O knize Marshalla B. Rosenberga už jsem tu jednou psala. Tentokrát se mi ale dostala do rukou publikace Nenásilná komunikace ve škole. Je útlejší než ta původní, protože se soustředí právě jen na školní prostředí. A právě proto je pro pedagogy jako stvořená. Najdete v ní konkrétní příklady nenásilné komunikace v různých školních situacích, ať už se jedná o řešení záležitostí mezi žáky navzájem nebo mezi žáky a vyučujícími.

Kromě teorie a praktických částí tu najdete také cvičení. Zjistíte tak, jak jste na tom s nenásilnou komunikací vy sami.

Tahle publikace rozhodně stojí za přečtení. Předá spoustu podnětů k zamyšlení, možná i ponoukne ke změně v komunikaci mezi vámi a žáky...

Ono totiž stojí za to hledat někdy příčiny sporů hlouběji... Dost často zjistíme něco, co na první pohled vůbec nebylo patrné...

„Pokud se studenti, učitelé, rodiče a manažeři naučí navazovat vztahy na základě nenásilné komunikace, začnou také nevyhnutelně vytvářet komunity obohacující naše životy. Opakovaně jsem viděl, že to jde, a když se to podaří, je to tak krásné, že to ani nelze popsat slovy.“ (s. 139)

Úvodem

Těmito větami zakončuje Marshall B. Rosenberg (MBR) knihu Nenásilná komunikace ve škole (originál 2003, česky 2023) a já jimi chci začít tuhle recenzi, protože vystihuje směr, kterým se kniha od začátku do konce ubírá, a také záměr, který sleduje.

Z mého úhlu pohledu je kniha členěna do tří hlavních částí, které dohromady tvoří základ pro to, abychom mohli školství jako systém transformovat více k obrazu nenásilné komunikace (NVC).

Pokusím se stručně zachytit esenci každé části a také představit, co v nich čtenářky a čtenáři najdou. Bohatost této knihy však na dvou stranách recenze zachytit nedokážu a ani nechci. Chci spíš navnadit k čtení knihy celé a to tak, ať víte, co v ní (ne)najdete.

O co nám vlastně jde aneb jak vypadají nenásilné školy?

Do této části řadím předmluvu a první kapitolu (s. 15-29), které pokrývají právě vizi škol a školství jako systému, které fungují jinak. Esenci této části vystihuje MBR v následující citaci:

„Veřejné vzdělávání se již nějakou dobu snaží usilovně přijít na to, jaké učební osnovy podle nás pro žáky nejužitečnější. Nenásilná komunikace ve škole oproti tomu vychází z předpokladu, že při přípravě žáků na budoucnost jsou stejně tak důležité vztahy mezi učiteli a žáky, vztahy žáků mezi sebou navzájem i vztah žáka k tomu, co se učí“ (s. 15).

Současný systém vzdělávání je podle MBR založen na základě dominance, kdy cílem je dokázat, kdo má pravdu a kdo se mýlí; získávat, co chceme; poslouchat autoritu apod. Smyslem transformace toho systému na základě nenásilné komunikace je, aby cílem nově bylo udělat život krásnějším; naplňovat potřeby všech a napojit se na sebe a druhé ad. (s. 22).

Již v této první a krátké části MBR ukazuje, jak by to v takových školách vypadalo a jaké dovednosti jsou k tomu potřeba, což následně detailněji rozpracovává v dalších kapitolách knihy. Klíčová je zde změna systému, který drtí úplně stejně učitelky a učitele a vedení škol jako žactvo samotné.

Klíčové dovednosti nenásilné komunikace – vyjadřovat se a empaticky slyšet

Dobrou polovinu rozsahu knihy pokrývají kapitoly 2 a 3 (s. 29-77), které se věnují tomu, jak se vyjadřovat a jak slyšet. Pro zkušenější čtenářky a čtenáře knih ze světa NVC (seznam na konci recenze) shrnují 4 kroky nenásilné komunikace včetně příkladů ze školního prostředí, u pocitů a potřeb včetně slovní zásoby a hlavně: každá podkapitola je zakončena cvičeními, na kterých si můžete vyzkoušet, zda poznáte teoretické rozdíly, např. mezi pozorováním a hodnocením, v praxi. MBR doplňuje cvičení vlastními komentáři, takže si můžete nejen srovnat, zda se na dané odpovědi shodnete, ale můžete si přečíst i Marshallovo přemýšlení nad tím, proč on odpověděl zrovna takhle.

Jak by se změny propsaly do konkrétních oblastí života škol?

Do této části řadím kapitoly 4: Vytváření partnerských vztahů mezi učiteli a studenty, 5: Utváření vzájemně propojené vzdělávací komunity a 6: Transformace škol (s. 77-139).

Pro mě osobně je toto nejsilnější část celé knihy, ve které MBR nejen představuje, s jakou vizí nenásilné školy/školství přichází (např. partnerství učitelů a studentů na stanovování cílů a jejich hodnocení), ale taky analyzuje, proč v tom současný systém nefunguje a jaké to má důsledky (např. demotivace studentů učit se a pocit, že probírané učivo k ničemu není) no a konečně také s tím, jak přesně se k této vizi přibližovat (postup, kterým žáci společně s učitelem stanoví své cíle i jejich vyhodnocení).

Podobně detailně jsou pokryta témata, jak se proměňuje v takových školách role učitele, jaké materiály jsou v takových školách potřeba, jak se škola zapojuje do života místní komunity a naopak, jak se řeší konflikty ad. I v této části najdete cvičení včetně komentovaného vyhodnocení a taky spoustu zajímavých a nosných myšlenek i pro jiné organizace než jsou školy (třeba firemní týmy, sportovní kluby ad.).

Na závěr knihy se MBR vrací k tomu, o co nám vlastně v nenásilných školách jde, tedy k úvodu. Přidává však jeden klíčový rozměr celé transformace: rozměr politický. Systém, podle kterého a v rámci něhož školy fungují, je výsledkem politických rozhodnutí. A proto snaha o transformaci systému vzdělávání musí zahrnovat také politickou rovinu a angažovanost, neboť bez politické podpory s vysokou pravděpodobností selže.

Závěrem

Rosenberg je v knize Nenásilná komunikace ve škole nejen velmi jasný v tom, o jaké školy a jakými cestami má smysl usilovat, je si také vědom své radikality. Je explicitní v tom, že společenská změna statu quo, jejíž start vidí ve školách, by měla prostupovat do dalších institucí a transformovat společnost celou. Cílem tak není “jen” mít školy, kde na potřebách všech záleží, ale žít ve společnosti, kde na potřebách všech záleží.

„Třebaže cesta k inovacím ve vzdělávání není snadná, spatřuji v nich přesvědčivou cestu k dosažení míru na naší planetě.

Pokud se budoucí generace budou moci vzdělávat ve školách koncipovaných tak, aby dokázaly uspokojovat potřeby všech, pak věřím, že takové školy dokážou i lépe přispívat k formování rodin, pracovišť a úřadů založených na nenásilné komunikaci.“ (s. 139)

Musím se přiznat, že je mi tato perspektiva velmi blízká. Od roku 2008 se pohybuji ve světě (českého) vzdělávání a od 2013 ve světě nenásilné komunikace. Vize škol a společnosti, které Rosenberg se svou neopakovatelnou jasností a nadhledem v knize Nenásilná komunikace ve škole popisuje, mne naplňuje radostí a energií a ochotou přiložit ruku k tomuto dílu.

Přeji vám, abyste při čtení této knihy našli ty správné inspirace do vaší (pedagogické) praxe!

Nenásilná komunikace ve škole od Marshalla B. Rosenberga je útlá knížka o velkém tématu. I když kniha vychází v českém jazyce teprve letos, původní titul Life-Enriching Education byl vydán již v roce 2003. Marshall B. Rosenberg, slavný psycholog a učitel, který zasvětil svůj život řešení konfliktů a kultivování lidské komunikace, je autorem celého konceptu „nenásilné komunikace“, o kterém napsal řadu publikací. V čem tento přístup spočívá? Nenásilná komunikace je způsob uvažování a užívání jazyka, který do běžných rozhovorů vnáší více rovnosti a porozumění svým potřebám a zároveň porozumění potřebám a emočnímu prožívání druhých. Kniha Nenásilná komunikace ve škole je aplikací tohoto přístupu do prostředí výchovy a vzdělávání.

Kniha je zaměřena velmi prakticky, najdete v ní popsané zkušenosti autora samotného i učitelů, se kterými ve své praxi hovořil. Najdete v ní také praktická cvičení, pomocí kterých si můžete sami vyzkoušet, jak bystře dovedete analyzovat různá sdělení a rozlišovat, která jsou skutečně nenásilná a pravděpodobně povedou k řešení, a která v sobě ukrývají některá rizika. V knize narazíte i na příklady dobré praxe – popsané dialogy mezi učiteli a žáky, vycházející ze skutečných rozhovorů, které autor během své praxe posbíral.

Autor předkládá argumenty dokládající, že skrze kvalitnější komunikaci můžeme vytvořit lepší prostředí k životu, které nám bude příjemnější a více vyhovující (lépe naplňující naše skutečné potřeby). Staví na přední příčky vzájemné porozumění a uspokojování potřeb individuálních osob. Důraz je kladen na empatii, hledání porozumění a pochopení, vycházení si vstříc, vyjednávání a diskutování. Autor tvrdí, že nelze nikoho k ničemu donutit (což totiž autor považuje za prvek násilí v komunikaci a ve vztazích) a proto je třeba volit jiné cesty ke vzájemné domluvě.

Z knihy také jasně vyplývá, že Rosenberg má svou vlastní vizi ideálního školství. Má určitou představu o tom, jak by měly školy fungovat, a to zejména po stránce školního klimatu. Kritizuje veškeré mocenské principy, které jsou se současným vzdělávacím systémem pevně spojeny. Rosenberg se domnívá, že skrze změnu myšlení a komunikování lze školský systém proměnit k tomu, aby byl přívětivější k učitelům i žákům. Klade důraz na to, aby autorita učitelů nevycházela z uplatňování mocenských řešení, ale ze vzájemného respektu. Také zmiňuje význam individualizace výuky a přeje si, aby měli žáci více prostoru se projevit. Rosenberg zřetelně deklaruje svůj názor, že proměnou školství lze dosáhnout změn v celé společnosti.

Při čtení této knihy musí člověka zákonitě napadnout: opravdu je nutné změnit můj způsob komunikace a můj způsob uvažování? Komunikoval jsem doteď s lidmi (a se svými žáky) špatným způsobem? Kdybych komunikoval jinak, je zde šance, že by to přineslo pozitivní změny? Na tyto otázky musí čtenář nalézt odpovědi sám. Kniha pouze nabízí cestu, nabízí argumenty a podněty k zamyšlení.

Úskalím této publikace je, že obsahuje velmi málo teoretických poznatků, které by člověku tento komunikační přístup lépe vysvětlily a přiblížily. Buďto je cílem čtenáře pouze zaujmout a motivovat k dalšímu poznávání metody (ať už k četbě dalších titulů či přihlášení se na vzdělávací kurz), anebo se počítá s tím, že se člověk s konceptem seznámil již dříve a pouze potřebuje rozšířit praktické znalosti v oblasti komunikace mezi učiteli a žáky. Kniha každopádně může být pro učitele inspirací a pomůže čtenáři rozhodnout se, zda se o tématu chce dozvědět více.

Knihu lze doporučit k přečtení těm, kdo pracují s dětmi a mají zájem se rozvíjet, vzdělávat a zlepšovat v komunikačních dovednostech. Kniha jistě může být přínosem i pro rodiče nebo pro širší veřejnost, nicméně je skutečně psána velmi specificky pro ty, kdo přímo pracují s dětmi. Proto zájemcům z řad širší veřejnosti lze spíše doporučit další Rosenbergovy tituly pro lepší seznámení s metodou. Závěrem je třeba říci, že ke knize je důležité přistupovat s otevřenou myslí, nechat na sebe Rosenbergovy myšlenky a vize působit a tvořit názor velmi obezřetně a pozvolna. V prvotním kontaktu s jeho myšlenkami je zcela přirozené cítit obavy či odpor, protože jeho přístupy ke komunikaci se zdají být velmi vzdálené našemu kulturnímu prostředí. Přesto však věřím, že na tom „něco je“ a že stojí za to věnovat myšlenkám nenásilné komunikace pozornost a vnášet prvky tohoto komunikačního způsobu do našich životů.