Nakladatelství Portál letos vydalo knihu Marshalla B. Rosenberga Nenásilná komunikace a moc s podtitulem V institucích, společnosti a rodině.

Trochu jsem s přečtením váhala, nenásilná komunikace – to mi znělo dobře, ale v kombinace se slůvkem „moc“ to už znělo spíš varovně. Knih o seberozvoji je všude jak máku a málokterá nabízí pro mne nějakým způsobem užitečné strategie. Obzvlášť nepoužitelné se mi pak zdály takové tituly, které nabízely získání kontroly a moci nad druhými. Manipulace, předstírání a sociální hry nejsou právě moje parketa. Spíše než nad druhými bych ráda získala trochu víc kontroly a moci nad sebou samou a svým životem. „Metoda nenásilné komunikace upřednostňuje empatickou ,moc společnou s lidmi´ nad autoritářskou ,mocí nad lidmi´“ – tak ani tahle věta z přebalu knihy mi příliš nepomohla. Moc společná s lidmi? To mi ani nezní nijak zvlášť česky. Abych dokázala pochopit, co se za tím skrývá, jednoduše jsem si tu knihu přečíst musela.

Nenásilná komunikace je způsob vyjadřování, který vytvořil M. B. Rosenberg v šedesátých letech minulého století a který umožňuje lidem komunikovat se sebou samými i s ostatními láskyplným způsobem, radovat se z odlišností a nenásilně řešit nedorozumění a konflikty. Radovat se z odlišností? To mi zní skvěle, sama jsem velmi odlišná! Na Wikipedii se navíc dočtete, že metodu Nenásilné komunikace pan Rosenberg s úspěchem použil v mírovém programu pro konfliktní zóny jako např. Rwanda, Burundi, Kolumbie, Irsko nebo Střední Východ. Pokud funguje tam, je to metoda podle mne velmi mocná. O důvod víc začít číst!

O titulu Nenásilní komunikace a moc byste asi měli vědět, že se nejedná o knihu, kterou by Marshall B. Rosenberg sám napsal, ale o volný přepis jeho mezinárodního interaktivního semináře „Komunikace a moc“. To znamená, že se dobře čte, je plná odpovědí na velmi konkrétní otázky a řeší se v ní velmi konkrétní situace ze života. Zásadní myšlenky jednotlivých odstavců jsou navíc tučně vytištěny po straně, takže člověk snáz znovu najde místo, které jej zaujalo. To je dost praktické a šikovné. Přepis vám sice nezprostředkuje autentický zážitek charismatické přítomnosti a emocionální intenzity pana Rosenberga, jaký můžete zakusit při sledování videozáznamů jeho přednášek (na živo už bohužel ne, zemřel v roce 2015), ale přece jen se tomu dost blíží!

Nehodlám vás ve své recenzi podrobně seznamovat s principy a strategiemi Nenásilné komunikace, potom byste neměli důvod knihu číst. Zmíním se ale o tom, co bylo podstatné pro mne.

V nenásilné komunikaci jsou nejdůležitější potřeby obou stran a pocity, které s nimi souvisí. Potřeby a pocity jsou tím, co je v nás živého. Ony potřeby a pocity druhého člověka je ale těžké identifikovat, v běžné komunikaci jsou dobře ukryté. Pokusit se pocit a potřebu uhodnout nás staví do zranitelné pozice lidské bytosti, která může chybovat. Pokud je pro nás příliš těžké napojit se na život, který má druhý uvnitř, a je pro nás obtížné najít jeho pocity a potřeby, doporučuje pan Rosenberg mluvit o tom, co máme uvnitř my, a to nás k otázce dovede. Pro mne jako pro autistku je opravdu těžké napojit se na druhého. A pomáhá mi vědět, že ostatní s tím také mohou mít problém, že i oni jen hádají.

„Já mohu jen tušit, co ten druhý zažívá, ale nemůžu to vědět, dokud mi ten člověk nepotvrdí, že je to opravdu tak, že jsem uhodl; dokud nedostanu potvrzení, tak jen tuším, ale nevím. Ten druhý je svrchovanou autoritou nad tím, jak se cítí.“

Pro lepší názornost používá pan Rosenberg postavy šakala a žirafy. Šakal moralisticky posuzuje, obviňuje, hodnotí, psychoanalyzuje, nadává a trestá druhé i sám sebe. Šakalí uvažování vytváří hněv, stud, pocit viny a depresi a produkuje stres a agresivitu či násilí. Všechno to odsuzování, urážky a nadávky jsou ale jen velmi nešťastným vyjádřením nenaplněných potřeb. S žirafíma ušima neslyšíte nadávky a neberete kritiku osobně. Nasloucháte potřebám a pocitům druhých a vyjadřujete ty své.

„Druzí lidé nemohou být příčinou toho, že se cítíme špatně. Hněv je způsoben naším posuzováním. Za to, jak se cítíme, je zodpovědný náš úhel pohledu."

Žirafí jazyk je jazykem srdce a empatie. S empatií my autisté máme problém. Co nám o empatii říká Nenásilná komunikace?

„Empatie: Být naprosto přítomní ve vztahu k tomu, co v druhém právě žije. Kvalita přítomnosti je pro empatii velmi důležitá a vyžaduje zaměření pozornosti na to, co se děje právě nyní…Když vám jako váš přítel řeknu, že si myslím, že jsem selhal, jsem k ničemu a jsem špatný rodič, nechci, abyste poslouchali moji myšlenku. Poslouchat myšlenky lidí je jako koupat se v oblečení! Víme, že za myšlenkami lidí něco je, tak proč bychom se nepodívali rovnou na to?“

A co podle NK empatie není?

„Ptát se na minulost neznamená poskytovat empatii.“

„Dodávat odvahu neznamená poskytovat empatii.“

„Cítit sympatii je něco jiného než poskytovat empatii:

P: Když se naladím na někoho, komu není dobře, negativně mě to ovlivní.

MBR: To znamená, že nejsi skutečně přítomná kvůli tomu člověku, ale kvůli věcem, které se dějí v tobě, a to se jmenuje „sympatie“. Když jsme přítomni kvůli druhému člověku, nestaráme se o svoje pocity. Když nás bolí zuby a začneme si číst krásnou knihu, co se stane s bolestí? Necítíme ji, protože nejsme doma, bolest je v našem těle, kdežto my jsme v knize, nejsme v těle. Pokud jsme na 100 procent přítomní kvůli tomu člověku, nestane se, co jsi právě řekla.“

Asi nejdůležitějším sdělením, které pro mne Nenásilná komunikace má, je hned první předpoklad pro NK:

Všechny lidské bytosti sdílejí stejné potřeby.

Znamená to, že moje potřeby nejsou speciální. I když autisté jsou označováni jako lidé se speciálními potřebami. Možná potřebuji speciální, divné, výjimečné věci a strategie k uspokojení mých potřeb. Ale ty potřeby a pocity jsou naprosto normální, společné celému lidstvu. Od těch základních jako jsou vzduch, jídlo nebo bezpečí, po ty komplikovanější, vyšší, jako potřeba být užitečná, potřeba dát svému životu smysl.

A jak je to tedy s tou „mocí sdílenou s ostatními“? V angličtině se jedná o termín Sharing power (partnership). Společnými silami, tedy tou „mocí sdílenou s ostatními“ bychom tedy snad mohli jednou dosáhnout partnerství v méně násilném světě.

Do knihkupectví se dostává v českém překladu již několikátá kniha z oblasti nenásilné komunikace, za což jsem velmi rád. Konkrétně od Marshalla Rosenberga vyšly publikace Nenásilná komunikace a Co řeknete, změní váš svět. Tato recenze je rozdělena do několika částí, přičemž každá z nich se snaží dát alespoň rámcovou odpověď na otázky, které byste si mohli klást při rozhodování, zda po knize sáhnout, či nikoliv.

V první části se budu zabývat obecně kontextem a formátem recenzované knihy, a díky tomu bych rád zodpověděl otázku, co od knihy čekat a co ne. V druhé části se pokusím shrnout podstatu knihy z obsahového hlediska a naznačit odpověď na otázku, co se v knize dozvím a k čemu mi to bude dobré. A konečně v poslední, třetí části bych rád nabídl směry, kudy případně dál, a tím přispěl k odpovědi na otázku, kde to mohu trénovat, kde zjistím víc. Tak tedy směle do toho!

CO OD KNIHY ČEKAT A CO NE?

Zatímco výše zmíněné knihy Marshall Rosenberg psal se záměrem systematicky předat své myšlenky, náhledy a postupy spojené s nenásilnou komunikací, kniha Nenásilná komunikace a moc vychází z přepisů dialogů ze série interaktivních seminářů pro novináře, politiky i širokou veřejnost. Kniha je tak plná dotazů účastníků a Rosenbergových odpovědí, často ve formě ilustrujících příběhů a z nich vyplývajících teorií. Díky tomu se četla jedním dechem a informace/inspirace v ní obsažené jsou rovnou zasazené do konkrétního kontextu, takže byly lehce stravitelné.

Kromě těchto pozitiv přináší formát dialogů ze seminářů také některá úskalí. Jedním z nich je někdy trochu náhodné rozmístění informací/inspirací k souvisejícímu tématu (tedy chybějící systém). Druhé úskalí spočívá v různých cílových skupinách zmiňovaných seminářů. V knize se tak kontextově pohybujeme od světa médií přes politiku a rodinu až po psychologickou praxi a školství. V průběhu čtení jsem tak navštívil hodně oblastí, ale v žádné nezůstal dost dlouho na to, abych z ní odešel významněji obohacen.

To mne přivádí k poslednímu a zásadnímu bodu mé recenze v této části. Ač to název knihy implikuje, tato kniha z mého úhlu pohledu není o moci a nakládání s ní v různých kontextech. Hlavní hrdinkou této knihy je jen a pouze Nenásilná komunikace jako přístup ke komunikaci a světu. Pokud tedy hledáte knihu specificky zaměřenou na práci s mocí, nejspíš budete trochu zklamáni. Pokud hledáte knihu plnou inspirací, jak přistupovat ke světu, druhým i k sobě a jak na základě toho přemýšlet nad uplatňováním moci, mohu knihu vřele doporučit.

ESENCE OBSAHU KNIHY

Kniha vlastně obsahuje všechny klíčové myšlenky nenásilné komunikace jako celku. V této části recenze, nazvané „esence“, bych se rád v souladu s názvem knihy zaměřil pouze na věci týkající se práce s mocí.

Klíčovými koncepty jsou moc, odměna, trest, autorita, empatie. Rosenberg k tématu moci uvádí: Pokud chceme v politice, ale i jinde něco změnit, je třeba se naučit pracovat s mocí, s tím, jak ji vzít a nenásilně uplatnit. V tomto kontextu rozlišuje dva mody fungování/pojetí moci:

1. MOC NAD LIDMI [Power OVER]

2. MOC S(polečně s) LIDMI [Power WITH]

To, že fungujeme v modu 1, můžeme poznat podle toho, že používáme destruktivní strategie, jimiž jsou: zahanbování, kritika, psychologické analýzy nebo urážky. Tyto mechanismy fungují stejně, i když se „udržíme“ a neřekneme je nahlas. Stačí, že existují v naší mysli. Vytváří se tak prostředí, ve které se zdá být v pořádku naplňovat své potřeby na úkor jiných, protože „objektivně“ máme „pravdu“, a tím pádem „na to máme plné právo“.

V tomto prostředí se mohou odměny, tresty, vyvolávání pocitů viny či apely na povinnost jevit jako funkční strategie, avšak jak říká Rosenberg: „Trest je destruktivní strategie jak v administraci města, tak v rodině s dětmi, jak ve vězení, tak u národů, které bombardují jiné země. Trest je ztrátová strategie.

Nikdy bychom trest nepoužili, kdybychom si položili dvě otázky, ale nikdo nás nikdy neučil si tyto dvě otázky klást. Ty otázky zní:

1. Co bych si přál, aby ten člověk dělal jiného než to, co zrovna dělá?

Kdybychom si položili jen tuto otázku, zdálo by se, že trest funguje. Ale když si položíme ještě jednu otázku, uvidíme, že trest nemůže fungovat nikdy. Druhá otázka tedy zní:

2. Jaké důvody chci, aby ten člověk měl pro to, aby udělal to, co si přeji?“

Odměny a tresty jsou typickými strategiemi fungování v modu 1. Nebezpečí tohoto modu je zejména v tom, že učí děti/lidi, že existuje nějaká autorita, která ví, co je správné. To nám pak umožňuje bez hlubšího uvědomění si našeho podílu dělat věci z důvodů, které se zdají být absurdní (nařízení vedoucí, učitel to chtěl, kapitán to řekl, firemní politika).

„Svoji moc s(polečnou s) lidmi zvýšíme, když dělají to, co chceme, rádi. Chceme, aby jejich motivací bylo jejich vlastní přání to udělat. Toto přání je v nich přítomné, když vidí, jak jejich činy mohou přispět k lepšímu životu.“ To, co tedy hledáme a co je zároveň cestou k fungování v modu 2 – moci společné s lidmi –, je určitá kvalita vztahu, spojení, která nám umožní hledat cesty, jak naplnit potřeby všech.

Pozornost věnujeme pocitům a potřebám v nás i v druhých, ať už je vyjadřují jakkoli. Toto zaměření pozornosti nám pomáhá nalézat společnou půdu a porozumění dříve, než se pustíme do společného hledání strategií, jak naplnit to, co chceme.

Abychom takto mohli nakládat s mocí, je třeba přijmout na první pohled docela provokativní myšlenku: Jiní lidé nemohou za naše pocity a naplnění našich potřeb. Rosenberg je v této věci nekompromisní, když uvádí: „Nikdy nepředávej informaci, že druzí lidé mohou být příčinou tvých pocitů. Kdykoli vyjádříš pocit, musíš říct slova ,protože já‘, protože příčinou našich pocitů jsme my sami a ne druhý člověk, naše pocity jsou zapříčiněny našimi potřebami; naše potřeby jsou vždy příčinou našich pocitů.“

Osobně jsem přesvědčený, že přijetí této myšlenky je fundamentálním poznatkem pro nenásilný přístup k sobě, druhým a světu a zároveň nejtěžší krok pro člověka, který se s nenásilnou komunikací poprvé setkává. Kniha Nenásilná komunikace a moc je protkána příklady a reálnými příběhy, kdy změna pohledu na situaci z „ty za to můžeš“ na „moje potřeba není naplněna“ otevírá kreativní prostor, ve kterém se ze zdánlivě neřešitelné situace (modus 1) stává předmět zkoumání, jak naplnit potřeby všech (modus 2).

A díky lehkosti, s jakou recenzovaná kniha tyto příběhy vypráví, hloubce poselství v nich obsažených a jasně popsaných benefitech pro všechny zúčastněné i komunitu, ve které žijí, mi přijde jako skvělý vstupní bod na cestu k nenásilí, nenásilné komunikaci, k vědomému žití.

KAM PŘÍPADNĚ DÁL?

Jazyk odráží to, jak o světě přemýšlíme, o čem jsme přesvědčeni. Nenásilná komunikace se tak dá na jednu stranu brát jako technika jazyka, kterou se dá naučit a aplikovat, avšak má i daleko hlubší strukturu, a tou je právě jistý typ smýšlení o světě.

Ve všech svých publikacích Marshall Rosenberg postihuje obě tyto strany. Kniha Nenásilná komunikace a moc je ale z mého úhlu pohledu první, kde má smýšlení o světě nad technikou jasnou převahu. A to je dobře. Výborný popis techniky, její geneze a aplikace najdete například v knize Nenásilná komunikace.

Kam dál, pokud nejste fanoušky čtení, nebo jste již vše přečetli? Inspirace ze světa nenásilné komunikace a pozvánky na zajímavé akce naleznete na facebookové stránce: https://cs-cz.facebook.com/NenasilnaKomunikace/. Pokud byste se rozhodli chtít trénovat individuálně či byste trénink ocenili ve vaší firmě, škole, organizaci, můžete kontaktovat některého z trenérů nebo trenérek NVC na stránce https://www.nenasilnakomunikace.org/. Velkou studnici zdrojů, převážně v angličtině, najdete také na YouTube, kde mohu doporučit

zejména tříhodinový workshop se slovenskými titulky https://youtu.be/l7TONauJGfc.

Přeji vám hodně inspirací a implikací do života, ať už z recenzované knihy, nebo jiných zdrojů. Pevně věřím, že nenásilná komunikace je cesta, po které stojí za to jít.