Kniha je podstatně rozšířeným a na řadě míst pozměněným vydáním stejnojmenné publikace, vyšlé rovněž v nakl. Portál r. 2000. Autor sám v předmluvě k druhému vydání své knihy uvádí, že v něm „přibylo lidskosti“, což znamená, že je to pojednání o komunikaci mezi lidmi, tedy antropocentricky pojatá kniha, která ponechává stranou otázky komunikace mezi zvířaty, mezi lidmi a zvířaty i komunikaci se „složitými technologiemi“. Podle autora je i jazyk díla lidštější, tzn., že se snaží vyhovět těm, kteří, jak soudím, si přehnaně přejí nahrazovat termíny „klient“, „osoba“, „schizofrenik“ apod. slovy „člověk“, „lidé se schizofrenním onemocněním“ apod. Projevují tak namnoze více akademického, než občansky aktivistického humanismu. Autor nicméně souhlasí s tím, že používáme-li např. výrazu „anoretička“ místo „dívka s mentální anorexií“, „degradujeme“ tuto dívku na její nemoc a je přesvědčen, že tato lidštější řeč „nás může dovést k vnímavějším a humánnějším postojům k druhým lidem“. Otázkou je, zda „lidštější“ terminologie povede také k lidštějšímu chování personálu ve zdravotnických zařízeních vůči pacientům. Zdá se, že dnešní doba je spíše extrémně pseudohumanistická, ale stále méně humánní.

Kniha je rozdělena do patnácti následujících částí: Část první tvoří obecná analýza lidské komunikace s následujícími kapitolami: obecná analýza lidské komunikace (základní pojmy, „kontextové modality“ jako je modalita významu a další, komunikační kompetence, zpráva – se zajímavou pasáží o „o podprahovém vnímání jako součásti příjmu zpráv“), předkomunikační fenomény (jako jsou konstrukty o sobě a o světě, schémata jako kognitivní východiska, stereotypy), teorie neverbální komunikace (s pozoruhodnou pasáží o jejích emocionálních aspektech a kontrole emočních signálů), analýza slovní komunikace (její základní teze, způsoby mluvy, vývoj slovního komunikování, „aktivní a empatické naslouchání“ a další), vytváření skutečnosti komunikací (kromě jiného s podkapitolou o vztahu myšlení a jazyka), psychologické aspekty masmediální komunikace. Část druhá, nazvaná speciální rozbory lidského komunikování, je tvořena následujícími kapitolami: lidská komunikace v pojmech teorie her, lidská komunikace podle transakční analýzy, „komunikace v dalších psychologických směrech“ (tj. modely systémového a systemického přístupu, hlediska neurolingvistického programování, Rogersův přístup), „pře sofistiky a rétorské filozofie“ (sofistika, rétorika, kritika řečnictví a další), zdravá komunikace (její kritéria a charakteristiky (s pozoruhodnou pasáží o humoru), poruchy v interpersonální komunikaci, „terapeutická a pomáhající komunikace“, „psychologické proměny komunikace v prostředí internetu“ a závěrečná kapitola o metakomunikaci, „aneb Co se děje přitom, když druhý člověk mluví“ (roviny a druhy metakomunikace, tj. její vnější a vnitřní prostředky – k vnějším patří zejména slova a mimika, k vnitřním vnitřní řeč a pocity, resp. dojmy jako je sevření žaludku a tak se vnitřním činitelem metakomunikace může stát např. stav úzkosti. Druhy metakomunikace, či „metakomunikační ´produkty´naší mysli“, dělí autor na: vztahové a vztahově srovnávací, obsahově srovnávací, hodnotící, únikové a prediktivní, ale soudí, že „druhů a podob metakomunikace je samozřejmě mnohem více“.

Kniha přináší obsahově bohatý, utříděný a pečlivě zpracovaný materiál o mezilidské komunikaci a svým širokým rozsahem v této oblasti tématiky i jejím hlubokým zpracováním s řadou pozoruhodných dílčích témat (některá z nich byla zmíněna výše) se řadí mezi přední publikace svého druhu. Autor knihy, brněnský docent psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity vydal dílo vynikající úrovně, které je jedním z nejcennějších příspěvků k současné české psychologické literatuře. V nakl. Portál vydal autor další pozoruhodnou aktuální knihu Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci (2003).

Milan Nakonečný