Je mnoho psychoterapeutických teorií, přístupů, směrů a výcviků. Dovedu si představit mladé zájemce o psychoterapii, jak bloudí v této mnohosti. Kladou si dozajista otázky typu: „Co je podstatné, aby proces psychoterapie fungoval?“ Postupně se učí oddělit psychoterapeutické zrno od zahlcujících plev. Je to individuální záležitost každého budoucího dobrého psychoterapeuta, ale podržte se: vyšel manuál, jak objevit to podstatné. Tímto manuálem je předkládaná kniha.

Ne náhodou vyšla z pera autora, jehož snaha o zpřehlednění toho podstatného, co se děje v oblasti psychoterapie, je úctyhodná (myslím, že jeho editorská práce na knize „Současná psychoterapie“ je výmluvným příkladem této úctyhodnosti). Představovat Zbyňka Vybírala čtenářům časopisu Psychoterapie je opravdu nošení dříví do lesa. Začal vydávat Konfrontace – časopis, který současné Psychoterapii předcházel a dlouhá léta časopisům šéfredaktořil. Nyní působí jako profesor na FSS MUNI v Brně, kde využívá akademické prostředí k etablování oboru psychoterapie u nás.

Ještě dnes si dobře vzpomínám na své nadšení nad novinovým článkem „Psychologům nelze vždy věřit“ (uveřejněným v příloze Víkend MF Dnes v devadesátých letech). Zbyněk Vybíral v něm varoval širokou veřejnost před otřepanými psychologickými klišé. Nadšení bylo z výstižnosti a jednoduchosti. Když jsem obdržel recenzovanou knihu, podobné nadšení mne zaplavilo opět. Ještě se neudržím, abych neokomentoval numerickou návaznost. Na rozdíl od vzpomenutého novinového článku, kde vládlo číslo devět (obsahoval devatero psychologických pohádek), této knize vévodí číslo deset. Deset je poznámek na úvod knihy, deset je kapitol. No, to je dokonalé… není-liž pravda?

Díky předchozímu odstavci mohu svou radost z knihy zklidnit a věnovat se recenzi trochu věcněji. Z formální stránky vystupuje přehlednost – každá kapitola obsahuje funkční členění textu do podkapitol. Pokud z textu vystupuje odrážka, tučné písmo nebo tmavý rámeček (za rámečky grafiky nepochválím – mají příliš tmavé pozadí a jediná tabulka na str. 91 je zase značně přesvětlená), stojí vždy za přečtení – je to důležité či shrnující. Na konci každé kapitoly se setkáme s odpovědí konkrétního dobrého českého psychoterapeuta na otázky: co mu pomáhalo v profesi a co je v ní to důležité. Závěr knihy najdeme opět v rámečcích – je zde shrnuto to podstatné, co utváří dobrého psychoterapeuta a dobrou psychoterapii.

I když se jedná o odborný text s mnoha citacemi, jedná se o knihu, která se čte „jedním dechem“. Jako bychom se stali svědky pátrání po tom pravém terapeutickém s mnoha slepými cestami např. „Podle sarkastického Haleyho by to znamenalo, že terapeut nemusí dělat nic a že terapii mohou nabízet a provádět i ti, kdo vůbec nevědí, co s klienty dělat. (Haley, 1969; 1980; více viz pátou kapitolu)“. Z ukázky je také vidět provázanost textu mezi kapitolami. Odkazy na literaturu však nejsou jen v hlavním textu, ale i v poznámkách pod čarou. V závěru knihy je seznam literatury členěn na literaturu „pro první kroky“, citovanou beletrii a další odkazy. Obrazně řečeno je text důmyslně zakotven na hvězdném psychoterapeutickém nebi a má přesah až do světa krásné literatury (což je v odborné literatuře méně tradiční).

V obsahu se dozvíme, že psychoterapeuta něco může vést a něco naopak svést. Vedení psychoterapeuta jednoznačně vítězí 8:2 v počtu kapitol nad jeho svedením. To je dobrá zpráva pro každého čtenáře, co se snaží vyzkoušet v praxi to dobré a ne se ustrašeně bát chyby. Názvy jednotlivých kapitol dobře vystihují směr pátrání: Napřed „Udělat, co zafunguje“ a tak „Vytvořit mezilidský vztah, který léčí“ přitom všem „Vyhýbat se předpojatostem“ a „Umět vést rozhovor“. K tomu si potřebuje dobrý terapeut osvojit některé „Techniky a postupy psychoterapeuta“. Ty však budou funkční, až se mu podaří „Najít si svůj styl“. Pak si teprve může položit otázku: „Kdo je odborník?“ Nabíledni je zakotvení ve vědě, které je zdvořile nabídnuto – odborník by totiž měl „Vědět alespoň něco z toho, co se ví z výzkumů“.

V druhé, té nebezpečné, části pro dobrého terapeuta autor varuje před černobílým viděním klientova světa. Takové zjednodušení nabízí „Psychoterapie založená na heslech a sloganech“. Ovšem i dobrý terapeut může mít své mantry, které jej praxí ponesou (najdete je v poslední tabulce této kapitoly). Že by se v poslední kapitole vše obrátilo naruby? Jak to tedy je, když: „Psychoterapie může škodit aneb etické souvislosti“!? Vše má svá rizika a díky přešlapům otců psychoterapeutů se o nich ví. I když k většině terapeutů se dostává varování, že nemají své klienty a klientky svádět a spát s nimi, jsou daleko zákeřnější, skrytější a nevinnější situace. Autor uvádí například křížení rolí – diagnostika nebo teoretika a terapeuta, tenisty a terapeuta apod. V etických úvahách také čtenář zjistí, že i dobrý úmysl přesahující hranice terapie, může její proces značně zkomplikovat. Je zde zmíněna role supervize, konzultace s kolegou či vedoucím, jako prevence i jako prostředí, v němž začínající terapeut může přetavit své chyby ve své dovednosti.

Úvodní kapitolu „Deset poznámek místo předmluvy“ si nechávám na závěr recenze ve smyslu „to nejlepší nakonec“. Do psychoterapie se elévové profese rozhodně nevrhají bez nadšení. Oni budou přece ti nejlepší a pomůžou i tam, kde si jiní kolegové vylámali zuby!?! To je normální. Vyslechl jsem si ve svých začátcích od starších kolegů také slova o pokoře, přiměřenosti očekávání… Někdy mě taková intervence naštvala, jindy mi ulevila. Autor ve svých úvodních poznámkách citlivě nastavuje témata: o nadání a intuici, potřebnosti, mezích, trpělivosti, osobním životě psychoterapeuta, o důležitosti klienta. Navádí tak čtenáře postupně od možných počátečních velkých ideálů k realitě a přiměřenějšímu postoji. Spolu s ním si jeho slovy můžeme připustit: Dobrým psychoterapeutem se nestanete ze dne na den. Bude to spíše „stávání se“. Je na každém z nás, abychom si našli svou vlastní cestu.

PhDr. Ing. Karel Hájek, PhD.

Recenze byla zpracována pro časopis Psychoterapie

Milý čtenáři, pokud se z jakéhokoliv důvodu zajímáš o psychoterapii, vezmi si a pročti tuhle knížku. Dovolím si poznamenat, že ať jsi začínajícím nebo zkušeným psychoterapeutem, nebo o psychoterapeutické práci výhledově uvažuješ, nalezneš v ní velmi srozumitelným a čtivým způsobem popsaná důležitá vodítka k zásadám dobré psychoterapie, jaký „má být“ psychoterapeut, jaké má mít dovednosti, co by měl i neměl dělat. Vodítka a taky vlastní doporučení autora, bohaté citace a odkazy na relevantní a zajímavou literaturu či výzkumy. A pokud by si někdo přál se z pozice klienta zorientovat v tom, co by měl od svého psychoterapeuta očekávat a co nikoliv, aby se v psychoterapii cítil bezpečně a posouval se ke svým cílům, také se to dozví. A pro pochopení textu vůbec nevadí, že je v dané oblasti laikem.

Kniha začíná zajímavou citací Sheldona Bacha, psychologa a psychoanalytika, která zní: “Vezměte psychoterapeuta do stáje a sledujte, jak na něj reagují koně.“ Velmi mě potěšilo, že jsem v knize o psychoterapii nalezla analogii s koňmi. Hned vysvětlím proč. Opravdový vztah mezi koněm a člověkem, který je založený na důvěře, trpělivosti, empatii, laskavosti, svobodě a bezpečí, takový vztah je nápadný na první pohled. Je to jako tanec a souznění, když se na takové setkání a dotek dvou duší díváme. Je podložený specifickým uměním komunikace, která je čistá, transparentní, partnerská a upřímná, bez jakýchkoliv bočních záměrů, odsudků či strachu. Jsou to osobní a komunikační kvality, které nelze předstírat a které lze poznat i beze slov. Jsou o důvěře, důvěryhodnosti, laskavosti, přijetí, bezpečí a vnitřní zralosti. A kůň je zaručeně pozná. A protože se neumí přetvařovat, tak když člověk s těmito kvalitami vstoupí do stáje, kůň na něj reaguje se zájmem a bez bázně. Lze vnímat, že se cítí bezpečně a je svobodně ochoten navázat kontakt. A posléze i vztah. A naopak, pokud z člověka cítí strach, nervozitu, agresi či nejistotu, nepřipojí se k němu. Bude se snažit dostat se z jeho blízkosti pryč. Alespoň tohle jsou mé zkušenosti s koňmi.

A nejsou tyto zralé komunikační kvality žádoucí i v psychoterapeutickém vztahu? Z tohoto důvodu pro mne metafora o psychoterapeutovi a koních vystihuje jednu z nejdůležitějších rovin psychoterapeutické práce.

Než začneme číst první kapitolu, autor v jedné ze svých úvodních poznámek velmi sympaticky, s profesionální pokorou konstatuje, že sám nepřináší jiskřivou odpověď na to, jak se stát dobrým psychoterapeutem. A že to spíš bude dlouhodobější proces „stávání se“ ním. A že je spíš na „každém z nás, abychom si našli svou vlastní cestu“. Vážím si takové lidské i profesní pokory o to víc, že je kniha přitom tak komplexní a bohatá na informace, poznatky, odborné publikace a doporučení. Taky proto, že si nelze nevšimnout širokého záběru, který je současně umně a efektivně zpracován do logických návazností a přehledné struktury. A rovněž proto, že v knize nalezneme podnětná témata k zamyšlení. Právě myšlení a jeho reflexe, čili přemýšlení o tom, jak a co myslím, jsou jedním z nejdůležitějších „nástrojů“ psychoterapeuta, začínajícího i zkušeného. Aby se nezavíral do klece omezeného poznání a neobíral tak klienta o nejvyšší možnou kvalitu služby, kterou mu nabízí.

V jiné poznámce v úvodu knihy autor zmiňuje, že psychoterapie je pokaždé, s každým novým člověkem jiná. To se někomu může jevit jako samozřejmost, avšak pro mne je pořád překvapivé, jak často to samozřejmé není. Rovněž v názvu jedné z citovaných publikací zaznívá, že předmětem psychoterapie není porucha, ale člověk. Přála bych si, aby i tohle bylo samozřejmostí.

Pokud položíme mezinárodně uznávaným matadorům - autorům psychoterapeutických metod otázku, co je esencí psychoterapie a co konkrétně dělají, aby byli pro klienta užiteční, dozvíme se zajímavé odpovědi. Přitom každý z nich má svůj způsob, jak přemýšlí o tom, co to vlastně dělá, když dělá psychoterapii. Všechny odpovědi můžou být inspirativními vodítky. To, čím by se měl psychoterapeut nechat „vést“, autor popisuje v první části knihy. Tedy co psychoterapeut má umět, jaký „má být“ a co má dělat, aby byl pro klienta užitečný. A druhá část zas pojednává o tom, co ho naopak může „svést“, tedy co rozhodně psychoterapeut dělat nemá, aby klienta nepoškodil. Informace jsou inspirovány řadou výzkumů a doplněny zajímavými sondami do přemýšlení některých zkušených českých psychoterapeutů o tom, co je pro ně v práci psychoterapeuta důležité a co jim pomáhá být psychoterapeutem. Sám autor nabízí taky svá vlastní doporučení průběžně v textu i v přehledném shrnutí na závěr.

První část knihy je rozvržena do osmi tematických kapitol. Každá z nich pak dané téma detailně a přitom srozumitelně a přehledně rozvíjí. Kapitoly se věnují informacím o tom, co se ví z výzkumu nebo otázce, kdo je odborník. Další klíčovou oblastí je dělání toho, co v psychoterapii zafunguje nebo vytváření specifického mezilidského vztahu, který léčí. Autor se zaměřuje na techniky a postupy psychoterapeuta, mluví o důležitosti vyhýbaní se předpojatostem, o klíčové dovednosti umět vést rozhovor a o nalezení vlastního stylu. Seznamujeme se s myšlenkami jako je nejistota a intuice, důležitost otevíraní nových perspektiv s klientem, „nevědoucí postoj“, práce s hypotézami, reflektovanými postoji psychoterapeuta bez předsudků a pohoršování se, dočítáme se o klidu a jistotě psychoterapeuta. Lingvisticky přitažlivá je citace autora o tom, že: „Předem zaujatý psychoterapeut si validizuje svou teorii, a zároveň invalidizuje jedinečnost klientova příběhu (Vybíral, 2006, s.175). Líbí se mi myšlenka, že by psychoterapeut měl mít rád lidi a svou práci i mimo psychoterapeutickou situaci. A také že společně s klientem vytváříme takové popisy, které jsou pro něj příznivější, i názor, že větší cenu než zaměření se na boj a interpretaci a přepis starých vzorců a veškeré potýkání se s tím, co je v klientovi špatně - je přijít na něco nové, účinné a zdravější. Velmi mi sedí zmínka o tom, jak se můžeme zbavovat snahy zařazovat klienty do tabulek, přihrádek a kategorií a že (v souladu s teorií interpersonálních vztahů) můžeme přemýšlet tím způsobem, že původ duševních poruch (až na specifické výjimky) je v narušených mezilidských vztazích. A že všechna duševní onemocnění mají specifický kontext. Je velmi podnětné číst, že nejvíc toho ví o sobě pacient sám. Tímto vybírám pro ilustraci pouze zlomek z obsahu.

V druhé části knihy se můžeme kriticky zamyslet, čemu je možné v práci a v myšlení podlehnout. Například různým heslům a sloganům či zažitým přesvědčením. A znovu autor nabízí otevřené zamyšlení se a pohled na to samé z více úhlů, jelikož právě slogany, citáty, metafory nebo rčení můžou být v psychoterapii často užitečné a jejich použití nechává na psychoterapeutově umu a reflexi. K tomu autor poskytuje vlastní inspirativní slogany a rovněž vybízí k jejich reflektovanému použití, jelikož se nehodí vždy. Autor rozvádí otázky poškození klienta psychoterapií, otázky etiky a intimity, chyb a terapeutických selhání. Ke každému tématu v druhé části knihy je rovněž uvedena inspirující literatura a bohaté citace z ní.

Autor zdůrazňuje jak přínos beletrizovaných kazuistik (zejména pro začínající psychoterapeuty), tak přínos samotné beletrie. Sám v úvodě knihy rozebírá podnětnou povídku o holčičce, která nemůže spát v jednom pokojíčku se svojí malou sestřičkou, protože ji napadá, že by ji mohla uškrtit. A jak jí její táta skvěle pomůže se tohoto trápení zbavit. Autor poukazuje na paralely otcovy reakce a psychoterapeutické intervence. Prostřednictvím například této ilustrace se mnohé informace najednou lehce propojují s reálným životem a tím, jak dělat psychoterapii účinně.

Díky diplomatickému a respektujícímu stylu, jakým nás autor provádí psychoterapeutickými principy i různými psychoterapeutickými školami, je čtenář partnersky přizván k vlastnímu a svobodnému názoru. Profesor Vybíral nám představuje různé přístupy v oboru bez potřeby radikalizovat, stavět na piedestal či s despektem bortit. Toto svědčí o osobní zralosti, životní zkušenosti a taktu autora. Osobně si tohoto stylu odborné komunikace velmi cením. Knížku proto vnímám jako dialogický prostor, ve kterém se čtenář může cítit bezpečně, protože v ní nejsou diktátorsky předkládána dogmata. Díky zmíněné diplomacii autor nabízí prostor, do kterého se tolerantně vedle sebe vejde psychoanalytik, rogerián, jungián, kognitivně-behaviorální psychoterapeut, systemik, narativec, kolaborativní terapeut, terapeut Pesso – Boyden, psychoterapeut existencionální nebo ericksoniánský a tak dále. Umím si představit, že mnohý čtenář může mít vyhraněnější postoj k některým psychoterapeutickým školám, nebo striktní postoj k často diskutované otázce diagnostikování či k otázce „čistoty“ metodologie výzkumu na poli psychologie, psychiatrie a psychoterapie. Ať je však čtenářův postoj jakýkoliv, nemusí být u čtení této knihy ničím rušen či omezován.

V celé publikaci na mě působí jako jednotící princip respekt. Jednak respekt ke klientovi a jeho jedinečnosti, respekt k odpovědnosti za psychoterapeutické řemeslo a kontinuální vzdělávání se, respekt k vývoji psychoterapie, respekt k protichůdným názorům a konstruktivní kritice i respekt k individuálnímu stylu práce každého psychoterapeuta. Právě nalezení osobního stylu psychoterapeutické práce autor věnuje celou kapitolu. Plně se připojuji k tomu, co zaznívá, že být autentický, cítit se v práci sám sebou a odložit „masku“ psychoterapeuta je důležitá kvalita v procesu stávání se psychoterapeutem.

Mám ráda knížky, které mi „šetří čas“. Dostávám totiž darem mnoho hodin až let, které „pro mne“ autor strávil nad knihami a materiály a vybrané z nich doporučuje, na výcvicích a konferencích a na mnoha psychoterapeutických sezeních se svými klienty, aby mi nabídl svůj životní čas ke konzumaci. Jako v dobré restauraci, kde nám naservírují kvalitní jídlo přímo pod nos, aniž bychom sadili a sklízeli suroviny, aniž bychom sestavovali menu či jej důmyslně vařili. Vychutnáme si pokrm a navíc si domů odnášíme recept z osvědčených ingrediencí a jejich unikátních kombinací. Způsob konzumace a i kvalita strávení je ovšem na hostu. A kdo chce, může dál experimentovat a tvořit nová gurmánská jídla. Někdo jiný rád zůstane u osvědčeného receptu, který pro něj vyladil šéfkuchař, ovšem používat ho bude po svém. Kdo by se rád nevracel do takové restaurace s díky šéfkuchaři? Cením si, když někdo nabízí tímto způsobem svůj životní čas dalším lidem, ačkoliv by nemusel.

Mnozí kolegové se kvalitně vzdělávají, diskutují a získávají cenné zkušenosti. A mnozí s tímto procesem profesního dozrávání neustávají nikdy. Ale jen někteří neváhají to nejlepší, co umí, odevzdávat dál, nenechávají si hodnotné poznání pro sebe, ale sdílí své zkušenosti a inspirace otevřeně a rádi s kolegy, různým způsobem. Tato kniha je vynikajícím zdrojem sdílených informací a také vysoce profesionálním a přitom lidským povzbuzením pro ty, kdo nastoupí cestu „stávání se" psychoterapeutem. Neváhejte po ní sáhnout.

Mgr. Katarína Bradáč
www.katarinabradac.cz

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

Autor hned v předmluvě sympaticky přiznává, že vlastně nezná přesný návod na to, jak se stát dobrým psychoterapeutem. Zmiňuje, že stát se psychoterapeutem není možné ze dne na den, že je to spíše déletrvající proces a je na každém, aby si zvolil svou cestu.

První část publikace je věnována tématice toho, co může terapeuta "vést". Nechybí kapitola o významu psychoterapeutického vztahu mezi klientem a terapeutem, pojednání o umění rozhovoru, o vyhýbání se předpojatostem a rychlým hodnocením, ale najdeme zde i část o možnosti využívání terapeutických technik, a znalostí z literatury a výzkumných studií. Velmi inspirativní jsou odkazy na mnohé autory píšící beletrii a jejich díla a citace z nich. Autor zmiňuje při té příležitosti svého učitele psychoterapie Antonína Šimka, který dával studentům seznam užitečných a zajímavých románů a knih. V závěru knihy pak najdeme podobný seznam citovaných knih včetně beletrie a další doporučenou literaturu.

Druhá část publikace je pak zaměřena na problematiku toho, co může terapeuta "svést", věnuje se základním etickým otázkám a dilematům v psychoterapii a podnětná je i kapitola o psychoterapii založené na heslech a sloganech.

Každou dílčí kapitolu doplňuje krátký rozhovor s některým z českých renomovaných psychoterapeutů, kteří zde odpovídají na dvě otázky,: " Co mi pomáhalo, pomohlo nebo pomáhá být psychoterapeutem?" a "Co je pro mě důležité, když dělám tuto práci?" Tato část je příjemně osobní a opět velmi inspirativní.

Po přečtení knihy je zjevné i to, že i psychoterapeut je především člověk, který se učí nejen své profesi, ale učí v i průběhu samotné terapie od svých klientů. Je též osobou, která může chybovat a která může mít spoustu nejasností a nejistot. Psychoterapeut je každý jedinečnou osobností, která přestože vychází z nějakého terapeutického směru, má svůj osobitý terapeutický styl.

Prof. PhDr. Zbyněk Vybíral, Ph.D. působí jako vysokoškolský pedagog, jako psychoterapeut, ale i jako editor. Jeho kniha dokáže oslovit nejen psychoterapeuty, učitele a studenty, ale i zvídavého čtenáře, které problematika psychoterapie zajímá.

PhDr. Markéta Habermannová, Ph.D., klinický psycholog a psychoterapeut

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál