C. G. Jung o dětské duši, dospívání a vnitřní individuaci - autor recenze: ?https://artrevue.cz/c-g-jung-o-detstvi-dospivani-a-dusi-novinka/Vychází kniha pro příznivce hlubinné (analytické) psychologie a obdivovatele myšlenek Carla Gustava Junga. V edici „Klasici“ nakladatelství Portál je nejnovějším přírůstkem titul s názvem Vývoj osobnosti („dětství, dospívání a výchova podle Junga“) od tohoto švýcarského lékaře, badatele a myslitele. Pro mnohé je obsah možná překvapivý, vždyť jednotícím tématem je dětský svět – a nikoliv jako obvykle období dospělosti (procesu individuace, respektive zvnitřnění coby cesty k dosažení tzv. bytostného Já méně závislého na okolí). Jak už to však u Junga bývá, každá z jeho studií zapadá do souvislostí a širšího celku – a tak máme jedinečnou možnost poznat v čtivější formě (většinou v přepisu přednášek) pozoruhodné myšlenkové dílo. V něm se autor vyrovnává zpravidla kriticky s odkazem Sigmunda Freuda a představuje ve své době neobyčejně osvícené názory, které jsou dodnes platné. Výbor z textů C. G. Junga Vývoj osobnosti se zaměřuje na témata jako dětská psychologie, výchova či individuace v dětském věku a vyvrací tak zažitou domněnku, že se Jung věnoval pouze období druhé poloviny života.
„Nic nemá na děti silnější psychický vliv než nežitý život rodičů,“ popisuje trefně Jung podmínky rodinných vazeb, které jsou pro malého jedince zásadně formativní. Dnes je to možná samozřejmé (méně již v praxi akceptované) faktum, avšak Jung své hypotézy a zkušenosti zveřejňoval mnohdy během 20. let 20. století, tedy v době, kdy výchova a školství – stejně jako postavení psychologie – neměly takové postavení jako o sto let později.
Jung, coby otec pěti dětí, se obrací se svými nároky nejen na rodiče, ale i učitele: „Vychovávat druhé, aniž bychom vychovávali sami sebe, je stejně nedosažitelné, jako lidská zralost bez uvědomění,“ dočítáme se jedno ze základních východisek daného tématu. A dále se dozvídáme o dětech, rodičích a vyučujících – o všech, kteří působí na nezralou duši… také čteme o klíčovém vztahu vědomí a podvědomí („ostrovu v moři“), různých fázích vývoje, podobách zrání a možných nástrahách. V každém případě se Jung (na rozdíl od „jednostranného“ Freuda) zabývá „psychologií normality“ a nikoliv neurózami či dokonce sexuálními „spouštěči“ podivného chování. Nicméně se Jung (pro někoho možná poněkud „elitářsky“) zabývá výchovou především nadaných dětí – výjimečné jedince, kteří však pozitivně (bez touhy vládnout) působily na své prostředí.
C. G. Jung (1875 – 1961) se ve svých spisech, respektive přednáškách zabývá potřebou otevřené – a časově cílené – komunikaci bez rodičovského vytěsnění, které způsobuje neurózy a nepříznivou atmosféru pro dospívání. „Tato kniha nechce podávat teorii, nýbrž zkušenost. Ale právě to jí dodává mimořádnou hodnotu pro každého, kdo se zajímá o skutečnou psychologii dětí. Psychologii dítěte ani dospělého nemůžeme plně porozumět, pokud na ní hledíme jen jako na subjektivní záležitost individua. Téměř ještě důležitější je totiž to, že individuum má vztahy… Dítě je tak mimořádně propojené a srostlé s vnitřním psychologickým postojem rodičů…“ to jsou základní východiska Jungova citlivého učení.
Nebyl by to však Jung, aby opomenul poukázat ještě na další důležité „kolektivní“ (ale i archetypální) okolnosti dospívání: „Kolektivní duše, malému dítěti dosud tak nablízku, je rozprostřena všude, a tak vnímá nejen podmínky rodičů v pozadí, ale v ještě větším rozsahu propastné dobro a zlo lidské duše… proto jsou zbytky dětské duše v dospělém člověku tím, co je v něm nejlepší i nejhorší… vždyť v dospělosti si zpravidla nasazuje masku na základě společenské nápodoby.“
Hlavním motivem editorů knihy Vývoj osobnosti bylo vrátit vžitou představu, že Jung se psychickým vývojem dětství nezabýval. A tak publikace obsahuje celkem osm různě dlouhých Jungových textů, zejména přednášek a časopiseckých článků, které byly poprvé publikovány v letech 1910 – 1946. Do češtiny je přeložil Petr Babka a Karel Plocek. (Nejdelší část knihy je kapitola nazvaná „Analytická psychologie a výchova“ přednáška pronesená v Londýně roku 1924).
Pro Junga je typický názor, že dětská duše se teprve vynořuje z nevědomí, zatímco ve stáří se do ně vrací…, že člověk je schopen projevovat svou individualitu až po skončení dospívání… (u mužů až po dvacátém pátém roce života, u žen končí „puberta“ již v devatenácti či dvaceti letech – soudí Jung, aniž by pohlavní rozdíl zdůvodnil).
Jung s oblibou přirovnával běh lidského života k pohybu slunce po obloze: „První, východní část je dětství, bezproblémový stav, kdy jsme zatím problémem pro jiné, ale vlastní problematiky si ještě nejsme vědomi. Vědomá problematika se rozprostírá přes druhou a třetí čtvrtinu a v poslední čtvrtině, ve stáří, se opět noříme do onoho stavu, kdy se bez starostí o svůj stav vědomí opět spíše stáváme problémem pro jiné.“
„Osobnost jako výraz celistvosti člověka představil C.G. Jung jako ideál dospělého, ideál, jehož vědomé uskutečnění cestou individuace je konečným cílem lidského vývoje po životním středu. Vystižení a předvedení tohoto cíle věnoval Jung hlavní pozornost v celém svém pozdějším díle. Je ovšem zřejmé, že já vzniká a upevňuje se v dětství a mládí. Bylo by nemyslitelné zabývat se procesem individuace a pominout přitom tuto ranou fázi vývoje,“ upřesňuje již v roce 1972 původní vydavatel knihy Carl Gustav Jung – Vývoj osobnosti.