Jak zvládat emoce radí kniha Nekončící drama - autor recenze: Renata Petříčkováhttps://kultura21.czZávislost na dramatu, na stresu, na hormonech, které tento šílený koktejl tvoří. Autor sám prochází, a především procházel v minulosti, plnou závislostí se vším všudy. Je to téma, které se čas od času objevuje i v souvislosti se stresem, závislost na stresu, na rychlosti, na přebujelém vnímání, které neustále vybuzuje pozornost na maximum. Je to proto, že hormonální koktejl, který v mozku cítíme, je prostě návykový.
Pokud tedy patříte k těm, kterým je odpočinek vyloženě nepříjemný, nebo trpíte dokonce vztahovým problémy a jste těmi, kdo potřebují mít doma „itálii“, aby to nějak vypadalo, pak toto může být dobrá kniha pro vás. Mne osobně přišlo, že autor téma rozebírá až příliš přísně, chce se zbavit téměř všech provokací ve svém životě, skutečně do něj vnést klid a ticho.
Pravdou ale je, že on sám trpěl skutečně extrémně, jeho mozek byl opravdu přetížen a byl ukázkovým příkladem. Lovec bouří, tvůrce bouří – jenže v jisté míře je tohle dynamika života a měl jsem chvílemi pocit, že některé své zlozvyky jsou v podstatě motor vašeho života. Závislost na pohybu nebo na hororech, thrillerech a kriminálních seriálech si asi nechám, i když i tady mne tato kniha donutila se v jednotlivých časech trošku zamyslet, jestli už to není moc a jestli tím neotupuju něco jiného.
Kniha je úžasná v tom, že vše ukazuje na extrémním případě autora – ten byl tak vydrážděný a navyklý na tento způsob přivádění se k životu, že byl i několikrát hospitalizován. A jeho kořeny tohoto chování jsou často společné i pro jemnější formy – tak nesnesitelné dětství pro dětskou duši, že se naučíte odpojovat od svého těla. A čas od času se ale chcete cítit živí, nabít se energií – a roztáčí se kolotoč dysfunkcí a bolesti.
Naprosto přesně ho vysvětluje, na sobě, na bolavých příběhem klientů. Naučí nás rozpoznat, kdy jedeme drama, jak vzniká závislost a jak jí opatrně, a později i důrazněji léčit.
Cesta k vyléčení vede přes uvědomění si klidu. A vyžadování klidu, učení se klidu. A také přítomnost abstinenčních příznaků. Ty dobře znají ti, kterým vadí ticho, nevědí, co dělat, když jsou sami nebo mají volno. Jaké jsou běžné příznaky toho, že jsme závislí na přestimulování?
„Nikdo mi nekryje záda" – zranění z izolace
„Nikdy, nejlepší, nejhorší, dokonalé“ – sklony k přehnaným reakcím
„Na obzoru je něco zlého…“ – neustálý pocit neklidu
„Jak papiňák před výbuchem“ – stále napjato
„Nemám pocit, že můžu řídit svou vlastní realitu“ – nedostatek kontroly nad životem
„Necítí nic, cítí příliš mnoho“ – otupělost a smyslové přetížení
„Je to, jako by mnou procházel vzduch“ – disociace a neukotvenost
Autor se snaží nekončící drama přetnout, jeho vyprávění o velmi těžkém boji s vlastní hlavou pomůže těm, kteří mají podobný příběh i ve výrazně slabších variantách. A obecně je to užitečná kniha pro každého, kdo bojuje se stresem, protože nekončící drama je forma neustálého stresu a souvislosti i návody zde uvedené užije, bez výjimky, každý a každý den. Jak zmírnit vypjaté prožívání – a naučíte se třeba, že opakem toho neklidu není pasivní klid, ale klidná soustředěnost.
Hodnocení: 100 %