Autor knihy Scott Lyons sám v mládí závislostí na dramatu trpěl a zbavil se jí až po mnoha pokusech, prodělání těžkých zdravotních komplikací a dlouhém léčení. Pak se ale rozhodl, že se této problematice bude věnovat profesně a jako badatel, klinický psycholog a faciliátor psychoterapeutických seminářů získal možnost pracovat s tisíci jednotlivců a dokázal tak sestavit profil člověka závislého na dramatu: takový člověk se spíše než vlastní pocity a potřeby soustředí na vnější podněty. Často se cítí znuděný a otupělý, pokud je klid, zatímco pod tlakem se cítí živější. Může mít pocit, že se proti němu všichni spikli a že mu nikdo nerozumí. Často je reaktivní a pociťuje přehnané emoce bez zřejmých důvodů. Lásku nebo náklonnost může vyjadřvat intenzitou, důvěrnost často nahrazuje extrémy. 

Samotné drama autor definuje jako nesoulad mezi příchozím podnětem a reakcí, kterou vyvolává. Přehánění a nesourodost mezi vnějšími okolnostmi a vnitřními reakcemi.

Často se závislost na dramatu projevuje následujícími způsoby:

• pocit nezvládnutí jak sebe samého, tak svého okolí
• vnímání světa v extrémních nebo intenzivních souvislostech (a někdy i zapojení do extrémních aktivit)
• život s všudypřítomným pocitem izolace, zrady, opuštění a neklidu, pocit hluboké a nenaplněné touhy být viděn a slyšen
• pocit otupělosti po většinu času a snaha o nápravu hledáním pocitu „živosti“
• často neukotvený pocit vlastního já
• zveličování problémů
• snížené, nebo naopak přehnané sebevědomí
• problém s navazováním kontaktů a se sdělováním potřeb a pocitů
• pocit základního rozrušení nebo toho, že je něco „špatně“
• přecitlivělost vůči stresorům, která vede k impulzivním a extrémním reakcím
• tunelové vidění, tendence soustředit se na negativní věci

Kniha Nekončící drama je zaměřena právě na hledání cest z této závislosti. Scott Lyons rozebírá, jak závislost na dramatu vzniká, jaké jsou běžné příznaky a dopady této závislosti či její dopady na mezilidské vztahy. Zároveň ale nabízí svou metodu léčby, která jemu osobně pomohla: mj. meditace, vizualizace, práce s myšlenkami, dýchání či psaní deníku. Kniha také přináší různé testy a cvičení i kazuistiky z autorovy praxe.

Kniha je určena nejen samotným "drama queens", ale i všem, kdo s nimi vstupují do kontaktu: jejich blízkým či terapeutům.

Z anglického originálu Addicted to drama přeložila Miroslava Kopicová

Ukázka

Kapitola pátá: Stvoření dokonalé bouře: výchozí bod závislosti na dramatu

Ryba bojovnice Maria vyrostla odrážením neúprosných proudů mrazivého Severního ledového oceánu. Její šupiny ztvrdly, aby udržely její tělesnou teplotu a poskytly jí další ochranu před neustálým ohrožením ze strany predátorů. Tvrdost jejích šupin ji dokázala přenést přes nepředvídatelné změny v divokých proudech a bouřích. Mariina ostražitost a schopnost se rychle vrhnout do akce ji v extrémním prostředí udržely naživu.

 Když byla Maria odchycena, byla dopravena na pevninu a umístěna do klidného rybníka bez dravců a nebezpečných bouří. Možná si říkáte: „Rybník je bezpečné místo s předvídatelnějším a klidnějším prostředím, takže v něm arktické bojovnice nejspíš najdou štěstí.“ Jenomže teplý, klidný rybník byl v takovém nesouladu s Mariiným navyklým rytmem, že se cítila rozladěná. Přestože zde nehrozilo žádné nebezpečí jako v Arktidě, Maria se nedokázala přizpůsobit absenci podnětů, na něž byla zvyklá.

Brzy převzala roli ochránkyně ostatních ryb, což přešlo ve rvačky s dalšími pasivními rybami. Maria se často vydávala do středu rybníka a plavala v kruzích tak rychle, že vytvářela bouřlivé víry. Tím, že Maria způsobila zmatek, narušila rovnováhu ekosystému a celý rybník se stal neregulovaným. Výsledný neklid a kakofonie rybníka jí byly povědomé: konečně se cítila jako doma, od tvrdých šupin až po kosti. Maria se mohla znovu pustit do akce a získala zpět svůj smysl života. Přesně to potřebovala.

Na první pohled se většina lidí domnívá, že Maria – nebo kdokoli závislý na dramatu – vyhledává pozornost nebo je ze své podstaty rozvratná osobnost. Vyhledávání pozornosti a narušování jsou však prostředky k dosažení cíle. V první části jsem se zmínil, že závislost na dramatu často vzniká jako mechanismus zvládání. Teď si začneme vysvětlovat, co to znamená.

Bez ohledu na to, kam bojovnici Marii umístíte, zda do nebezpečné Arktidy, nebo do klidného rybníka, má svůj výchozí bod, svůj status quo, svůj způsob bytí a existence ve světě, který se stal základem toho, kým je. Výchozí bod je základnou, z níž komunikujete se světem a z níž vycházíte. Naše nashromážděné zkušenosti určují náš základní způsob bytí. Matrjošky, ruské dřevěné panenky, tvoří skupinu do sebe

Stejně tak je základ závislosti na dramatu postaven na vrstvách zvládacích reakcí, které obalují hlubší vrstvy otupělosti a bolesti:

• První, nejvnitřnější vrstva: neuspokojená primární potřeba být viděn a slyšen
• Druhá vrstva: bolest z izolace, která vede k nerozvinutému pocitu sebe samého – nedostatku osobní identity nebo pocitu, kdo jste
• Třetí vrstva: otupělost, která zabraňuje vnímání bolesti
• Čtvrtá vrstva: vyhledávání vzrušujících pocitů, reakce na otupělost

 Když se tyto vrstvy pod vlivem všudypřítomného stresu protínají, dochází k normalizaci tohoto prožitku až do stavu neustálého vnitřního chaosu. Emocionální, duševní, a dokonce i fyzický zmatek se stává normou.

Abychom pochopili, jak k tomu dochází, podívejme se na jednotlivé vrstvy.

Vrstva 1: nebýt viděn ani slyšen Neuspokojená potřeba být viděn a slyšen – nejvnitřnější kruh na obrázku – je zdrojem závislosti na dramatu.

Téměř všichni, s nimiž jsem vedl rozhovory pro tuto knihu, popisovali nedostatek přítomnosti, spojení a podpory ve svém životě. Osoby se závislostí na dramatu často hovoří o problémech a krizích, které se odehrávaly v jejich rodině, a o rolích, které jim byly přiděleny. Někteří se stali středem krize, jiní se stali mediátorem rodiny. Někteří vyprávějí o rodičích, kteří svou bolest využívali k tomu, aby upozorňovali na sebe, místo aby se věnovali svým dětem. A jiní říkají, že jediný způsob, jak být viděn nebo slyšen, byl, když bylo něco špatně nebo to bylo dost velké na to, aby se tomu někdo věnoval. Jak mi jednou řekla jedna kamarádka: „Myslela jsem si, že mě má máma ráda, jen když jsem nemocná nebo mám problémy... jinak se mi moc pozornosti nedostávalo.“

Základními potřebami jsou potřeba být viděn, slyšen, být ve spojení a mít možnost se autenticky projevit. Jsou-li tyto potřeby naplněny, cítíme se v bezpečí a milováni, když nejsou, cítíme se nejistě a izolovaně. Tuto primární potřebu pocitu propojení může ovlivnit přítomnost či nepřítomnost důvěry, odpovědnosti, bezpečí, respektu, vyjadřování, upřímnosti, důslednosti, trpělivosti, bezpečí a spolupráce.

Protože emocionální a výrazové procesy člověka závislého na dramatu, stejně jako jeho zásadní přítomnost, zůstaly nerozpoznány nebo nepodpořeny, pociťuje hluboký pocit ztráty. Pocit, že ho nikdo neslyší a nevidí, se pro něj stává základní zkušeností, která je základem jeho osobnosti. Je to živná půda, z níž všechno vyrůstá. Zejména pocit izolovanosti a odpojení – jak od jeho vnitřního emocionálního světa, tak od světa vnějšího – má tendenci se zakořenit. Toto odloučení se stává neviditelnou a vše prostupující bolestí, která řídí život této osoby, stejně jako její strategie, jak se s ní vyrovnat.