Všímavost, popřípadě mindfulness, patří v současné době k velmi skloňovaným pojmům v psychologickém prostředí. Předložená kniha využívá poznatky z tohoto přístupu a integruje je do možnosti psychoterapeutické práce s emocemi. Představuje tak možnosti, jak všímavost využít ve prospěch klientů v psychoterapii, ale i k rozvoji vlastní psychoterapeutické praxe.

Hlavní pozornost knihy je směrována k pohledu na emoce a jejich zásadnímu vlivu na psychiku, respektive psychické obtíže. Právě poznatky z oblasti psychologie všímavosti a soucitu se sebou samým (autor knihy je i autorem studií zaměřených na soucit se sebou samým) mohou být způsobem, jak s emocemi – především s pocity studu – pracovat.

Čtenáři je předkládán náhled na původ a projevy emocí, které mohou způsobovat obtíže v běžném životě. Každá kapitola obsahuje vlastní (většinou krátká, avšak ne povrchní) cvičení, které čtenář může okamžitě aplikovat a přibližovat se tak vlastnímu prožívání. Knihou prolíná myšlenka, že již samotné zaměření se na naše emoce, může naše pocity měnit – a tak i s postupným čtením knihy, můžeme získat nový náhled a nástroje pro naše běžné fungování v životě. Kniha obsahuje také kazuistiky, uvádějící typické příklady vysvětlované praxe, které pomáhají snadnějšímu pochopení i zapamatování. Pro psychoterapii také seznamuje s příklady konkrétních přístupů a intervencí, které je možné při práci s klienty využívat.

Kniha není jen prostou sumarizací aktuálních poznatků a souborem tzv. “zaručených” cvičení. Autor knihy PhDr. Jan Benda přináší řadu vědecky ověřených poznatků, které integruje v celistvý model přístupu k práci s emocemi, kdy právě všímavost a soucit se sebou samým mohou být pomocníky v psychoterapii. Je zřejmé, že autor vychází jak z vlastní zkušenosti z meditačních center, tak především z bohaté psychoterapeutické praxe s klienty. Díky tomu je patrný přínos celostního pohledu na danou problematiku, čtenář má pocit, že autor je průvodcem po cestě, ví, kdy a proč seznamuje čtenáře s určitým tématem, a postupně si tak vytváří jasnou myšlenkovou mapu.

Kniha je velmi čtivá, srozumitelná a podněcuje k naším úvahám o možnostech využití všímavosti v psychoterapeutické praxi. Kniha obsahuje nespočet odborných zdrojů, jejichž výčet by byl natolik dlouhý, že jej autor od knihy oddělil a odkazuje na internetové stránky – při letmém prolistování by se tak mohlo zdát, že své úvahy staví na pár vybraných knihách, které vytipoval jako nejdůležitější a uvedl je v rejstříku, což by však neodpovídalo preciznosti, se kterou autor k tématu přistupuje. Téměř na každé stránce jsou další odkazy pod čarou s vysvětleními, zajímavými odkazy, postřehy autora, které rozhodně nejsou jen nudnými poznámkami navíc. Celá kniha na konci obsahuje rejstřík s hlavními pojmy, které jsou v knize používány a nemusí být zcela známy – je velmi přehledný a pokud se člověk aktuálně neorientuje, může si tak velmi rychle definici osvěžit.

Z knihy budou čerpat především psychoterapeuti – jak pro sebe, tak pro své klienty, pro praxi v ní nalezne poznatky každý bez ohledu na vlastní terapeutický směr. Kniha však může být užitečná i pro ty, kteří se více zajímají o psychologii, chtějí hlouběji porozumět situacím ve svém životě a najít možný směr zacházení s vlastními emocemi.

Kniha Jana Bendy Všímavost a soucit se sebou. Proměna emocí v psychoterapii je dobrým průvodcem pro psychoterapeuty a další odborníky, kteří se ve své práci s klienty chtějí zaměřit více na rozvíjení všímavosti a soucitu, pro učitele meditace nebo učitele kurzů založených na všímavosti, kterým může nabídnout širší pohled umožňující dobře propojit duševní a „duchovní“ složku osobnosti a konečně pro všechny zájemce o rozvíjení všímavosti, laskavosti a soucitu se sebou.

Na knize Jana Bendy považuji za velmi cenné zejména tři věci:

Všímavost a soucit se sebou představuje všímavost v celé její šíři – aby přiblížil všímavost rozlišuje Benda v návaznosti na zkušené meditační učitele a tradiční texty tři úrovně všímavosti: 1) „Uvědomit si např., že právě teď myslíme, a uvědomit si, že můžeme místo myšlení také jen chvíli vnímat – to, jak se naše tělo dotýká židle, na níž sedíme, chuť i vůni kávy, kterou pijeme, zvuky, jež k nám doléhají z okolí, i vše, co vnímáme zrakem…“ (s. 22) První úroveň tedy představuje soustředění pozornosti na přítomnost, a přestože se ještě nejedná o opravdovou všímavost, je tato úroveň důležitým předpokladem rozvoje všímavosti. 2) „Na úrovni 2 bychom všímavost mohli popsat jako schopnost uvědomovat si procesy probíhající v našem těle a v mysli v přítomném okamžiku s postojem smířlivého porozumění a přijetí.“ (s. 24) 3) Na třetí úrovni „si začne meditující postupně uvědomovat tři. tzv. univerzální charakteristiky všech všímavě zaznamenávaných procesů (fenoménů), totiž jejich pomíjivost, neuspokojivost a nepřítomnost něčeho, co bychom mohli považovat za nějaké trvalé, neměnné Já“. (s. 29) Přestože tato úroveň vyžaduje velmi intenzivní trénink, lze změny sebepojímání (směrem k tomu nebrat si věci tolik osobně, neidentifikovat se automaticky s vlastními myšlenkami nebo nehodnotit, nýbrž přijímat prožitky právě takové, jaké jsou) v určité míře sledovat i v terapeutickém procesu, pokud terapeut pracuje s všímavostí.

Druhý bod úzce souvisí s prvním, domnívám se, že Benda ve své knize, velmi srozumitelně předkládá Buddhovo učení o ne-já a převádí ho do jazyka psychologie, když ho překládá do polarity narativního nebo konceptuální Já a prožívaného Já a postoj k těmto Já pokládá za zásadní. V rámci zkoumání, co je to Já, rozlišuje 1) Já jako subjekt, „prožívané Já“, které je prostým vědomím toho, že přítomné vjemy, pocity, nálady, myšlenky prožívám Já. Toto já předchází konceptualizaci prožívaného. Na druhé straně je pak možné 2) rozlišit Já jako objekt, „konceptuální Já“, „autobiografické Já“ nebo „narativní Já“, které vzniká myšlením a představivostí. Toto druhé Já je pak v naší mysli častým předmětem hodnocení, posuzování nebo srovnávání. A tomuto Já máme také tendenci připisovat všechnu prožívanou zkušenost a domnělou identitu trvající v čase. Zde se dostáváme k tomu, čemu Buddha říká ne-já: Já existující jako předmět, v zásadě neměnný a trvalý v čase, není nic než naše představa, myšlenka nebo příběh. Zatímco Já jako subjekt je nezbytnou podmínkou duševního zdraví, Já jako objekt, pokud k němu své prožitky příliš vztahujeme, může stát za řadou problémů. A Benda ve své knize velmi jasně ukazuje, že pokud odmítáme prožívanou zkušenost a chybí-li nám všímavost, máme tendenci si prožitek příliš vztahovat ke svému Já (tedy Já jako objektu), což je opět příčinou vzniku maladaptivních emočních schémat, které se projevují zejména jako stud, na které v dalším kroku navazují obranné mechanismy (úzkosti, závislosti, deprese atd). Cestou ke zdraví, vyrovnanosti nebo osvícení, ať už na meditačním polštářku nebo v rámci terapeutického vztahu, je tedy rozvíjení všímavosti ve všech třech uvedených úrovních, díky čemuž je možné vztah k vlastnímu Já postupně proměňovat. Tuto část knihy tedy považuji za originální přínos Bendovy práce, která se tak může stát dobrým podkladem pro dialog mezi psychologií, psychoterapií na jedné straně a na druhé straně s buddhismem a meditační praxí.

Konečně je Bendova práce vynikajícím úvodem do tématu soucitu se sebou. Soucit (compassion) v kontextu všímavosti představuje především schopnost neuzavírat se vůči utrpení a vůči tomu, co je těžké, nýbrž to vnímat a přijímat prožitky takové, jaké jsou, a zároveň ochotu a připravenost zmírňovat utrpení a hledat prospěšné způsoby, jak s utrpením zacházet. Jako takový je soucit důležitou protivahou studu, představuje postoj k sobě, který je podpůrný a vyživující a který vede k větší vnitřní celistvosti. Přestože v tradiční meditační praxi je soucit chápán jako přirozený důsledek rozvíjení všímavosti, má rozhodně smysl se jeho rozvíjení věnovat i explicitně, ať už v rámci meditační praxe nebo psychoterapie. Ze srovnání západních meditujících s těmi v Asii se ukazuje, že dobrý základ pro rozvíjení právě soucitu se sebou nebo laskavosti k sobě, na Západě často schází, a tak praxe zaměřená čistě na rozvíjení všímavosti, může někdy naopak vést k větší zahleděnosti do sebe nebo odporu vůči sobě. Proto v tomto ohledu opět Bendovu knihu považuji za nesmírně cenný a fundovaný příspěvek k tématu soucitu vůbec, protože jasně ukazuje jeho význam v rámci prožívání a vnitřní celistvosti.

Všímavost a soucit se sebou je dle mého názoru výbornou ukázkou toho, v čem Jan Benda vyniká: dokáže poměrně komplexní problematiku zpřístupnit jasně a srozumitelně, aniž by zároveň rezignoval na odbornost nebo problematiku nějak redukoval. A zároveň jeho kniha předkládá i řadu praktických cvičení, kterým je možné se věnovat nebo je využít v práci s klienty. Konečně je to také kniha, která nás vyzývá, abychom prohlubovali především vlastní všímavost, protože „… terapeut s meditační zkušeností dokáže vést klienty ke všímavému zaznamenávání procesů prožívaných v přítomném okamžiku a k odhalování dosud neuvědomovaných obranných mechanismů jen do té míry, do jaké je sám schopen všímat si daných fenoménů u sebe samého.“ (s. 33)

Dostáváte do rukou knihu integrující nejdůležitější principy a poznatky současné psychoterapie. Jejím autorem je český psycholog, psychoterapeut s intenzívní meditační zkušeností všímavosti a vhledu. Všímavost (mindfulness, sati) je ústředním pojmem knihy a představuje hlavní léčebný potenciál. Léčebný efekt všímavosti lze zaznamenat v proměně emocí. Již v názvu knihy se spojuje všímavost se soucitem. Soucit je emoční stav vyrovnávající se s osobním utrpením bez prožívání emočně negativních stavů bezmoci, hněvu, smutku, nenávisti, krutosti a podobných zoufalých emocí. Oproti soucitu je postaven stud. Pojem studu se zde významově posouvá. Na rozdíl od běžných konotací studu z nahoty, z provádění hloupostí či dětské zdrženlivosti je zde popsán jako emoce stojící v základu rozvoje psychopatologie různých duševních nemocí. Studem se rozumí emoce, která konkrétní osobě brání přijmout realitu a neumožňuje v dané situaci se adaptovat.

Formálně je kniha dělena do čtyřech významových částí obsahující celkem 21kapitol. Prvních osmnáct kapitol je zakončeno praktickým cvičením. Kniha je uvedena autorovým poděkováním, jeho předmluvou a úvodem knihy. Závěr následuje literaratura. Protože text knihy obsahuje přes 500 citovaných odkazů, citovanou literaturu najdete na webových stránkách. V knize jsou uvedena jen tématicky nejdůležitější odborná díla. Slovníček pojmů obsahuje vysvětlení 20 psychologických termínů pro lepší orientaci laického čtenáře v textu. Knihu uzavírá seznam 18 praktických cvičení a anglický souhrn. V knize jsou také tři vyobrazení. Dvě z nich ve formě krabicového grafu prezentují autorův výzkum, v němž zkoumá míru studu a soucitu u různých diagnostických skupin a skupiny kontrolní. Třetí vyobrazení schématicky objasňuje, co se v prožívání vyvíjí, pokud se prožitku zmocní soucit nebo naopak stud.

Začátek knihy je věnován především putování všímavosti, jak se dostala do psychoterapie. Mezi řádky „Poděkování“ a „Předmluvy“ můžeme tušit příběh autorovy všímavosti na jeho cestě stát se psychologem a psychoterapeutem. V „Úvodu“ nám dochází, jak složitě a pozdě doputoval nejen termín všímavosti, ale především jím označené terapeutické principy na západ. Díky rozvoji zobrazovacích metod v psychoneurovědách se stal hmatatelnou pro západní výzkum a byl tak objeven pro západní psychologii. To, co se ve východní buddhistické psychologii používá po tisíciletí, se snaží západ dohnat poslední desetiletí. Dokládají to počty vědeckých studií, psychoterapeutických programů i ovlivnění psychoterapeutických přístupů. S obrovským boomem vzniká pro hlavní princip všímavosti i nebezpečí, že se v množství různých teorií úplně vytratí. Bude velkou částí odborné veřejnosti špatně pochopen a interpretován. Každý chce být přeci „in“, být odborníkem na všímavost. Aby autor nebyl lapen do takové pasti, šikovně odkazuje na původní zdroje všímavosti v Buddhově Abhidhammě.

První část je rozdělena do tří kapitol, dle tří úrovní všámavosti: 1. Rozvoj všímavosti na tělesném zakotvení TADY A TEĎ. 2. Všímavost jako předpoklad vhledu a emoční změny. 3. Všímavost jako hlavní nástroj k dosažení spirituálního cíle – prohlédnutí podstaty prožívané reality.

Druhá část nazvaná „Postoj k prožívanému a narativní Já“ je nejobsažnější. V devíti kapitolách se nejprve dozvídáme o důležitosti emocí pro duševní zdraví, seznámíme se ze základními lidskými emocemi (strach, hněv, smutek, radost, hnus). V kapitole „Sociální a sebevztažné emoce“ se polarizuje hrdost, vina a trapnost proti pýše a studu. První skupina emocí je označena jako adaptivní a druhá maladaptivní. Z ní vystupuje stud jako emoce s významy méněcennosti. Návazná kapitola dává stud do vztahu k několika psychodiagnostickým kategoriím. Následně jsou popsány základní potřeby v raném dětství v mezilidských nosných vztazích – potřeba místa, péče a výživy, podpory, ochrany a limitů. Navazuje téma maladaptivních emočních schémat, které uzavírají cestu všímavosti – jsou pojmenovány jako chtivost, nenávist, zaslepenost, apatie, pýcha, lpění, nekonečné pochybování, neklid, nestydatost a bezohlednost. V předposlední kapitole této části odhaluje autor „Tajemství regulace emocí.“ Ta tkví ve všímavém uvědomování pocitů, které dělí na mentální a tělesné. Jejích regulace začíná jejich všímavým přijímáním. Všímavost eliminuje sebevztažné zpracovávání reality a tak zabraňuje studu. Brání také vzniku obranných mechanismů a vede k vyhasínání již vytvořených. Závěr této části končí vysvětlením čtyřech vznešených postojů. Laskavost, soucit, sdílená radost a vyrovnanost jsou základem dobrých mezilidských vztahů a také vztahu k sobě samému.

Třetí část nazvaná „Psychoterapeutická změna“ uvádí všímavost do psychoterapeutického vztahu. Nejprve se věnuje všímavosti u terapeuta a po té jejímu rozvoji u klienta. V kapitole „Soucit se sebou“ je kromě jiného uvedeno srovnání míry soucitu u zdravé populace a pacientů uvedených psychodiagnostických kategorií. Výzkum potvrdil sníženou míru soucitu u psychicky nemocných napříč diagnostickými kategoriemi. Dále je vysvětlena korektivní emoční zkušenost a eticko psychologické souvislosti prožívání.

V poslední části knihy jsou popsány tři psychoterapeutické techniky: Gendlinův focusing, Krocení démonů v nás a Technika ideálních rodičů.

Rád bych zdůraznil, že kniha se čte velice dobře, přestože v textu je uvedeno mnoho citačních odkazů, obsaženo spousta informací z výzkumů zahrnující popisy mozkových částí, vysvětlovány psychologické teorie, uváděny termíny z původního Buddhova učení. Dobrá čtivost je podpořena výborným členěním textu: kapitoly jsou krátké a ještě dále členěny jednoduchými termíny, které vystihují obsah jednotlivých významových celků. Velice často jsou vkládány případové zlomky z terapeutické praxe. Ty barvitě dokumentují vysvětlované téma. Mají přiměřenou délku, čtenář se v nich neztrácí. Poměrně rychle pochopí, o co v psychoterapeutické praxi jde.

Přestože je kniha určena primárně pro psychoterapeuty a potažmo pro všechny zájemce o všímavost, rád bych ji doporučil všem lékařům. Pokud vás předchozí text recenze ještě pro tuto knihu nemotivoval, zkusím přiblížit 18 praktických cvičení. Rozdělil bych je do dvou kategorií: První obsahuje instrukce na nacvičení konkrétních technik. Uváděné techniky zvyšují všímavost a mohou pomoci v psychohygieně lékaře. Druhá oblast cvičení pomáhá zpracovávat různé emoce. Lékař tak dostává databázi postupů, které může doporučit pacientům trpícími nejen somatickými ale i emočními trápeními, mají strach z výkonů, špatně se adaptují na změněné somatické podmínky. Pro lékařské povolání je podstatný soucit jako vyvážený postoj k lidskému utrpení. Než se mi dostala do ruky Bendova kniha, v české literatuře jsem nenašel knihu, která by dokázala takto prakticky soucit vysvětlit.