Orientovat se v současné nabídce literatury k mindfulness může být poměrně dost obtížné. Mindfulness je dnes často diskutovaným konceptem, jak mezi laickou veřejností – ve své popularizované podobě, tak mezi odbornou veřejností – kde je předmětem nejenom teoretického, ale i výzkumného zájmu. Navíc je konceptem, který zasahuje do mnoha rozmanitých oblastí lidského myšlení a konání – psychoterapii nevyjímaje.

Kniha Jana Bendy, zaměřená na možnosti uplatnění všímavosti (mindfulness) a soucitu se sebou (mettá a karuná) právě v psychoterapeutickém kontextu, představuje v tomto proudu zájmu o mindfulness jednoznačně krok dobrým směrem, a nebojím se napsat, že v česky psané literatuře jde o nepřehlednédnutelný počin. Mimo jiné i proto, že vedle všímavosti staví jako důležitý doplněk soucit se sebou samým (role soucitu jako doplňku všímavosti byla dosud v českém prostředí opomíjena, přitom obzvlášť v terapii je role soucitu se sebou pro přijetí emocí, jichž si může terapeut spolu s klientem všimnout, klíčová).

Strukturálně je kniha přehledně uspořádaná. Autor v ní – kdybych se měl pokusit vyjádřit ústřední myšlenku, jež stojí za touto knihou – poukazuje na to, že všímavost pomáhá mj. měnit postoj k emocím, a všemu, co prožíváme; a mění tím též způsob, jak chápeme své vlastní Já. První část knihy je čtenářsky vstřícným uvedením do problematiky.

Druhá část textu se zaměřuje na pochopení toho, co nám emoce sdělují – odhaluje adaptivní a maladaptivní funkci emocí, s poměrně velkým důrazem na roli pocitů studu (čímž autor přispívá k aktuálním diskuzím o významu a roli studu). V dalších kapitolách této části knihy se autor zabývá vlivem raných zkušeností na utváření emočních schémat, popisuje obranné mechanismy, včetně způsobu, jímž naše prožívání mění všímavost, a stavů „ušlechtilého dlení“ (inspirovaných buddhistickou psychologií) jako nápomocného faktoru.

Ve třetí části knihy, již poměrně dost prakticky zaměřené, autor nabízí pět postupů, pomocí nichž je možné rozvíjet všímavost v běžném individuálním terapeutickém sezení, a v tomto kontextu představuje obecné schéma korektivní emoční zkušenosti, poznatky o rekonsolidaci paměti, a v neposlední řadě i eticko-psychologické souvislosti našeho prožívání.

Za nejpraktičtěji zaměřenou část textu lze považovat čtvrtou část knihy, kde autor podrobněji představuje tři konkrétní psychoterapeutické techniky, spjaté tím či oním způsobem s všímavostí v terapeutickém kontextu: focusing, krocení démonů (tak, jak ji rozvíjel Mirko Frýba, jedna z velkých inspirací autora), a technika ideálních rodičů.

Jedním z důvodů, proč brát knihu jako seriózní zdroj odborných informací, je i skutečnost, že autor velmi poctivě podepírá svá tvrzení odkazy do odborné literatury. 543 titulů představuje vskutku úctyhodnou rešeršní práci (více viz http://literatura.mindfulness.cz), kterou si autor před psaním knihy musel dát. Druhým dobrým důvodem je dlouhodobá přímá zkušenost autora s praxí všímavosti a soucitu se sebou samým. Ať již této praxi věnoval v mnišském rouchu a svém každodenním životě, nebo se ji pokoušel uplatnit z pozice psychoterapeuta v křesle své pracovny. Tuto kombinaci odborné erudice s vlastní dlouhodobou zkušeností, která stojí za právě vydávanou knihou, považuji jednoznačně za její silnou stránku.

Příkladem takového vidění tématu v širších souvislostech a hlubšího vhledu do problematiky, který je postaven na prolnutí dobré znalosti teorie s praktickým pochopením diskutovaného, je mimo jiné i první kapitola, kde Jan Benda představuje tři úrovně všímavosti. Umožňuje tím zorientovat se čtenáři v možnostech dosahu praxe všímavosti, navíc tímto zasazením do širšího kontextu nabízí perpsektivu, která většině literatury o mindfulness zřetelně chybí.

O smíření odbornosti se zkušenostní povahou všímavosti (případně soucitu se sebou) se autor pokusil i způsobem, jakým je kniha psána – teoeretické poznatky, často poměrně dost odborné a prezentované též jako složité grafy, provazuje s příklady z každodenního života a jednotli-vými cvičeními (celkem 18). Na jednu stranu tomu rozumím, a tuto autorovu snahu o zpřehlednění a přiblížení odborně náročnějších poznatků – doprovázenou velice vhodně i slovníčkem pojmů či jen několika doporučenými tituly rozšiřující literatury versus dlouhý seznam dalších odborných zdrojů – jako čtenář oceňuji. Na druhou stranu mi tato tendence, podpořená navíc ještě příležitostným provázením čtenáře textem, přišla občas rušivá. Jakoby místy nebylo úplně zřejmé, komu je kniha určena – jestli akademické obci, psychoterapeutům z praxe, či širší veřejnost se zájmem o všímavost. Přesto tento široký záběr nepovažuji pouze za mírně rušivý faktor, ale vidím v něm právě i potenciál pro oslovení všech třech výše zmíněných skupin čtenářů.

V posledních letech zažívá ve světě nebývalého rozmachu pojem mindfulness, který se do češtiny překládá převážně jako všímavost, někdy i jako bdělá pozornost. Rozvíjení této schopnosti má celou řadu pozitivních dopadů v oblasti vzdělávání, v běžném životě (např. zvládání mezilidských vztahů) a v neposlední řadě také v psychoterapii. Posledně uvedené oblasti se věnuje kniha Jana Bendy Všímavost a soucit se sebou (Proměna emocí v psychoterapii), vydaná v roce 2019 v nakladatelství Portál.

Před několika lety jsem se zúčastnil semináře britského učitele meditace a psychoterapeuta Roba Preece. Tam jsem se poprvé setkal se slovem mindfulness (všímavost). Náš lektor jej zmínil mírně ironickým tónem jako určitou všudypřítomnou a do jisté míry módní západní záležitost, která má jistý vztah k meditaci. Konstatoval ale, že my se v dalším průběhu semináře budeme zabývat meditací, nikoli všímavostí. Promluvil z něj člověk navázaný hluboce skrze několikaletý pobyt v Tibetu a rozsáhlou meditační praxi na buddhistickou tradici. A měl v jistém slova smyslu pravdu: Všímavost sama není klasickou meditací. Jak říká Jan Benda, autor knihy Všímavost a soucit se sebou: „Všímavost je schopnost uvědomovat si procesy probíhající v naší mysli s porozuměním a soucitem.“ Tuto schopnost ovšem lze rozvíjet právě pomocí meditace všímavosti (vípassaná). A přes současný boom to není pouze módní západní trend, ale navazuje na buddhistický pojem sati, podobně jako na buddhistickou psychologii navazuje Bendovo využití všímavosti v psychoterapii. Přičemž zde nejde vůbec o náboženské obsahy, nýbrž o specifický způsob uchopení psychické reality. O zvýšení míry sebereflexe. Autor sám působí jako psychoterapeut a vysokoškolský pedagog a velmi jej ovlivnil půlroční pobyt na Ceylonu, kde se věnoval meditační praxi.

Rozvoj všímavosti není ve své podstatě něčím úplně novým, a to ani v novodobé západní psychologii. O potřebě přivést do vědomí nevědomé psychické procesy, aby se člověk posunul při svém duchovním zrání či vymanil z nežádoucího psychického směřování, se mluví v oblasti hlubinné psychologie od doby objevu nevědomí. Těžiště této psychologie - na rozdíl od psychologie pracující s všímavostí - spočívá spíše ve snaze analyzovat psychické struktury, motivace a dynamiku a jejich symbolické vyjádření.

Zásadním, dalo by se říci až revolučním příspěvkem meditačních technik a rozvíjení všímavosti spočívá ve způsobu, jakým se sebou zacházíme, jak se učíme vnímat se jako subjekt, a jak se dobíráme psychických obsahů a procesů, které určují naše prožívání a jednání. A přestože bychom více či méně podobné paralely zcela jistě nalezli například i v křesťanské tradici, například u některých mystiků (Mistr Eckhart a jeho "opouštění sebe sama"), tak ty zůstaly běžnému západnímu společenskému vědomí skryty. Až dnes k nám přichází skrze věky propracovaný systém buddhistické psychologie tento způsob sebepoznání jako všímavost. Její studium a aplikace v západním světě akcelerují. Jan Benda uvádí, že v roce 2003 evidovala vědecká databáze necelé tři stovky publikací o mindfulness a v červnu roku 2019 to bylo téměř 12 tisíc, tedy třicetkrát více.

Co to tedy vlastně ta všímavost je?

Schopnost všímat si rozděluje Jan Benda do třech úrovní. V první se učíme pozorovat, co se děje s naším myšlením a cítěním v přítomném okamžiku. Neulpíváme na obsazích myšlenek ani pocitů ani vjemů, registrujeme pouze jejich existenci. Už toto jednoduché všímání, k němuž se lze dobrat určitým meditačním přístupem, může ovlivnit pozitivně naši psychiku - posouvá práh a dobu reaktivnosti, dovoluje lépe vyhodnocovat situaci.

Na druhé úrovni se učíme všímat si celých procesů, u nichž opět neulpíváme na jejich obsazích, ale zaujímáme k nim akceptující postoj. V této rovině můžeme odkrýt takzvaná maladaptivní emoční schemata, obranné mechanismy, jichž jsme si dříve nebyli vůbec vědomi a které nás uzavíraly do kruhu stereotypů a zabraňovaly nám vykročit z nich ven.

Na třetí úrovni se dostáváme do stavu, kdy mysl už neovládají (nedeformují) žádné obranné mechanismy a my můžeme vnímat věci „tak jak jsou“. To znamená, že jsme osvobozeni od vlastnických tendencí, od sebevztažného zpracování informací. Mění se nevratně naše osobnost, chápání sebe samého. V této rovině vidí mnozí lidé západního světa nebezpečí, spočívající v „rozpuštění“ Já, ve ztrátě vůle, a tedy v dosažení jakési „nezdravé“ pasivity. To je ovšem velký omyl, protože předpokladem tohoto stavu je nejdříve dosažení stavu zralého Já, po jehož zvědomění ( „opuštění“) člověk dokonce může být i více aktivní. Jenže jeho činnost není určována nezpracovaným vztahem k sobě.

Výzkum i praktikování všímavosti, stejně jako terapeutická činnost, nemají smysl, když nejsou spojeny se změnou postoje k sobě, tedy s rozvojem sebepřijetí a soucitu k sobě samému (self-compassion). Výčitky a sebeobviňování jsou největšími překážkami zdravého psychického vývoje.

Klíčová otázka: Co s emocemi?

Jan Benda je představitelem psychoterapeutického směru, pro nějž jsou klíčové emoce a posun v jejich zvládání. Uvádí, že v zásadě většina jeho klientů se nachází ve špatném psychickém stavu na emoční úrovni: Neví si rady s emocemi jako je úzkost, strach, trpí následkem toho psychickým vyčerpáním a rádi by této stav změnili. Proto ve své knize poměrně podrobně rozebírá emoce, jejich funkci a jejich kategorie. Má to velké opodstatnění, protože emoce jsou bezprostředními a nejvýraznějšími psychofyzickými reakcemi organismu na podněty (projevují se tělesně, prožíváním a případně akcí) a mají nezřídka existenciální význam. Navíc nám umožňují prvotní odhad situace - jestli je pro nás dobrá nebo nikoli.

Analýza faktorů, které v raném věku ovlivňují další vývoj lidské psychiky a zakládají na skryté příčiny vzniku maladaptivních emočních schémat, je v Bendově knize popsána pro laického čtenáře velmi srozumitelně a přibližuje nás potom i ke způsobům, jak využít všímavost k jejich demaskování a rozpuštění. Teoretický rámec je doplňován praktickými cvičeními, při nichž se čtenář může přiblížit probírané tematice skrze vlastní prožívání, protože se všímavostí je to jako s jakoukoli jinou schopností či dovedností - nestačí si o ní přečíst knihu, je nutné je cvičit a praktikovat. A skutečná dovednost i posuny na poli vlastní psychiky jsou záležitostí dlouhodobou. Výsledky však člověka zásadně osvobozují od dosavadních stereotypů a pomáhají mu měnit náhled na sebe sama i své okolí.

Bendova kniha je především určena pro čtenáře zajímající se vážně o psychoterapii a o svou vlastní duši. Autor sám říká, že pro terapeuta je rozvoj všímavosti žádoucím rozšířením jeho schopnosti porozumět klientům, zvýšit empatii. Naopak říká, že není příznivcem snahy zavádět meditaci všímavosti u klientů, protože pro člověka s psychickými problémy není žádoucí sledovat všechny fenomény v jeho vědomí, ale pod vedením terapeuta se soustředit na ty důležité z hlediska jeho terapie. Také je důležité připomenout skutečnost, že všímavosti se člověk nenaučí za jeden několikatýdenní kurs, ale podobně jako u meditační praxe, je to záležitost dlouhodobá.