmi informativní ediční řaděSpektrum, umožňuje čtenáři seznámit se s podstatou vznikua projevů hysterie jako funkční psychické poruchy a uvědomit sitak řadu předsudků, s nimiž je hysterie spojována. Autorpopisuje a vysvětluje hysterii na příběhu pohádky bratříGrimmů O rozumné Bětě a umožňuje tak čtenáři proniknout ažk jejím kořenům, které, tak jako Freud, spatřuje vevnitřních konfliktech jedince. Pohádky jsou příběhy spřízněnés našimi sny, které pomocí obrazů vyjadřují problémyspícího člověka (Röhr).

Autor přejímá Freudovu tezi, že hysterické symptomy vyjadřujísymbolicky něco z vědomí subjektu vytěsněného, co zůstáváv nevědomí; symptomy tedy symbolicky vyjadřují nějakývnitřní konflikt. Lidé s hysterickou poruchou osobnosti jsouherci, kteří chtějí hraním řešit své životní problémy amnozí lidé v jejich okolí tím trpí. Jako takoví nevědoměinscenují a dramatizují určité životní situace, kterých sebojí (např. strach z partnerského vztahu); jsou to duševněnevyzrálí jedinci, kteří vytěsňují svůj „strachz odmítnutí“, selhání či odmítnutí. Vzniká vnitřníkonflikt, který skrývají před jinými i před sebou samými;nevědomá inscenace skrývá jejich nejistotu a úzkost, ale danýkonflikt neřeší. Proto lidé s hysterickou poruchou osobnosti(která je určitou formou neurózy) vyžadují psychoterapii, kteréautor věnuje asi třetinu celé knihy. Jádrem jejího obsahu jepodrobný popis a výklad vzniku hysterické struktury osobnostis řadou velmi zajímavých a působivých témat (jako např.hysterie v partnerských vztazích, zejména ve spojení sesexualitou, „hysterici v roli rodičů“, „mužskáhysterie“ a další). Je to kniha, která uvádí do skutečnýchhloubek duševního života člověka.

Autor H.P.Rohr je známou osobností zejména v oblasti závislostí a jejich terapie. Působí v německém Fredeburgu. V nakladatelství Portál jeho publikace není první. Se zájmem se setkaly i tituly Narcismus-vnitřní žalář a Hraniční porucha osobnosti.

Po pročtení prvních stran textu jsem byla uvedena poněkud do rozpaků v souvislosti s úvahou o nutnosti ( a možnostech nakladatelství) včas reagovat na aktuální změny ve strukturálních aj. změnách různých vědních disciplín. Skromná poznámka pod čarou na s. 27 upozorňuje, že hysterie byla z mezinárodní klasifikace psychických poruch vyřazena. To, co bylo chápáno jako „klasické hysterické symptomy“ lze nalézt mezi disociativními a konverzními poruchami. To, co odpovídá systémově i současnému nazírání, je histrionská (dříve hysterická) porucha osobnosti. Originál knihy vyšel v r. 2006. Jistě i pro překladatele je zde námět pro řešení podobné problematiky úzkou spoluprací s odborníky daného vědního oboru. Recenze vychází z autorovy terminologie

Obsah publikace (i v rámci uvedené poznámky) je vysoce odborný, zasahuje do hloubky tématu. Kniha je psána poutavě a čtivě.

Již v Předmluvě je upozornění na jisté pejorativní zneužívání termínu hysterie. V hovorovém jazyce ji lze často chápat jako znevážení, nadávka. Ovšem „ke zdravé osobnostní struktuře patří i hysterické součásti“(s.9) Téměř každý jedinec vykazuje občas hysterické znaky.

Ve 3 hlavních kapitolách se autor snaží objasnit hysterické symptomy u osob, postižených přemírou hysterického chování a hysterických osobnostních znaků. Typické formy projevů hysterické poruchy jsou sledovány na pozadí grimmovské pohádky „O rozumné Bětě“. Takto čtenář snadno pochopí otázky hysterických fenoménů (1.kap.). Na případu „paní s bolestivou paží“ autor vysvětluje podstatu přemístění duševní bolesti „do těla“.Hledejme nejčastěji nezvládnutý žal, zlost, úzkost aj. Tělo hovoří svou řečí, symbolizuje problémy. Je jisté, že nevědomí je potřebné „slyšet“ a vytěsněné problémy řešit včas.

V podkapitole Psychické funkční poruchy je objasněn srozumitelně pojem disociace a jeho souvislost s odváděním pozornosti od ožehavých témat. Konverzní symptomy mají odvést pozornost od toho, co je důležité, leč osobně nežádoucí: „Dokud duši neslyšíme, musí se ohlašovat důrazněji a důrazněji novými symptomy nebo zesilováním symptomů starých.“(s.29)

2. kapitola popisuje znaky hysterické osobnosti (sklony k dramatizování, teatrálnosti, egoismus, emocionální labilita atd.).Autor zdůrazňuje, že hysterikovým dramatem je hluboký, ale nevědomý strach z odmítnutí. Ten je zdrojem silné snahy stát se uznávaným a milovaným. Vnitřním zásadním problémem je tedy pocit bezcennosti a bezvýznamosti. Pokusy o řešení přemrštěným chováním, manipulací druhých aj. nutně vedou k nezdaru. Závažným problémem je používání naučeného chování i ve vztazích. Lze jen souhlasit s tím, že čím hlubší strach má hysterický jedinec z toho, že není důležitý, tím neodbytněji hledá novou příležitost, nové podráždění, nový skandál (s.41).

Perfekcionismus je rozšířeným znakem těchto osobností, vztahuje se na všechny životní oblasti. Víme, že i např. dysmorfofobická porucha (porucha tělesného schématu) postihuje v posledních letech miliony lidí?(s.48) Hysterické obtíže netrápí jen ženy. Autor věnuje pozornost i mužské hysterii a partnerským vztahům (ulpívavé vztahy, role zachránce, manipulace, pseudostabilita). Bez zájmu autora nezůstala ani sexualita (oidipovský komplex, frigidita, poruchy erekce aj.). Jsme upozorněni na fakt, že ženy s hysterickým typem osobnosti jsou často neúměrně fixovány na mateřství. Svou hodnotu a významnost odvozují převážně jen z toho, že jsou matkami. Jejich děti však se snadno dostanou do role partnerské náhražky (s.89). Zaujmou i další problémy: hysterická deprese, strach z nicoty, mnohočetná osobnost, depersonalizace aj.

Třetí kapitolu autor nazval Léčba. Je to řešení, pomoc, poznání hysterických vzorců, snaha skončit s „hraním divadla“.Je předložena řada možných přístupů, které mají osobám s hysterickými znaky pomoci . Je zdůrazněn význam lásky k sobě samému a opuštění role oběti. Jsou naznačeny i možné potíže v terapeutickém procesu. Lze souhlasit i se závěrečnými řádky: „Více než u desetiny všech potíží, s nimiž lidé přicházejí k lékařům, nelze zjistit žádné tělesné příčiny. To neznamená, že by tito pacienti simulovali. Hysterie nás důrazně upozorňuje na to, že tělo, duch a duše tvoří jednotu. Když nenasloucháme signálům duše, můžeme se připravit na újmy a velké trápení.“ (s.137)

Přes výtku formálního charakteru v začátku mého textu považuji publikaci za přínosnou pro studující i praktikující v oblastech pomáhajících profesí. Informace mohou pomoci i těm rodičům, jejichž děti svou obratnou „hrou“ mohou vyrůst v asymetrickou osobnost.

Olomouc, 24.11.2010

PhDr.Marie Renotiérová, Ph.D.