Kniha tvoří v základu dialog na jedné straně s Vilmou Costetti, ředitelkou centra Esserci v Itálii, jež je centrem pro nenásilnou komunikaci s americkým psychologem Marshallem B. Rosenbergem na straně druhé. Tento dialog s občasným vkladem novinářů či jiných účastníků je záznamem seminářem, který Costetti společně s Rosenbergem zorganizovali, aby dále sdíleli proces nenásilné komunikace, který Rosenberg vytvořil. Tato takzvaná metoda nenásilné komunikace může totiž lidem pomoci řešit konflikty v mezilidských vztazích, případně i v komunitách a jiných uskupeních.

Výjimečná kompozice knihy je nejprve pro čtenáře možná trochu matoucí, neboť text obsahuje poznámky, tím že jde ale prakticky o přepis mluveného slova je však většina textu čtivá a přirozenější. Obsahově se spíše přikláním k hodnocení nenásilné komunikaci, neboť též zmíněná v nadpisu moc mi nepřijde jako čelním prvkem této publikace. V rámci nenásilné komunikace v institucích, rodině a politice jsou témata zpracována přehledně i pro laiky, Rosenberg často ovšem zůstává na tom jednodušším povrchu tématu a nejde příliš do hloubky, což pro čtenáře s odbornějšími záměry nemusí být natolik uspokojující.

Osobně mě ale nejvíce zaujala kapitola Moc empatie ovlivnit zdraví, kde dialog směřuje také k síle a využití slov, která v komunikaci využíváme, když chceme někoho lépe pochopit, být tu pro něj a působit empaticky v rámci vlastního zájmu na dané osobě. Rosenberg takto rozebírá slova ‘chápu tě’ právě v tom kontextu, že říct je může každý, ale ve jejich významu vlastně nedokážeme druhému porozumět natolik dobře, abychom sami věděli, jak se cítí. Je důležité proto umět interagovat lépe a více se doptávat, více se zajímat. Naladění se na někoho ale i dle reakcí účastníků Rosenbergova semináře nemusí být vždy přínosné, negativní pocity a naladění se snadno předávají dál a i na to kapitola upozorňuje. Pozitivní stránkou této knihy je tedy i to, že v průběhu rozhovoru jsou čtenáři představeny všechny možnosti a stránky daného problému či paradigmatu, o kterém je v semináři hovořeno.

Na závěr chci ale uvést, že pro pochopení všech uvedených souvislostí v knize je důležité se do ní začíst a jednotně a déle se jí věnovat. V případě, že ji budete často dávat z ruky, ztratíte nit a může vás i přestat bavit, a to by v případě této neobvyklé publikace byla škoda.

Přemýšleli jste někdy o tom, jak se to stane, že se lidé mezi sebou dlouhodobě hádají, aniž by našli východisko ze svízelné situace? Řešili jste někdy, jak vyjednat se zastupiteli vaší obce výstavbu nového hřiště namísto nového parkoviště? Snažili jste se někdy domluvit s dospívajícím synem o tom, proč nechce chodit do školy? Řešili jste někdy s partnerem nějaký nešvar, který vás vytáčí doběla, řekněme třeba odkládání oblečení v bytě? A jak se vám v takové situaci dařilo? Měli jste pocit, že vás ten druhý pochopil? A chápali jste vy jeho?

Na tyto a mnoho dalších otázek a situací z každodenního života se můžete podívat díky knize Nenásilná komunikace a moc novou a pravděpodobně pro vás nezvyklou optikou. Nejspíš byste měli tendenci onomu dospívajícímu synovi vysvětlovat, proč je pro něj jediné správné řešení, aby do školy prostě chodil. Protože se to musí. Tečka. Nebo byste se donekonečna přetahovali s partnerem argumenty, co děláte vy nebo on, co se tomu druhému nelíbí, ale pravděpodobně by se v míře odkládání věcí nic nezměnilo. Kniha však představuje metodu, způsob komunikace, či spíše způsob naslouchání, který by vám umožnil pochopit, jakými motivy a potřebami je to či ono chování jiné osoby či osob vedeno.

Čtenáři se postupně seznamují s tím, jak méně sledovat řečená slova a jejich význam a více se zaměřovat na pocity a potřeby, která slova ukrývají. Co je skutečně v pozadí toho, co lidé dělají, co jim jejich aktuální chování přináší, byť z objektivního hlediska není správné? Jedině tím, že pochopíme, co druhý člověk skutečně potřebuje, můžeme společně hledat cestu, jak naplnit jeho potřeby tak, aby zároveň byly naplněny i potřeby naše.

Kniha je psána velmi prakticky – na konkrétních příkladech, situacích a modelech rozhovorů seznamuje čtenáře s principy „nenásilné komunikace“ a ukazuje možnosti jejich praktického využití při komunikaci v různých problémových situacích. Pro ilustraci vkládám krátkou ukázku:

Posluchač: “Řekl jsi něco, co mi ublížilo.“

B. Rosenberg: „ Ne! Teď jsi v koncích, úplně v koncích, protože používáš techniku viny, odsuzuješ a obviňuješ druhého člověka za svoje city, zdůrazňuješ, že ti to ubližuje. Nikdy nepředávej informaci, že může být druhý člověk příčinou tvých pocitů. Kdykoli vyjádříš pocit, musíš říct slova „protože já“, protože příčinou našich pocitů jsme my sami a ne druhý člověk, naše pocity jsou zapříčiněny našimi potřebami; naše potřeby jsou vždy příčinou našich pocitů.

Takže nespojujme svoje pocity s tím, co dělají druzí, spojujme svoje pocity se svými potřebami. Které potřeby nejsou tedy naplněny, když na tebe (druhý člověk) mluví tímto způsobem?“

Posluchač: „Potřeba respektu.“

Struktura knihy je poměrně netradiční, je psána jako záznam z přednášky, kde jsou zachyceny dotazy posluchačů a odpovědi autora. Tím může být zpočátku orientace v textu pro čtenáře složitější, ale velmi rychle si lze na tuto strukturu textu zvyknout i díky tomu, že budete pravděpodobně velmi zvědaví na to, jak bude autor v dané situaci reagovat.

Jak jsem již nastínila v úvodu, kniha může být přínosná prakticky pro každého, protože způsob komunikace, jaký kniha představuje, lze využívat v nejrůznějších situacích nejen v profesi, prakticky v jakékoli oblasti práce s lidmi, ale i v každodenní realitě osobního života a mezilidských vztahů.

Již zesnulý autor knihy (+2015) působil v Americe jako psycholog, psychoterapeut a učitel. Vytvořil metodu nenásilné komunikace, která podporuje spolupráci a pomáhá řešit konflikty mezi lidmi. V Portále vyšly jeho knihy "Nenásilná komunikace" a "Co řeknete, změní váš svět". Tato kniha nabízí cenné teoretické i praktické informace, jak zvýšit svou osobní moc tím, že ji uplatníme v souladu a společně s druhými. Ve skutečnosti se nejedná o knihu, kterou by autor sám napsal. Kniha vychází z volného přepisu mezinárodního interaktivního semináře „Komunikace a moc“, který autor pořádal před několika lety v Itálii společně s Vilmou Costetti, první trenérkou nenásilné komunikace v této zemi. Formou rozhovoru s účastníky semináře rozebírá různé oblasti moci, např. politiku, podnikání, školství nebo rodinu. K cílovým skupinám seminářů patří novináři, politici, veřejní činitelé, učitelé, rodiče, zdravotníci, psychologové. Účastníci kladou velmi konkrétní otázky a řeší konkrétní situace ze života. Autor používá ilustrační příběhy, z nichž vyvozuje teoretické závěry.

Nejde však o moc jako takovou, jak by mohlo z názvu knihy vyplývat, ale o způsob komunikace a přístup ke světu. Nenásilná komunikace rozlišuje dva typy moci: moc nad někým a moc s někým. Moc nad někým uplatňuje ten, kdo používá destruktivní strategie - kritizuje, obviňuje, zahanbuje, odměňuje, trestá, analyzuje. Tyto strategie se mohou na první pohled jevit jako funkční, ale z dlouhodobého hlediska znamenají ztrátu.

Vzniká prostředí, ve kterém se považuje za normální naplňovat své potřeby na úkor jiných. Děti i dospělí docházejí k přesvědčení, že existuje nějaká autorita, která jediná ví, co je správné. Pak konají bez hlubšího uvědomění, protože to nařídil šéf, chce to učitel, nebo protože je taková firemni politika.

Autor doporučuje položit si dvě otázky:

1. Co bych si přál, aby ten člověk dělal jiného než to, co zrovna dělá?

2. Jaké důvody chci, aby ten člověk měl pro to, aby udělal to, co si přeji?“

Tím se dostáváme k druhému způsobu moci - moc s někým. Disponuje jí člověk, který zná a uznává jak svoje hodnoty a potřeby, tak hodnoty a potřeby druhých lidí. Jde mu o to, aby lidé dělali to, co chce, rádi, aby jejich motivací bylo jejich vlastní přání a touha přispět k lepšímu životu.

Nenásilna komunikace se snaží odhalit, co je v nás i v druhých živého, naše i jejich potřeby a pocity. Potřeby a pocity druhého člověka jsou ukryté hluboko pod vrstvou běžné komunikace, proto je obtížné je identifikovat. Lze k nim dojít kladením vhodných otázek s tím, že se hned nestrefíme a zmýlíme. Druhý naše nepřesné postřehy uvádí na pravou míru a postupně nám odhaluje svoje nitro. Díky tomu nepůsobíme jako učitel, který nad druhým stojí, udává směr a určuje, co je správné.

V té souvislosti mě nejvíce zaujala kapitola o empatii. Autor vysvětluje, co je a co není empatie, jak ji poskytovat a jak naopak ne. Přestože se tématem empatie dlouhodobě zabývám a autor o ní v předchozích dvou knihách hodně psal, našla jsem zde spoustu nových a překvapivých podnětů. Překvapil mě názor autora, že duševní nemoci neexistují, jedná se jen o negativní nálepkování a k uzdravení stačí poskytnout správně empatii. Trochu o tom pochybuji, ale souhlasím s autorem, že onálepkování člověka jako duševně nemocného může vést ke zhoršení nemoci a empatie může stav značně zlepšit. Nesdílím autorův názor, že člověk má v sobě jen dobro a za jeho negativní vlastnosti nebo špatné skutky může jen výchova a prostředí. Kniha ale není učebnicí dogmatiky ani morálky. Jejím úkolem není teologický rozbor přirozenosti člověka, ale přispět ke kvalitě mezilidských vztahů a zlepšení světa. V tom měl autor vynikají výsledky.