Autor bohužel už zemřel. Nicméně stihl naspat několik knih o nenásilné komunikaci. Do mých rukou se dostala ta o nenásilné komunikace ve škole. Bohužel stejně jako v autorových USA i u nás v ČR školy stále převážně vycházejí z pruských kadetek, škol pro přípravu vojáků, úředníků, používají dle autora „vzdělávání na principu dominance“. Prostě princip určování správné a špatné odpovědi autoritou, princip hodnocení, odměny, trestu, povinností, nesvobody. Dle autora tento systém vytváří a ukotvuje sociální kasty ve společnosti. S autorovými názory se z většiny ztotožňuji. John Medina – autor knih Pravidla mozku (dítěte) – napsal něco ve smyslu, když by člověk chtěl vymyslet nejméně vhodné prostředí pro učení, vymyslel by školu: frontální výuku, pevně stanovené doby pro „předměty“, hodnocení, srovnávání, odměny, tresty. Autor této knihy to bere z trochu jiného pohledu, ale opět dost nelichotivě pro klasickou školu. Prostě se zamýšlí, co reprezentují známky a že vlastně v sobě obsahují implicitně i sociální zázemí, nadání, cca kastovní systém udržuje při životě. Navíc učí poslouchat „autoritu“, „rozeznávat“ „dobře“ a „špatně“. Autor místo toho prosazuje, v praxi několikrát vyzkoušeno a obhájeno, model nenásilné komunikace ve škole. Pokud znáte svobodné školy, tak do značné míry, víte o čem kniha je. Učitelé nemají poslední slovo, učí žáky/studenty se učit, empatii, místo určování, co je špatně nebo dobře, učí projevovat názory, nesouhlasy. Detailně vysvětluje, že sice je to viditelně časově náročnější, viditelně svobodnější, ale když se započte všechno, jsou svým způsobem srovnatelné s klasickými školami na principu dominance. Autor např. v knize ukazuje diskuze, např. ředitele školy, který si nedovede představit nenásilnou komunikaci, protože by nebyl schopen zaručit 100% docházku. Pointou bylo, že to byla škola, která měla 30% neomluvenou absenci žáků (a u nás v ČR se to prostě řeší omluvenkami od rodičů i lékařů).

Kéž by tato kniha byla v každé škole a všichni dle ní postupovali. Aby se lidé naučili empatii (fakt postup v knize vyzkoušejte), aby se naučili chápat druhou stranu (bez ohledu na to, jestli s ní souhlasíte, či ne), odnaučili se hodnocení, trestům, pomstě, obecně násilí (krom toho, které je čistě a minimální možné z důvody ochrany okolí či daného člověka). Myslím si, že tato kniha se hodí i pro rodiče domškoláků i pro celkovou změnu nálad v celé společnosti. Přitom kniha je útlá, čtivá.

O knize Marshalla B. Rosenberga už jsem tu jednou psala. Tentokrát se mi ale dostala do rukou publikace Nenásilná komunikace ve škole. Je útlejší než ta původní, protože se soustředí právě jen na školní prostředí. A právě proto je pro pedagogy jako stvořená. Najdete v ní konkrétní příklady nenásilné komunikace v různých školních situacích, ať už se jedná o řešení záležitostí mezi žáky navzájem nebo mezi žáky a vyučujícími.

Kromě teorie a praktických částí tu najdete také cvičení. Zjistíte tak, jak jste na tom s nenásilnou komunikací vy sami.

Tahle publikace rozhodně stojí za přečtení. Předá spoustu podnětů k zamyšlení, možná i ponoukne ke změně v komunikaci mezi vámi a žáky...

Ono totiž stojí za to hledat někdy příčiny sporů hlouběji... Dost často zjistíme něco, co na první pohled vůbec nebylo patrné...

„Pokud se studenti, učitelé, rodiče a manažeři naučí navazovat vztahy na základě nenásilné komunikace, začnou také nevyhnutelně vytvářet komunity obohacující naše životy. Opakovaně jsem viděl, že to jde, a když se to podaří, je to tak krásné, že to ani nelze popsat slovy.“ (s. 139)

Úvodem

Těmito větami zakončuje Marshall B. Rosenberg (MBR) knihu Nenásilná komunikace ve škole (originál 2003, česky 2023) a já jimi chci začít tuhle recenzi, protože vystihuje směr, kterým se kniha od začátku do konce ubírá, a také záměr, který sleduje.

Z mého úhlu pohledu je kniha členěna do tří hlavních částí, které dohromady tvoří základ pro to, abychom mohli školství jako systém transformovat více k obrazu nenásilné komunikace (NVC).

Pokusím se stručně zachytit esenci každé části a také představit, co v nich čtenářky a čtenáři najdou. Bohatost této knihy však na dvou stranách recenze zachytit nedokážu a ani nechci. Chci spíš navnadit k čtení knihy celé a to tak, ať víte, co v ní (ne)najdete.

O co nám vlastně jde aneb jak vypadají nenásilné školy?

Do této části řadím předmluvu a první kapitolu (s. 15-29), které pokrývají právě vizi škol a školství jako systému, které fungují jinak. Esenci této části vystihuje MBR v následující citaci:

„Veřejné vzdělávání se již nějakou dobu snaží usilovně přijít na to, jaké učební osnovy podle nás pro žáky nejužitečnější. Nenásilná komunikace ve škole oproti tomu vychází z předpokladu, že při přípravě žáků na budoucnost jsou stejně tak důležité vztahy mezi učiteli a žáky, vztahy žáků mezi sebou navzájem i vztah žáka k tomu, co se učí“ (s. 15).

Současný systém vzdělávání je podle MBR založen na základě dominance, kdy cílem je dokázat, kdo má pravdu a kdo se mýlí; získávat, co chceme; poslouchat autoritu apod. Smyslem transformace toho systému na základě nenásilné komunikace je, aby cílem nově bylo udělat život krásnějším; naplňovat potřeby všech a napojit se na sebe a druhé ad. (s. 22).

Již v této první a krátké části MBR ukazuje, jak by to v takových školách vypadalo a jaké dovednosti jsou k tomu potřeba, což následně detailněji rozpracovává v dalších kapitolách knihy. Klíčová je zde změna systému, který drtí úplně stejně učitelky a učitele a vedení škol jako žactvo samotné.

Klíčové dovednosti nenásilné komunikace – vyjadřovat se a empaticky slyšet

Dobrou polovinu rozsahu knihy pokrývají kapitoly 2 a 3 (s. 29-77), které se věnují tomu, jak se vyjadřovat a jak slyšet. Pro zkušenější čtenářky a čtenáře knih ze světa NVC (seznam na konci recenze) shrnují 4 kroky nenásilné komunikace včetně příkladů ze školního prostředí, u pocitů a potřeb včetně slovní zásoby a hlavně: každá podkapitola je zakončena cvičeními, na kterých si můžete vyzkoušet, zda poznáte teoretické rozdíly, např. mezi pozorováním a hodnocením, v praxi. MBR doplňuje cvičení vlastními komentáři, takže si můžete nejen srovnat, zda se na dané odpovědi shodnete, ale můžete si přečíst i Marshallovo přemýšlení nad tím, proč on odpověděl zrovna takhle.

Jak by se změny propsaly do konkrétních oblastí života škol?

Do této části řadím kapitoly 4: Vytváření partnerských vztahů mezi učiteli a studenty, 5: Utváření vzájemně propojené vzdělávací komunity a 6: Transformace škol (s. 77-139).

Pro mě osobně je toto nejsilnější část celé knihy, ve které MBR nejen představuje, s jakou vizí nenásilné školy/školství přichází (např. partnerství učitelů a studentů na stanovování cílů a jejich hodnocení), ale taky analyzuje, proč v tom současný systém nefunguje a jaké to má důsledky (např. demotivace studentů učit se a pocit, že probírané učivo k ničemu není) no a konečně také s tím, jak přesně se k této vizi přibližovat (postup, kterým žáci společně s učitelem stanoví své cíle i jejich vyhodnocení).

Podobně detailně jsou pokryta témata, jak se proměňuje v takových školách role učitele, jaké materiály jsou v takových školách potřeba, jak se škola zapojuje do života místní komunity a naopak, jak se řeší konflikty ad. I v této části najdete cvičení včetně komentovaného vyhodnocení a taky spoustu zajímavých a nosných myšlenek i pro jiné organizace než jsou školy (třeba firemní týmy, sportovní kluby ad.).

Na závěr knihy se MBR vrací k tomu, o co nám vlastně v nenásilných školách jde, tedy k úvodu. Přidává však jeden klíčový rozměr celé transformace: rozměr politický. Systém, podle kterého a v rámci něhož školy fungují, je výsledkem politických rozhodnutí. A proto snaha o transformaci systému vzdělávání musí zahrnovat také politickou rovinu a angažovanost, neboť bez politické podpory s vysokou pravděpodobností selže.

Závěrem

Rosenberg je v knize Nenásilná komunikace ve škole nejen velmi jasný v tom, o jaké školy a jakými cestami má smysl usilovat, je si také vědom své radikality. Je explicitní v tom, že společenská změna statu quo, jejíž start vidí ve školách, by měla prostupovat do dalších institucí a transformovat společnost celou. Cílem tak není “jen” mít školy, kde na potřebách všech záleží, ale žít ve společnosti, kde na potřebách všech záleží.

„Třebaže cesta k inovacím ve vzdělávání není snadná, spatřuji v nich přesvědčivou cestu k dosažení míru na naší planetě.

Pokud se budoucí generace budou moci vzdělávat ve školách koncipovaných tak, aby dokázaly uspokojovat potřeby všech, pak věřím, že takové školy dokážou i lépe přispívat k formování rodin, pracovišť a úřadů založených na nenásilné komunikaci.“ (s. 139)

Musím se přiznat, že je mi tato perspektiva velmi blízká. Od roku 2008 se pohybuji ve světě (českého) vzdělávání a od 2013 ve světě nenásilné komunikace. Vize škol a společnosti, které Rosenberg se svou neopakovatelnou jasností a nadhledem v knize Nenásilná komunikace ve škole popisuje, mne naplňuje radostí a energií a ochotou přiložit ruku k tomuto dílu.

Přeji vám, abyste při čtení této knihy našli ty správné inspirace do vaší (pedagogické) praxe!