Nenásilná komunikace ve škole od Marshalla B. Rosenberga je útlá knížka o velkém tématu. I když kniha vychází v českém jazyce teprve letos, původní titul Life-Enriching Education byl vydán již v roce 2003. Marshall B. Rosenberg, slavný psycholog a učitel, který zasvětil svůj život řešení konfliktů a kultivování lidské komunikace, je autorem celého konceptu „nenásilné komunikace“, o kterém napsal řadu publikací. V čem tento přístup spočívá? Nenásilná komunikace je způsob uvažování a užívání jazyka, který do běžných rozhovorů vnáší více rovnosti a porozumění svým potřebám a zároveň porozumění potřebám a emočnímu prožívání druhých. Kniha Nenásilná komunikace ve škole je aplikací tohoto přístupu do prostředí výchovy a vzdělávání.

Kniha je zaměřena velmi prakticky, najdete v ní popsané zkušenosti autora samotného i učitelů, se kterými ve své praxi hovořil. Najdete v ní také praktická cvičení, pomocí kterých si můžete sami vyzkoušet, jak bystře dovedete analyzovat různá sdělení a rozlišovat, která jsou skutečně nenásilná a pravděpodobně povedou k řešení, a která v sobě ukrývají některá rizika. V knize narazíte i na příklady dobré praxe – popsané dialogy mezi učiteli a žáky, vycházející ze skutečných rozhovorů, které autor během své praxe posbíral.

Autor předkládá argumenty dokládající, že skrze kvalitnější komunikaci můžeme vytvořit lepší prostředí k životu, které nám bude příjemnější a více vyhovující (lépe naplňující naše skutečné potřeby). Staví na přední příčky vzájemné porozumění a uspokojování potřeb individuálních osob. Důraz je kladen na empatii, hledání porozumění a pochopení, vycházení si vstříc, vyjednávání a diskutování. Autor tvrdí, že nelze nikoho k ničemu donutit (což totiž autor považuje za prvek násilí v komunikaci a ve vztazích) a proto je třeba volit jiné cesty ke vzájemné domluvě.

Z knihy také jasně vyplývá, že Rosenberg má svou vlastní vizi ideálního školství. Má určitou představu o tom, jak by měly školy fungovat, a to zejména po stránce školního klimatu. Kritizuje veškeré mocenské principy, které jsou se současným vzdělávacím systémem pevně spojeny. Rosenberg se domnívá, že skrze změnu myšlení a komunikování lze školský systém proměnit k tomu, aby byl přívětivější k učitelům i žákům. Klade důraz na to, aby autorita učitelů nevycházela z uplatňování mocenských řešení, ale ze vzájemného respektu. Také zmiňuje význam individualizace výuky a přeje si, aby měli žáci více prostoru se projevit. Rosenberg zřetelně deklaruje svůj názor, že proměnou školství lze dosáhnout změn v celé společnosti.

Při čtení této knihy musí člověka zákonitě napadnout: opravdu je nutné změnit můj způsob komunikace a můj způsob uvažování? Komunikoval jsem doteď s lidmi (a se svými žáky) špatným způsobem? Kdybych komunikoval jinak, je zde šance, že by to přineslo pozitivní změny? Na tyto otázky musí čtenář nalézt odpovědi sám. Kniha pouze nabízí cestu, nabízí argumenty a podněty k zamyšlení.

Úskalím této publikace je, že obsahuje velmi málo teoretických poznatků, které by člověku tento komunikační přístup lépe vysvětlily a přiblížily. Buďto je cílem čtenáře pouze zaujmout a motivovat k dalšímu poznávání metody (ať už k četbě dalších titulů či přihlášení se na vzdělávací kurz), anebo se počítá s tím, že se člověk s konceptem seznámil již dříve a pouze potřebuje rozšířit praktické znalosti v oblasti komunikace mezi učiteli a žáky. Kniha každopádně může být pro učitele inspirací a pomůže čtenáři rozhodnout se, zda se o tématu chce dozvědět více.

Knihu lze doporučit k přečtení těm, kdo pracují s dětmi a mají zájem se rozvíjet, vzdělávat a zlepšovat v komunikačních dovednostech. Kniha jistě může být přínosem i pro rodiče nebo pro širší veřejnost, nicméně je skutečně psána velmi specificky pro ty, kdo přímo pracují s dětmi. Proto zájemcům z řad širší veřejnosti lze spíše doporučit další Rosenbergovy tituly pro lepší seznámení s metodou. Závěrem je třeba říci, že ke knize je důležité přistupovat s otevřenou myslí, nechat na sebe Rosenbergovy myšlenky a vize působit a tvořit názor velmi obezřetně a pozvolna. V prvotním kontaktu s jeho myšlenkami je zcela přirozené cítit obavy či odpor, protože jeho přístupy ke komunikaci se zdají být velmi vzdálené našemu kulturnímu prostředí. Přesto však věřím, že na tom „něco je“ a že stojí za to věnovat myšlenkám nenásilné komunikace pozornost a vnášet prvky tohoto komunikačního způsobu do našich životů.