Politolog Jacques Rupnik společně s novinářem Karlem Hvížďalou se domnívají, že demokracie (ta v Čechách) se unavila příliš brzo. Vydali o tom v nakladatelství Portál knížku rozhovorů, které spolu vedli několik posledních let. Knížku jménem Příliš brzy unavená demokracie by měl číst každý, koho zajímá, kde je Česká republika, kde je Evropa, kde je zbytek světa, a kam všichni tři (a každý zvlášť) směřují. A ten, kdo tu knížku bude číst, by si měl pravidelně ověřovat, do jaké míry může s názory, které autoři vyjadřují, souhlasit. Ta knížka totiž ohromně provokuje. A to je dobře.

Začneme tím, že rozsáhlé rozhovory, které vydají na knížku, umí v Čechách, ale i jinde ve světě, dělat málokdo. Hvížďala patří k tomu málu, ba dalo by se říci, že je v řadách toho mála na předním místě. Nepouští se do žádných exhibic, aby každý věděl, jak je ohromně chytrý, náramně vzdělaný, skvěle sečtělý a kdo ví, co ještě. Z jeho otázek je sice zřejmě, odkud vychází názorově a kam jde, ale pro něj je nejdůležitější, že hrdinou, nebo alespoň protagonistou knížky je zpovídaný, nikoliv zpovídající. Umět podřídit svoji vlastní osobnost osobnosti partnera v rozhovoru, to je úkol nad mnohé těžký. Chce to nesporně nadání až nevšední, umění naslouchat, ale chce to také ohromnou dřinu.

Jacques Rupnik je osobností nesporně přitažlivou: mezinárodní dítě, které žilo až do doby kolem puberty v Čechách, které rodiče v rámci událostí roku 1968 odvezli do Francie, kde vystudovalo, aby pak ve studiích pokračovalo v Americe a nakonec učilo politické vědy na universitách jak ve Francii, tak v Americe. Takové dítě musí mít ohromný rozhled. A je-li navíc ještě moudré ... čímž se dostáváme k jednomu důležitému zádrheli. Zajisté, při pozorném čtení čtenář vidí, jak se s postupem doby Rupnikovy názory vyvíjely a tříbily. Jenže několik společných jmenovatelů jim zůstalo. A právě ty vzbuzují nepříjemné otázky.

Jacques Rupnik se má v první řadě za Evropana. Evropská unie je pro něj málem smyslem života. Ovšem ve chvíli, kdy si s Hvížďalou notují o úloze tzv. elit, začne se celá pracně vybudovaná stavba kymácet. Rupnik sice připouští, že Evropská unie původně vznikla jako společenství čistě hospodářské, ale trvá na názoru, že vývoj toto společenství zcela logicky vede k tomu, aby se stalo politickým tělesem s úlohou a nástroji jakéhosi státu, který vládne ostatním státům.

Ta logika má několik drobných chyb. V první řadě je to ono ohánění se elitami. Ty totiž jsou jevem pohříchu nedemokratickým. Sebe si vážící národ prostě nemá moc rád, když mu někdo říká, hele, já jsem chytřejší než ty, a tudíž vím, co je pro tebe nejlepší. Tohle je postup poněkud urážlivý. Zajímavé ovšem je, že věci, které tzv. elitám projdou v Evropě, znamenají v Severní Americe, že se stanou terčem obecného výsměchu. Třeba jen tím, že jim zbytek národa přezdívá „vejcové hlavy“ (egg-heads), a nemyslí to zrovna pochvalně.

Ale i tak, Rupnikovy názory jsou zajímavé už proto, že by měly vyburcovat pořádnou, zasvěcenou debatu, čili debatu, k níž dodnes v Evropě nedošlo.

Zvláštní zmínku ale zaslouží Rupnikovy vývody o Severní Americe. Jsou založeny na nepříjemně úzkém výběru stanovisek právě zmíněných vejcových hlav, které většina Američanů nebere vážně. A navíc si Rupnik ani nedal práci, aby si ověřil některé skutečnosti. Tak například, spolu s většinou ostatních vejcových hlav, pevně věří, že vítězství George W. Bushe v souboji o Bílý dům v roce 2000 byla vlastně bezostyšná krádež a že pravým vítězem měl být Al Gore, jinak též známý tím, že vlastnoručně vynalezl Internet (to se hoši matematičtí ze švýcarského CERNu a z amerického vojenského komunikačního výzkumu s jejich ARPANETem museli divit!). Důkladně podrobný a zveřejněný průzkum ale přesvědčivě dokázal, že tomu tak není a nebylo a že naopak to byl Gore, kdo zkusil okrást svého soupeře.

Stejně tak Rupnik věří, že za současnou hospodářskou krizí stojí deregulace peněžních trhů v USA. Opět, skutečnost je nepříjemně jiná: v úplném pozadí totiž stálo regulační nařízení, že americké peněžní ústavy musí začít poskytovat půjčky (a hypotéky) bez ohledu na to, zda má dlužník na splacení. Bill Clinton tak chtěl odbourat diskriminaci. To se mu ovšem náramně povedlo.

Rupnik se též domnívá, že Franklin Delano Roosevelt a jeho Nový úděl (New Deal) byl pro Američany a jejich hospodářství zásahem přímo nebeským. Odborné ekonomické studie ale soudí, že naopak, a dále dovozují, že ten projekt byl čistě fašistický. Vycházejí přitom z pojmu, který obrací některé zavedené myšlenkové postupy vzhůru nohama. Na rozdíl od dnes přijatého vnímání totiž vidí fašismus jako levicové hnutí a dovozují to slovy samotného Il Duceho Benita Mussoliniho, který, mimochodem, dlouhou dobu byl spolu s Vladimírem Leninem členem dvojčlenného klubu vzájemných obdivovatelů. Že se pak cesty obou hnutí trochu rozešly, nic nemění na dnes již doložených důkazech, že fašismus a socialismus, jak ten národní v Německu, tak ten mezinárodní v SSSR, potažmo komunismus, jsou vlastně jen různé větve téhož stromu. Tohle ale Rupnik velkoryse přehlíží.

Stejně tak je velice mělké Rupnikovo hodnocení Baracka Obamy. To by ale vydalo na knihu nejméně tak tlustou jako je Rupnikův rozhovor s Karlem Hvížďalou.

Pro české čtenáře budou patrně nejzajímavější pasáže, které se týkají středoevropské kotliny, jejího místa v Evropě, a budoucnosti Evropy v širém světě vůbec. Jak už řečeno, i tady je Rupnik často poněkud rozporuplný, ale i přesto je výtečně informovaný. Bez této rozporuplnosti, místy až provokativní, ovšem nemůže začít žádná pořádná debata. Česká republika i Evropa by si takovou debatu zasloužily jako prase drbání.

Petr Adler

Zdroj: http://neviditelnypes.lidovky.cz/

Kniha s příznačným názvem Příliš brzy unavená demokracie je další z řady knižních rozhovorů novináře a spisovatele Karla Hvížďaly. Vznikala v rozmezí devíti let a je komponována z několika původně samostatných rozhovorů, jejichž impulsem byly politické a dějinné události u nás i ve světě. Díky tomu zde nacházíme široké spektrum diskutovaných témat – od důsledků 11. září 2001 přes vývoj české politické kultury až po krizi evropských hodnot a následky globalizace. Pojítkem mezi nimi je velmi kultivovaný jazykový projev obou protagonistů, přesné a srozumitelné formulace a názorová vyhraněnost. Kniha nemá ambici apelovat na veřejnost, není to manifest. Je to analýza daná do širšího nejen středoevropského, ale i evropského kontextu, zamyšlení nad tím, co se odehrálo během posledních dvaceti let.

Titul Příliš brzy unavená demokracie se vztahuje především, byť v žádném případě ne výhradně, k České republice a sám Jacques Rupnik jej vysvětluje následovně: „Když vidíte zemi, kde padne diktatura, vzniká demokracie, demokratické instituce, a během deseti let zjistíte, že důvěra v tyto demokratické instituce upadá, není důvěra ve vládu, není důvěra v parlament, v politické elity – demokraticky zvolené – tak o čem to vypovídá? Proč vznikla tak překvapivě rychle propast mezi politickou sférou a společností?“ To je tedy jedna z hlavních otázek, kterou se kniha zabývá.

Kniha je sestavena ze sedmnácti dialogů, ale protože se mnohé z nich tematicky překrývají či doplňují, působí až překvapivě celistvě. Prvním velkým analyzovaným okruhem jsou útoky z 11. září 2001. Článků rozebírajících tyto události bylo napsáno nepřeberné množství, jen zlomek z nich se však může pyšnit tak špičkovou úrovní jako nám předkládaný rozhovor. Rupnik ani na okamžik nesklouzává k otřepaným frázím a prázdným gestům. Jeho myšlenky jdou mnohem dál a mnohem víc do hloubky, neboť kromě nebezpečí terorismu a islámského fundamentalismu hovoří také o zpochybnění hodnot našeho dosavadního života, ohrožení občanských svobod, mocenském boji USA a Ruska či univerzálních morálních normách. Snad jediným negativem je absence odstupu patrná v některých bodech, která je však způsobena tím, že se rozhovor uskutečnil bezprostředně po útoku, tedy v době, kdy ještě nebylo k dispozici dostatečné množství informací a vše bylo ještě příliš „živé“. Je však třeba podotknout, že ke korekci tohoto nedostatku dochází v dalším rozhovoru nazvaném Vzestup a pád neokonzervatismu v USA, v němž je rozebírána mimo jiné invaze do Iráku a Afghánistánu. Velmi trefně se zde píše: „Popsat změny, ke kterým došlo uvnitř naší společnosti, je možná důležitější než útok samotný, než úspěchy či neúspěchy v boji proti terorismu. Válka měla prý exportovat demokracii do Iráku, zatím ji ale jen ochromila ve Spojených státech.“

Politice Spojených států jsou věnovány také poslední stránky knihy, reflektující zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem. Americká politika na začátku i konci knihy tak symbolicky svírá pojednání o politické situaci v Evropě a o roli a významu Evropské unie, jež jsou ústředním motivem celého souboru. Co do počtu stran je tato oblast podstatně rozsáhlejší a z hlediska argumentace bezesporu fundovanou a brilantně propracovanou, neboť Rupnik je politolog specializující se především na střední a východní Evropu a svou erudovanost a hluboké porozumění ukazuje na každé z těchto stránek. V rámci tématu Evropy je značný prostor poskytnut vývoji české politiky a českého státu, a to nejen po roce 1989, ale také za komunistické éry a v období první a druhé republiky. Nechybí ani zamyšlení nad nezávislostí médií v Česku. „U nás žurnalistika nebyla nikdy jen o informacích a analýzách, nebyla chápána jako samoúčel. Nejdříve sloužila obrození, pak budování socialismu a posledních deset let budování kapitalismu.“ Drobnohledu neušetřil ani svou milovanou Francii, u níž kromě politiky osvětluje také problém náboženských menšin, úpadku kultury a změny postavení Francie v mezinárodním měřítku. Velmi podnětné je také Rupnikovo pojednání o Evropské unii, jež se v žádném případě nevyčerpává pouze běžnými a povrchními pohledy na proces evropského sjednocování. Vývoj EU, její význam a poslání jsou zde zachyceny odborně, ale přesto velmi srozumitelně a čtivě. Pozitivem je také fakt, že ani tady Rupnik nerezignuje na hlubší filozofický rozměr přítomný v celé knize – připomíná, že EU byla od svého počátku chápána především jako politický projekt a ani v dnešní době by neměla být redukována pouze na ekonomickou rovinu. Politolog dále zmiňuje krizi evropských hodnot i rizika spojená s existencí a fungováním EU.

Nejde o odborný hodnotově neutrální výklad, ale o osobní zamyšlení Rupnika nad nejrůznějšími událostmi, problémy a jevy a podle toho je nutné ke knize přistupovat. Subjektivní pohled na jednotlivé objekty analýzy je záměrem a takto je také zcela otevřeně prezentován. Čtenáři je dokonce umožněno nahlédnout do Rupnikova života a získat tak představu o tom, co jeho názory utvářelo či jaké významné osobnosti jej ovlivnily. K obohacení čtenáře není nutné, aby bezvýhradně souhlasil se všemi předkládanými postoji. Kniha je jak cenným zdrojem informací, tak bezbřehým zdrojem podnětů pro vlastní úvahy i v případě, že se s Rupnikem čtenář názorově rozchází. Lze ji tedy bez váhání doporučit nejen studentům politologie, evropských studií či mezinárodních vztahů, ale i širší veřejnosti, neboť učí vidět věci v souvislostech a varuje před zjednodušováním složitých historických momentů. Na závěr je ještě třeba dodat, že se na kvalitě knihy podílel nejen Rupnik svými odpověďmi, ale také Hvížďala svými otázkami. Neboť správně položená otázka je mnohdy stejně hodnotná jako výstižná odpověď.

Jana Modlitbová
Recenze byla publikována v odborném časopise Sociální práce/Sociálna práca, č. 4/2009 Sociální práce a rozvojová pomoc.
www.socialniprace.cz

Der 1950 in Prag geborene Pariser Politologe Jacques Rupnik, einst BBC-Kommentator, Professor in Harvard und am Coll?ge d’Europe in Brügge, zeitweise Berater Václav Havels und Mitglied der Internationalen Kosovo-Kommission, ist bekannt seit seiner kenntnisreichen Arbeit über den Zusammenbruch des Sowjetimperiums „The Other Europe“, Kennern auch schon durch eine frühe Pionierstudie zur Geschichte der KSČ (1978). Sein Gesprächspartner Karel Hvížďala, zwischen 1978 und 1990 im deutschen Exil (u.a. bei Radio Free Europe und Deutschlandfunk), ist mit bisher 26 Gesprächsbänden einer der fruchtbarsten und weltoffensten tschechischen Publizisten der letzten Jahrzehnte; das Spektrum seiner Interviewpartner reicht von Václav Havel bis Karel Schwarzenberg.

   Zu besprechen ist ein Band, der insgesamt 17 Gespräche zu aktuellen Themen der Jahre von 2001 bis 2008 vereint und in „fragmentarischer Systematik“ ein überraschend breites Spektrum tschechisch-mitteleuropäischer, französischer und nicht zuletzt amerikanischer Politik und Zeitgeschichte bietet. Für den „Prager Franzosen und Pariser Tschechen“ stellt die EU die logische Antwort auf die verfehlte Geschichte des 20. Jahrhunderts dar. Die Gefahren würden in den Zeiten der Globalisierung nicht weniger, die überwunden geglaubte Machtlogik könne wiederkehren, Mitteleuropa brauche die EU, um „seine Dämonen zu zähmen“ (S. 40). Aber gerade die Kleinen sollten am Gelingen des Projekts besonders interessiert sein und nicht in trotzige „provinzielle Selbstgenügsamkeit“ zurückfallen. Schließlich könnten die europäischen Standards (mantinely) helfen, die neuen „Vorstädte“, also die noch unsicheren Demokratien, zu stabilisieren.

  In einem Gespräch, das dem Buch den Titel gegeben hat, geht Rupnik den Ursachen der tschechischen Euroskepsis nach, die seiner Meinung nach in mangelnder Selbstreflexion liegen und ihren Ursprung zu einem erheblichen Teil im Elitenverlust der so genannten Normalisierungsjahre haben; es fehle vielfach an der FähigkeitzumMiteinanderreden, an politischer Kultur. Weil die breite Öffentlichkeit ärgerlicherweise die selbstkritischen und proeuropäischen Diskurse der Dissidenten nie rezipiert habe, sehe sie in „Europa“ weniger die historische Chance als vielmehr das Hindernis für eine heute illusorische Souveränität. Im Hinblick auf die Philosophie des gegenwärtigen Staatspräsidenten schlägt Rupnik sarkastisch ein Denkmal des „Unbekannten Geldwechslers“ (vekslák) vor.

  Andererseits erklärt der kritische Beobachter von der Art Raymond Arons die mitteleuropäischen nationalistisch-populistischen Stimmungen. Besorgniserregend erscheint ihm vor allem die Entwicklung im Polen der Kaczyński-Brüder, die er auch als Antwort auf die Krise der Demokratie im Westen versteht: Wir stützen uns auf einen „angebrochenen Stab“ (S. 102). Statt einer europäischen Vision, die noch die Gründerväter und viele Dissidenten trug, nämlich der Schaffung eines gemeinsamen intellektuellen, kulturellen und politischen öffentlichen Raums, scheine es nichts mehr zu geben als kurzsichtiges Interessengezerre. Der „doppelte Achtundsechziger“ (Paris/Prag) bedauert die Aushöhlung der Erziehung zu europäischen Werten und weist in diesem Zusammenhang auch auf die Ursachen der Ablehnung der EU-Verfassung in Frankreich und den Niederlanden hin.

  Ein weiteres kritisches Kapitel ist dem Verlust des „französischen Exzeptionalismus“ gewidmet, zu dem Rupnik auch das Versagen des republikanischen Integrationsmodells und der Ausstrahlungsfähigkeit der französischen Kultur zählt (S.92 f.).

  Für uns besonders interessant sind Betrachtungen über den tschechischen Exzeptionalismus, angefangen bei der erheblichen Rolle der KSČ in der neueren Geschichte über Benešs München-Komplex und das tschechische Zu-spät-Kommen bei den Krisen des 20. Jahrhunderts bis hin zur bloß symbolischen Art der Abrechnung mit der kommunistischen Vergangenheit. Mit dieser dürfte die gegenwärtige Tendenz zur Skandalisierung der postsozialistischen Eliten zusammenhängen, in extremer Form in Polen und Ungarn, der Versuch, Historiker zu „Kaderreferenten“ und Stasi-Müll zum Quell der Wahrheit zu machen (S. 144 f.).

  Mehr als nur amüsant ist das Thema der magischen Achterjubiläen der neueren tschechischen Geschichte. Der Kenner der Geschichte der KSČ stellt nämlich die Frage nach dem Zusammenhang von 1918, 1938, 1948 und 1968 und nach der gern verleugneten inneren Komponente der jeweiligen Staatskrise; ja er schlägt den Bogen zurück zu 1618, dem Verlust einer eigenen politischen Elite, der die Herausbildung einer neuzeitlichen „plebejischen“ Nation begünstigte (S. 210). Allerdings warnt der Politologe vor vereinfachendem Journalismus. Bemerkenswert sind schließlich seine Betrachtungen zur Rechtskultur bzw. deren Infragestellung in den meisten postkommunistischen Ländern und dem wohltätigen, nicht immer effizienten Gegengewicht der europäischen Norm gegenüber Kettenreaktionen populistischer Demagogie (die sich bekanntlich nicht auf Mitteleuropa beschränkt). Ein Gespräch über Barack Obama schließt den erhellenden Band ab.

  Historiker mögen die Nase rümpfen über die Sprunghaftigkeit des intellektuellen Überfliegers. Sein großer Vorzug besteht in einer erfrischend klaren Sprache und einem instinktsicheren Urteil über mitteleuropäische Probleme der Gegenwart und Zeitgeschichte; auch sein gesamteuropäisches Engagement ist alles andere als naives Wunschdenken. Man wünscht dem Buch trotz der Schreibweise „Stammbachová“ (für Erika Steinbach) viele Leser.

Berlin

Bedřich Loewenstein
Recensio.net