Učebnice Dramaterapie kolektivu autorů vedeného prof. Valentou, patří již dlouhá léta ke stálicím české dramaterapeutické scény. Dílem zejména proto, že je de facto jedinou původní monografií v našich zemích. Od prvního vydání se rozrostla téměř trojnásobně, jednak co do obsahu, tak i co do množství spoluautorů. Dlužno říci, že toto rozšíření přispělo dílu k duhu.

Stále si zachovává svůj původní formát klasické kompilační učebnice, vycházející většinou z víceméně doslovně citovaných konceptů světové dramaterapie, zejména Reismana, Landyho, Jonese, Johnsona, Emunahové, Jenningsové a v menší míře řady dalších, což umožňuje českému čtenáři nahlédnout do širokého spektra oboru.

Strukturou i způsobem prezentace a interpretace dramaterapie autoři povětšinou prozrazují, že náleží k pedagogicky orientované větvi olomoucké univerzity. Taková perspektiva místy přináší zajímavé náhledy na některá témata, jako třeba hranice oboru a prolínání s obory příbuznými. Místy však může pro nezasvěceného čtenáře působit matoucím dojmem, ne zcela srozumitelným vymezením právě těchto hranic. Jedním z příkladů může být i užití pojmu „lekce“ pro terapeutická setkání.

Jisté vysvětlení tohoto přístupu je možné nalézt v kapitole o dualitě dramaterapie (s. 38), která ovšem pravděpodobně vypovídá spíše o „politickém“ rozdělení dramaterapeutické scény u nás, než o skutečné podstatě dramaterapie, vyplývající již z jejího samotného názvu. Nazveme-li totiž obor terapií, jedná se o obor zabývající se léčbou, léčebným působením, bez ohledu na prostředí, v němž je aplikován. Z tohoto faktu vyplývají i jisté nároky na vzdělávání, praxi i prezentaci.

Jako pozitivum v tomto smyslu vnímám zařazení kapitoly zabývající se dramaterapeutickým procesem, který by si však, vzhledem ke své důležitosti, zasloužil možná větší prostor, podobně jako témata týkající se indikace a faktorů léčby v dramaterapii.

Drobnou výhradu bych měl i k některým faktickým nepřesnostem, kdy bylo, možná nedopatřením, např. divadlo Ujeto zařazeno do paradivadelních systémů (s. 25). Ve skutečnosti, budeme-li vycházet z uváděné definice, nikdy takovou aktivitou nebylo.

Celkové pojetí monografie vypovídá o komplikované situaci oboru nejen v našich zemích, rozhodně však přináší pozornému čtenáři řadu poznatků a základní přehled o oboru dramatearpie a oborech příbuzných. Zároveň, jakožto přidanou hodnotu, umožňuje rámovat prostor pro diskuzi nad teorií a praxí dramaterapie, stejně jako zvyšovat povědomí širší i odborné veřejnosti o možnostech a potřebách oboru dramaterapie a odborníků s ním spojených.

„Mnohé „velké“ psychoterapeutické přístupy a školy využívají přímo či zprostředkovaně dramatických postupů v terapii svých klientů, a tak více či méně balancují na hraně paradivadelních systémů“ (Valenta, 2021, 19).

Tuto knihu můžeme považovat za ucelené a velmi obsáhlé dílo zabývající se dramaterapií. Přestože má místy učebnicový charakter a ani zdaleka se nevyhýbá množství odborných termínů, je to kniha, kterou nelze opomenout, pokud Vás téma zajímá. Autor se v ní zabývá snad všemi oblastmi dramaterapie od definice a historii po jednotlivé principy, dramaterapeutický proces a techniky. Navíc je zde několik vytvořených projektů pro strukturované drama, kterými se lze v případě zájmu inspirovat. Mám-li dodat svůj osobní názor, tak já jsem z knihy naprosto nadšená, přestože jsem se nikdy dřív tématem dramaterapie nezabývala. Nejvíce se mi na ní líbily již zmiňované návrhy projektů pro strukturovaná dramata, ve kterých nechybí ani informace, pro kolik je klientů, na co cílí, jak dlouho bude trvat nebo přímé texty, které lze při „hraní“ využít. Takže pokud Vás téma zajímá, rozhodně není na co čekat.