Valenta, Milan; a kol.: Dramaterapie - autor recenze: Štěpán Smolík, Ph.D.Učebnice Dramaterapie kolektivu autorů vedeného prof. Valentou, patří již dlouhá léta ke stálicím české dramaterapeutické scény. Dílem zejména proto, že je de facto jedinou původní monografií v našich zemích. Od prvního vydání se rozrostla téměř trojnásobně, jednak co do obsahu, tak i co do množství spoluautorů. Dlužno říci, že toto rozšíření přispělo dílu k duhu.
Stále si zachovává svůj původní formát klasické kompilační učebnice, vycházející většinou z víceméně doslovně citovaných konceptů světové dramaterapie, zejména Reismana, Landyho, Jonese, Johnsona, Emunahové, Jenningsové a v menší míře řady dalších, což umožňuje českému čtenáři nahlédnout do širokého spektra oboru.
Strukturou i způsobem prezentace a interpretace dramaterapie autoři povětšinou prozrazují, že náleží k pedagogicky orientované větvi olomoucké univerzity. Taková perspektiva místy přináší zajímavé náhledy na některá témata, jako třeba hranice oboru a prolínání s obory příbuznými. Místy však může pro nezasvěceného čtenáře působit matoucím dojmem, ne zcela srozumitelným vymezením právě těchto hranic. Jedním z příkladů může být i užití pojmu „lekce“ pro terapeutická setkání.
Jisté vysvětlení tohoto přístupu je možné nalézt v kapitole o dualitě dramaterapie (s. 38), která ovšem pravděpodobně vypovídá spíše o „politickém“ rozdělení dramaterapeutické scény u nás, než o skutečné podstatě dramaterapie, vyplývající již z jejího samotného názvu. Nazveme-li totiž obor terapií, jedná se o obor zabývající se léčbou, léčebným působením, bez ohledu na prostředí, v němž je aplikován. Z tohoto faktu vyplývají i jisté nároky na vzdělávání, praxi i prezentaci.
Jako pozitivum v tomto smyslu vnímám zařazení kapitoly zabývající se dramaterapeutickým procesem, který by si však, vzhledem ke své důležitosti, zasloužil možná větší prostor, podobně jako témata týkající se indikace a faktorů léčby v dramaterapii.
Drobnou výhradu bych měl i k některým faktickým nepřesnostem, kdy bylo, možná nedopatřením, např. divadlo Ujeto zařazeno do paradivadelních systémů (s. 25). Ve skutečnosti, budeme-li vycházet z uváděné definice, nikdy takovou aktivitou nebylo.
Celkové pojetí monografie vypovídá o komplikované situaci oboru nejen v našich zemích, rozhodně však přináší pozornému čtenáři řadu poznatků a základní přehled o oboru dramatearpie a oborech příbuzných. Zároveň, jakožto přidanou hodnotu, umožňuje rámovat prostor pro diskuzi nad teorií a praxí dramaterapie, stejně jako zvyšovat povědomí širší i odborné veřejnosti o možnostech a potřebách oboru dramaterapie a odborníků s ním spojených.
autor recenze: Štěpán Smolík, Ph.D.
Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál