V každém historickém období existuje nějaká populární diagnóza, která vyniká nad ostatními. Skoro, jako by se zdálo, že i psychiatrie podléhá módě. Proč tomu tak je? A jaká diagnóza je příznačná pro naši dobu? Jak už z názvu vyplívá, autor považuje současnost za období hraniční poruchy osobnosti a v knize se čtenář dozví, proč tomu tak je.

Psychiatrická onemocnění, jak je chápeme v dnešní době, jsou jedny z vůbec prvních popsaných nemocí již od dob starověku a antiky. Náš svět se však velmi výrazně změnil, z psychiatrie se stal uznávaný vědní obor a čím dál více se přibližujeme také destigmatizaci pacientů. V knize Hraniční doba se autor zamýšlí nad tím, co je charakteristické pro dnešní dobu a jak se tyto trendy, které k nám přicházejí ze západních zemí, promítají do diagnostiky duševních poruch. Vychází přitom z myšlenky, že diagnózy mají vztah k tomu, co se ve společnosti děje, jaké jsou její hodnoty a způsoby řešení potíží.

Autorem knihy je belgický psychiatr a psychoterapeut Prof. Dr. Dirk de Wachter, který působí v Univerzitním psychiatrickém centru na Katolické univerzitě v Lovani. Přestože kniha v původním nizozemském vydání byla publikována už v roce 2012, opakovaně jsem se během četby zamýšlela nad tím, že trendy, které autor popisuje, jsou pro naši republiku právě teď aktuální. Lidé mnohem častěji vyhledávají psychology a terapeuty s problémy ve vztazích, s výraznými propady nálady a pro pocity odcizení a osamělosti. Běželo mi hlavou, že možná to, co považujeme za důsledek covidové pandemie a probíhajícího válečného konfliktu na Ukrajině, je projevem mnohem hlubších společensko-politických tahů a protitahů, které nám do života vnáší postupné přibližování se tzv. západním hodnotám.

V úvodu knihy autor pro čtenáře opakuje základní diagnostická kritéria pro hraniční poruchu osobnosti, která jsou v knize uvedena již podle aktuální DSM V. Pro připomenutí jde o snahu vyhnout se opuštění, nestabilní mezilidské vztahy, poruchu identity, impulzivitu, sebepoškozování, afektivní nestabilitu, nepřiměřený vztek, chronické pocity prázdnoty a přechodné paranoické a disociativní projevy v reakci na stres. V jednotlivých kapitolách, psaných ve filosofickém duchu, rozebírá, jak se uvedená kritéria pro diagnostiku této psychiatrické diagnózy týkají naší společnosti. Vychází přitom z četných zdrojů, nejen výzkumných, ale i literárních či zpravodajských, ocenit bych také chtěla grafické a obrázkové ilustrace, které daný problém jednoduše předkládají i těm, kteří se občas v dlouhých textech ztrácejí.

Četba této knihy pro mě byla zajímavou zkušeností plnou různých aha zážitků a pochopení toho, jak může být svoboda v určitém smyslu omezující a jak nás přehnaný tlak na seberealizaci může dovést na práh osamění, které však těžko snášíme. Autor hledá odpovědi na nelehké otázky. Do jaké míry nás charakterizují nestabilní vztahy? Může s vysokým výskytem této diagnózy souviset honba za uspokojením, svobodou a úspěchem? V některých chvílích možná až zachází do extrému, ale mně při čtení neustále vrtalo v hlavě, co když na tom něco bude. Spolu s tím narůstal také můj pocit znepokojení. Možná proto jsem se již od poloviny knihy těšila na kapitolu, kterou se autor příhodně rozhodl zařadit na konec knihy a nazval ji Naděje, kde alespoň krátce popisuje své myšlenky o tom, jak z tohoto zdánlivě začarovaného kruhu ven. Může nám pomoci umění, hledání vztahů s druhými a každodenní drobné laskavosti?

Přestože se nejedná o zrovna jednoduché čtení, ať už kvůli množství informací, filosofickému nádechu, nebo emocím, které kniha provokuje, doporučuji její přečtení všem, kteří se rádi zamýšlejí nad souvislostí psychiatrie a našeho každodenního života. Zájemci z řad odborníků si zase mohou díky knize připomenout, že ne všechno, co náš klient popisuje, musí být nutně odrazem patologie, ale možná jen přirozeným vývojem a reakcí na svět okolo nás. I po přečtení zůstává sice mnoho dojmů a otázek, ale také naděje, že každý sám za sebe můžeme přispět tomu, že minimálně pro sebe a své blízké můžeme udělat svět o něco lepším místem k životu. A možná se v takovém světě nebude tolik dařit příznakům typickým pro hraniční poruchu osobnosti. A nebo dospějeme do doby, kdy se stane módní nějaká další diagnóza.

V každé době existuje nějaká populární diagnóza – bezesporu to má vztah k tomu, co je ve společnosti důležité, čímsi obecně uchopitelné, prostě: přítomné vypovídající téma… Jaká je tedy psychiatrická porucha naší doby, která se přirozeně a nevyhnutelně promítá také do kultury i uměleckých motivů? Podle známého belgického psychiatra a „diagnostika naší přítomnosti“ Dirka de Wachtera je to „hraniční porucha osobnosti“, což ukazuje a dokládá ve své úspěšné knize – bestselleru – nyní v českém překladu.

„Mnoho psychiatrických studií poukazuje na to, že deprese přibývá. Lidé si myslí, že deprese je porucha mozku, proti které se musí bojovat léky. Teze této knihy zní: Naším problémem není ani tak deprese jako nespokojenost. Příčinou velkého množství utrpení je osamělost, nesmyslnost, afektivní labilita a nedostatek frustrační tolerance. A to nelze řešit pouze léky. V západních velkoměstech se potuluje mnoho rozhořčených lidí, kteří hledají krátká a intenzivní vzrušení. Dostávají se do slepé uličky a narážejí do zdi.“ To jsou slova z knihy Hraniční doba neboli Konec normálních časů?

V těchto dnech tedy vychází kniha odrážející pregnantně jisté charakteristické rysy naší doby – etapu posledních let. V Evropě se stala bestsellerem, zvláště v Holandsku a Belgii se objevují stále další vydání. Diagnostik této základní (a jak vidno potřebné) literatury je Dirk de Wachter – psychiatr z univerzity v Lovani.

Prof. dr. Dirk de Wachter je belgický psychiatr a psychoterapeut v Univerzitním psychiatrickém centru na Katolické univerzitě (KU) v Lovani. Je odborníkem na systemickou a rodinnou terapii, v tomto oboru působí jako školitel a supervizor. V Portále vyšla jeho kniha Umění být nešťastný.

Kniha je racionálním popisem naší skutečnosti, ale také – pokud možno – hledáním příčin i překonáním této obecné krize. Tento evropský autor se naštěstí neuchyluje k americkému zlozvyku citovat v knihách „ilustrativní příběhy ze života“, což ovšem neznamená, že se jedná o akademickou práci odtrženou od reality. Právě naopak: dočteme se zde spoustu objektivních faktů a informací z různých zdrojů. Vedle vlastních zkušenostních výstupů zde autor pravidelně cituje například „kronikáře moderní doby“ Gillese Lipovetského (Hypermoderní doba, Soumrak povinnosti, Éra prázdnoty) nebo současnou literární hvězdu „špatného svědomí lidstva“ Michela Houellebecqua (Bitevní pole, Elementární částice).

Jako psychiatr jde de Wachter (63) na věc zespoda – tedy z vlastní lékařské praxe, z chování a poruch jednotlivců a jejich (ne)schopnosti kvalitních a kontinuálních vztahů. Je odborníkem také na systematickou rodinnou terapii – a tak zná dostatečně „materiál“ z kterého pak vyplývají obecnější poznatky.

Kniha je dělena do řady kapitol – heslovitě vyberme: individualizace, narůstající urbanizace, rozpad rodiny, „smrt“ Boha, kontinuity a jednoty, kultura „po použití vyhoďte“, hédonismus, rozostření rolí mezi pohlavími, nepřítomnost hloubky a diktát konzumu, mediální kultura a kolektivní reakce… V posledním oddílu knihy jsou ale i (opatrně) pozitivnější kapitoly: Může umění zachránit svět? nebo Drobná laskavost a pokora – zde s obrácenou pozorností na filozofa Emmanuela Levinase (1906 – 1995) a jeho vizi ve světě roztříštěnosti. Osou úvahy je filozofovo slavné téma: vztah Já-Ty.

Do jaké míry nás charakterizují nestabilní vztahy? Narušená identita? Impulzivita? Ztráta smyslu a prázdnota? Jak s touto diagnózou souvisí dnešní honba za svobodou, slastí a úspěchem? Na konci autor nabízí naději: Může nás zachránit umění, hledání smyslu, pouto s druhými, každodenní drobné laskavosti…

O tom, jak si stojí naše společnost zřejmě víme nebo to tušíme, de Wachter to však umí dát do souvislostí a písemně (čtivě) formulovat. Jeho Hraniční doba je pojednáním o tom, že se v postmoderní době „z někdejších okrajových jevů stává mainstream“ – tedy norma. A také o tom, kam až se kýžená individualizace ztotožnila se svobodou (či iluzí o ní), kam se dostáváme v éře neoliberalismu, panující ironie společnosti, která v rámci pokroku nabyla neslýchané rozdrobenosti bez vyšších (hlubších) cílů a smyslů. („Všichni jsme zavaleni troskami postmoderní a neoliberální individualistické exploze.“) Autor knihy a jemu podobní jsou však nejen diagnostiky přítomnosti, ale i jakýmisi průzkumníky vydávajícími se do budoucnosti, o čemž pak podávají hlášení.

Celá společnost je hraniční, o tom není pochyb… K takové existenci však mají co říct například i romány; Michel Houellebecq o to ví své stejně jako jeho oddaní čtenáři, ač to není pohled do zrcadla nijak lichotivý („Někteří lidé velmi brzy pociťují děsivou nemožnost žít vlastní život; nejsou v podstatě schopni nést přímý pohled na svůj život jako celek bez stínů a kulis.“)

I podle de Wachtera všichni (zjednodušeně nahlíženo) pociťujeme separační úzkost, tedy strach, že budeme ponecháni ve štychu. Také toto téma je v knize rozvinuto jako zajímavé čtení… včetně postřehů o sociálních sítích a většinovému nutkání ke „sdílení“ (v knize z roku 2012 se například uvádí, že většina Britů by prý raději oželela záchod než Facebook).

V knize se rovněž line Sartrovo „člověk je odsouzen ke svobodě“. A těch karambolů a propadů z toho plynoucích je v textu uváděna celá řada… Vše se zdá (má) být investicí včetně vzdělání a umění. Vedle tohoto oficiálního tlaku jsou zde pocity a potřeby jedinců s jejich intuicí a vrozenou společnou pamětí: „Potřebujete pohled druhých lidí… abyste se naučili vidět a korigovat své vlastní závěry. Právě tohle dělá umění, učíte se jak si vytvořit obraz světa a jaké místo byste v něm mohli zaujmout, abyste se stali významnými pro ostatní… pokud chcete změnit svět, jsou umění a kultura velmi důležitá média,“ prohlásil Guus Kuijer v děkovné řeči při předávání Ceny Asrid Lindgren).

Ano, umění ukazuje lidem věci v jiném světle… vytváří podle autora této knihy náklonost a empatii… i když není možné jejich úlohu přeceňovat. Nicméně… „umění a kultura dávají lidem možnost být součástí velké tradice, která významně rozšiřuje a obohacuje naše chápání lidstva.

Autor knihy zhusta také podotýká, že „výprodeje hodnot“ jsou živeny mediálními představami o pohybu a rychlém povrchu. Na druhou stranu se v knize přeci jen dočteme i statě povzbudivé. Například je zde uváděn a citován italský spisovatel Alesandro Baricca, který úpadek (civilizace, vzdělání, umění, kultury) nevidí tak černě. „Není to úpadek, jen se veliká knihovna minulosti znovu a znovu přepisuje do jazyka, který je nám vlastní… ve středověku se přepisováním dělo něco podobného, a nikoliv bez chyb, ale přenesli mrtvolu minulosti do současnosti. Dali jí budoucnost. V tom spočívá skutečná výzva pro umělce a intelektuály,“ tvrdí Baricca. A totéž platí, dodejme, i u výtvarného umění. „Naši kulturu neohrožuje hloupá Velká nicota. Spíše dostává nový kabát. Tak už je to po století. Považuji za privilegium, že žiji právě dnes…“ dodává optimisticky naladěný Baricca, jehož slova sluší závěru knihy a jejího příběhu.

V úhrnu z knihy vychází, že (prozatím) je základem nápravy vazba / vztah /sounáležitost. V tomto duchu se ostatně vyjádřil i jinak chmurný a zde citovaný Michel Houellebecq: „Láska poutá, a poutá navždycky. Konání dobra je spojením, konání zla rozpojením. Odloučení je druhým jménem zla; je rovněž druhým jménem lži. Ve skutečnosti existuje jen nádherná, nesmírná a vzájemná provázanost.“ Tedy jen dodejme, že je nutné tuto naději mít anebo začít hledat (byť v „malých zákoutích“), tak jak se v knize píše v kapitole: Získat znovu svobodu prostřednictvím vazby a úsilí.