Nakladatelství Portál přichází s novou edicí nazvanou Klasická díla psychologie. Jejím cílem je zprostředkovat odborníkům (zejména z oblasti pomáhajících profesí) a zájemcům z řad laiků zlatý fond publikací, majících klíčový význam pro vývoj psychologie (i psychoterapie). Je to úkol obtížně splnitelný a vždy půjde o výběr z výběru, avšak zvolené knihy této nové edice budou v každém případě pracemi mimořádnými a obohacujícími vzdělanostní potenciál čtenářů.
Jako první knihu edice nakladatelství Portál zvolilo práci významného amerického psychologa a humanisty Carl Ransoma Rogerse (1902 – 1987). Jedná se o Rogersovu desátou knižní publikaci, která vyšla prvně v USA roku 1980 a v níž nás seznamuje se svým osobním a profesním vývojem zvláště od šedesátých do osmdesátých let minulého století.
Carl R. Rogers se zasloužil o rozvoj psychologie a psychoterapie zejména svojí koncepcí meziosobních vztahů, která je postavená především na empirickém výzkumu psychoterapie. Zjistil potřebné podmínky a okolnosti, jimiž se navozují žádoucí změny v duševním světě a chování lidského jedince. Jinými slovy: jak lze nastolit duševní stabilitu a prosociální chování člověka? A zkratkou dodejme, že podmínkou zmíněného procesu je porozumění sobě a uvolnění aktualizační tendence, jež je dle Carla R. Rogerse vlastní celé živé i neživé přírodě. V případě lidského jedince jde nakonec o rozvoj a dosahování vyšší kvality toho, co je specificky lidské. Žádoucí změny ve směru duševního zdraví a osobnostního růstu umožňujeme a navozujeme, pokud jsme vzhledem k druhému člověku vysoce empatičtí, autentičtí a akceptující. O tomto procesu a poznání již nepochybujeme, naznačené souvislosti považujeme za empiricky (vědecky) prokázané. Carl R. Rogers je později zobecnil na situaci celého lidského života, včetně výchovy, školství, života ve společnosti, atd. V posledních zhruba dvaceti létech byl aktivní i ve směru politického angažmá, při řešení a překonávání konfliktů mezi skupinami i znepřátelenými stranami. V roce svého úmrtí (1987) byl proto navržen na Nobelovu cenu míru.
Rogersova životní dráha se klene od empiricky pracujícího psychologa a výzkumníka působícího na několika amerických univerzitách až po svérázného myslitele, který je v závěru svého života volněji přiřazován k hnutí New Age. Jeho pohled na člověka a vývoj lidstva je optimistický. Budoucí svět si bude, dle našeho myslitele, vážit lidského jedince, neboť je nejmocnější ze všech zdrojů, uvolňuje cestu tvořivosti a všechny změny „budou směřovat k opravdovějšímu lidství“. Ovšem tehdy, „jestliže nevyhodíme naši planetu do povětří“, v lepším případě se pak staneme „nevyhnutelně svědky nového světa a proměny celé naší kultury“.
Rogersova publikace sestává ze čtyřech částí, které jsou tvořené originálními texty, ale i kapitolami dříve publikovanými a přednášenými.
Prvá část se nazývá Osobní zkušenosti a stanoviska. Nalezneme zde Rogersovu přednášku o zážitku komunikace, poučíme se o významu naslouchání a komunikace pro utváření meziosobního vztahu a lidské blízkosti. Rogersovy zážitky a vlivy z dětství (vyrůstal ve fundamentalistické náboženské rodině) a počáteční poradenská praxe jej vedly k názorům na meziosobní vztah, optimistický pohled na naše založení a principielní důvěru v člověka. Při poznávání duševních entit zdůrazňuje jako nejvýznamnější vlastní zkušenost. Z nedirektivní terapeutické techniky vedení poradenského rozhovoru se postupně stává „terapie zaměřená na klienta“ až k současnému „přístupu se zaměřením na člověka,“ jenž je i přístupem k životu vůbec a způsobem bytí. Rogers sám se cítí být, jak v prvé části uvádí, „osobitou odnoží existenciální filozofie“. Popisuje své životní pocity, názory, zabývá se stářím, myšlenkami na smrt, projevuje vážný zájem o paranormální jevy a upozorňuje na „harmonický soulad s mocnou tvořivou tendencí, jež stvořila vesmír“.
Druhou část knihy autor pojmenoval Aspekty přístupu zaměřeného na člověka. Zde jsme seznámeni s jeho teoretickými východisky a hlavními charakteristikami zmíněného přístupu. Zdůrazňuje autentičnost (kongruenci) jako základnu společného života v atmosféře opravdovosti a hluboké porozumění, jež je tím nejvzácnějším darem, který může člověk věnovat člověku. Zvláštní pozornost věnuje změněným stavům vědomí, názorům některých teoretických fyziků a východní mystice. Dospívá pak k závěru, že se „ocitáme na samém prahu naší schopnosti transcedence, vytvoření nových a duchovnějších cest lidské evoluce“. V samostatné podkapitole zkoumá empatii jako „nedoceněný způsob bytí“, kdy zmíněný způsob bytí je nejsnadněji možné se naučit od empatických lidí. V této části knihy nalezneme i úvahy autora o známé kasuistice L. Binswangera a E. Bleulera týkající se jejich pacientky Ellen Westové, jež si závěrem léčby vzala život. Rogers ve zpětném pohledu dokládá důvody jejího suicidia a navrhuje způsob vhodnějšího vedení nemocné. Subjektivně prožívanou samotu Ellen Westové bylo možné překlenout empatickým přístupem a nabídkou osobního blízkého vztahu – a nikoliv racionálním analyzováním. Carl R. Rogers se dále věnuje komunitám inspirovaným přístupem zaměřeným na člověka, skupinovým procesům v malých i velkých skupinách (čítajících řádově stovky osob), paradigmatu moci a možnostem řešení mezinárodních napětí. Závěr druhé části knihy tvoří několik méně obvyklých podnětů směřujících k pomáhajícím profesím – např. připuštění možnosti více realit, vhodnost zpochybňování profesionálních autorit, kritizuje institucionalizaci apod. Vidíme, co znamená Rogersovo pojetí psychologie jakožto subversivní vědy.
Třetí část knihy nese název Vzdělávání a jeho budoucnost. Významné je propojování učení kognitivního s emocionálním a organistickým (tělesná rovina). Také v tomto případě hrají důležitou roli psychoterapeutické proměnné – empatické porozumění, bezpodmínečná akceptace druhého a projevovaná autentičnost. Dnes jsou v tomto duchu vedené některé alternativní školy a na univerzitní úrovni se místy realizuje původní idea univerzity jako společenství studentů a učitelů, kteří společně bádají a žáci se podílejí i na obsahu svého vzdělávání. I studium lékařství začíná být (a to i u nás) humanizováno. Pro pedagogiku v duchu přístupu zaměřeného na člověka je příznačná úcta k druhému a spolupráce – na rozdíl od dravosti a soutěžení. Tyto postoje a praxe však nejsou vždy akceptovány, protože znamenají pro současné institualizované školství hrozbu.
Čtvrtá a závěrečná část Pohled vpřed: Scénář zaměřený na člověka je nejkratší. Autor upozorňuje na rozpadající se kulturu a krizi (psáno v 70. letech minulého století), jež je však příležitostí ke změně. Rogers konstatuje, že vzrůstá zájem o spirituální a transcendentální síly jednotlivce, teoretická fyzika se dle něho sbližuje s východní mystikou („vše je kosmickým tancem“). Prohlubuje se nedůvěra k redukcionismu ve vědě ve prospěch zájmu o starověkou moudrost předchozích kultur. Mezi charakteristiky člověka zítřka patří otevřenost přímé zkušenosti, ekologická zaměřenost, touha po spiritualitě atp. Domnívá se, že přicházející příští svět bude lidštější, „zmnoží se rozmanitost a potenciál lidské mysli a ducha… uvolní se cesta tvořivosti“.
Styl psaní Carla R. Rogerse je osobní, vzpomínky a úvahy propojuje výzkumnými poznatky a prokládá příklady z praxe. Půvabné jsou zmínky o Rogersovi – zahrádkáři. Jedná se vlastně o sborník napsaný (s jedinou výjimkou podkapitoly Výuka ve velkých skupinách: Podněty pro budoucnost) pouze jím samým. Témata se občas opakují, překrývají, což nevadí, neboť to důležité je zopakováno a osvětleno z různých úhlů pohledu. Při četbě sledujeme, jak z psychologa a psychoterapeuta vědecky založeného se postupně stává myslitel různých rovin, jenž dřívější zkušenosti (osobní i profesionální) začleňuje do kritického, současně však i smířlivého postoje a dospívá závěrem života ke spirituálnímu, všeobjímajícímu světonázoru.
Čtenáře by mohlo zajímat, že tento přístup má u nás již tradičně řadu zastánců a patří mezi uznávané psychoterapeutické směry. Rogersovští psychoterapeuti se sdružují v Asociaci pro psychoterapii, poradenství a přístup zaměřený na člověka, jež vznikla v r. 1994. Příkladná je i spolupráce mezi českými a slovenskými psychoterapeuty této orientace, což lze doložit i recenzovanou knihou: předmluvu a lektorování českého překladu bylo provedeno odborníky, jejichž mateřštinou je slovenština.
Recenzovaná kniha je čtivá, podnětná a rozhodně doporučeníhodná. Její výběr do edice Klasická díla psychologie považuji za vhodný.
prof. PhDr. Jan Vymětal
Ústav pro humanitní studia v lékařství 1. lékařské fakulty UK v Praze
Karlovo nám. 40
128 00 Praha 2
Zdroj: Čs. psychologie č.4/2014