Učebnice histórie bývajú nudné, ale dejiny nie. Český publicista a esejista Karel Hvížďala si to uvedomuje. Preto sa vo svojich knihách opakovane vracia k dejinám žurnalistiky, aby z nich vylúpol práve tie zlomové momenty, ktoré robia z dejín napínavé čítanie.

Mardata je nepochybne slovo, ktoré drvivej väčšine čitateľstva nebude zrozumiteľné. Celkom prirodzene, jidiš nie je celkom bežným dorozumievacím jazykom v našich luhoch a hájoch. Mardata však znamená vzburu, čo Karel Hvížďala považuje za zásadnú a formotvornú vec pre noviny a novinárstvo. Celkom prirodzene práve takýto motív kritického myslenia, vzbury proti moci – nech ju predstavuje totalita politiky, arogancia ekonomiky či nebotyčná nekonečnosť ľudskej hlúposti ideológií, je námetom Hvížďalových esejí.

Kniha je rozdelená na tri samostatné časti. Prvá je akousi prehliadkou zlomových okamihov dejín žurnalistiky, pričom autor si jednoznačne kladie za cieľ nájsť momenty, ktoré posúvajú novinárstvo k hlbším problémom a témam napĺňajúcim predstavu o žurnalistike ako vzbure kritického myslenia či minimálne ako spore so zaužívaným poriadkom.

Zaujímavé pritom je, že Hvížďala nevyťahuje žiaden supermoralistický plamenný meč napríklad na bulvár, ale ukazuje na jeho funkciu prirodzenej súčasti mediálneho trhu. Pričom – a to platí nielen pre český, ale aj a asi vo väčšej miere pre slovenský mediálny trh – „zásadní mediální chybou je, že naše mediální portfolio je neuplné. Máme tu bulvár a pop-noviny (...), ale chybí prestižní noviny, nehovoříme-li o nefungujících veřejnoprávnych médiích, která si ani po dvaceti letech nedokázala definovat svou roli."

Vyhovárať sa, že médiá sú preto také, lebo to tak ich konzumenti chcú, považuje aj Hvížďala za nie príliš duchaplnú výhovorku vydavateľov. Šetria na nesprávnom mieste a namiesto budovania ľudsky kvalitných a dobre obsadených redakcií, ktoré tvoria kvalitný obsah, produkujú médiá ako rýchloobrátkové produkty s nádenníckou pracovnou silou.

Výsledkom sú aj v prípade akože serióznych novín povrchné a lacné produkty. Aj keď denník vychádza denne, neznamená to, že jeho vnútorná hodnota má vydržať len deň.

V prvej časti sa Karel Hvížďala venuje dejinám interview, ale aj cenzúre a čomusi, čo v našských novinách chýba – zákulisiu kvalitnej novinárskej práce postavenej na rešerši, výskume. Vo veľkých redakciách je normálne mať rešeršné oddelenia, ktoré novinárom pripravia podklady pre napísanie kvalitného materiálu, na Slovensku či v Česku zostáva najlepším rešeršným oddelením pán Google. A to je mizerný rešeršér.

Druhá časť knihy sa zaoberá niekoľkými prípadmi z českej mediálnej scény a najmä prešľapmi, ktoré sa v toku času ukázali byť ako lajdácke chyby neprofesionálne sa správajúcich médií. Záverečnú časť knihy tvoria eseje venované súčasnej mediálnej kríze, tentoraz však nie danej ekonomikou, ale najmä novým pohľadom na informačné technológie a nové spôsoby práce, ktoré do novinárstva vniesol internet.

Aj keď je sám Hvížďala neraz ironický a skeptický, v prípade budúcnosti žurnalistiky zostáva optimistický. Najmä preto, že mardata, teda vzbura proti systémom moci a uzurpovaniu si priestoru politikmi či ekonomickou lobby, je súčasťou európskej civilizácie. A zo vzbury noviny žijú. Takže buďme optimisti, kým je zle, noviny majú šancu existovať. A dobre zas tak skoro nebude.

Martin Kasarda
Zdroj: http://www.ekumst.sk/sk/knihy/110921hvizdalamardata

Karel Hvížďala je známy svojimi kritickými názormi na médiá, ich úlohou v politike, spoločnosti, kultúre bytia. Komentáre v textoch však spája s faktami, argumentmi, historickými reáliami, novinárskymi i osobnostnými skúsenosťami, vedie čitateľov viacerými rovinami, kladie otázky, aby ich znepokojil a zároveň priviedol k premýšľaniu, hľadaniu odpovedí, pravde a poznaniu. A to všetko kultivovane, s noblesou a jasnozrivosťou ducha. A preto je tvorba Karela Hvížďalu tak výnimočná a cenná. Jeho texty o médiách patria jednoducho k vrcholu súčasnej českej a dovolím si tvrdiť, že aj slovenskej produkcie v oblasti médií.

  Keď som v apríli ostatného roka mala možnosť a predovšetkým česť osobne sa stretnúť s Karlom Hvížďalom, renomovaným českým autorom, novinárom, spisovateľom na pôde Katedry žurnalistiky FiF UK v Bratislave, mala som pocit, akoby som sa priblížila k iskrivému prameňu múdrosti. A študenti, ktorí Hvížďalove knihy spoznali na mojom predmete Heuristika, boli ním jednoducho – očarení. Veď zažiť „naživo“ vizionára médií a kvalitného novinára zároveň, sa nestáva tak často. Karel Hvížďala sa totiž vo sfére médií pohybuje takmer päť desaťročí, čo ho oprávňuje vyslovovať často znepokojivé a otriasajúce súdy nad svetom médií.

  Dnes opäť držím v ruke knihu Mardata s venovaním a podpisom od autora – Karla Hvížďalu. A som v rozpakoch. Ako vybrať ten správny citát, ktorý by najviac charakterizoval posolstvo tejto knihy? Je to zložité, lebo Hvížďala do každej kapitoly vsúva svoje poznanie, ktoré je nereprodukovateľné. Je ho ťažko uchopiť, pretransformovať do podoby tak, aby sa nestratil kontext, ktorý je určený iba pre pripraveného a pozorného čitateľa.

  Nuž, začnem pragmaticky. Knižný titul Mardata s podtitulom Vzpoury v žurnalistice vyšla v roku 2011 v Prahe, vo vydavateľstve Portál a čitateľovi na ploche 264 strán ponúka súbor textov, ktoré by bolo možné označiť aj ako učebnicu žurnalistiky. Slovami autora, je to sonda do histórie, do prítomnosti – v podobe profilov troch novinárov a jedného manipulátora s médiami a tiež sondou do budúcnosti médií. Alebo ako je uvedené v titule, kniha ponúka dejiny rozhovoru a ďalšie texty o médiách z rokov 2006 –2011. Mardata je piatou knihou autora, v ktorej sa zaoberá problematikou médií. Názov knihy si Hvížďala zvolil zámerne. Ako vysvetľuje v úvode: „Prestižní noviny, ktoré pěstují odstup, jsou mardata, což je v jidiš vzpoura...“ (s.7) A ďalej uvádza, že takéto noviny nereprodukujú konsenzus, ale naopak pestujú kritický racionalizmus. „Pokud sa média v komentářích a analýzách nebouří, zrazují své poslaní a jsou jen státním věstníkem nebo pop-médiem nabízejícím duchovní chléb a hry, aby v hlavě občana byla jen taková suma vědomostí, ktorá potvrzuje vládu těch, kteří jsou právě u moci.“ (s.7) Tento citát určite nepotrebuje žiaden doslov...

  Domnievam sa, že ide predovšetkým o dielo, ktoré premyslene vedie čitateľa k osvojovaniu si faktov, vedomostí a skúseností z mediálneho prostredia, a to na pozadí dejín a aktuálnych reálií žurnalistiky. Aj preto Hvížďala v kapitole venovanej histórie médií si vyberá svoj obľúbený žáner – interview, aby na príkladoch z praxe demonštroval vývoj a posun v jeho realizovaní a chápaní najmä v európskych médiách. A potom celkom prekvapivo sa sústreďuje na bulvár. Hvížďala najskôr načrtáva zrod bulvárnej tlače v medzivojnovej ČSR a potom sumarizuje jej vývoj v Čechách po rolu 1989, či zahraničí. Autor zároveň poskytuje definície bulváru v kontexte piatich jeho sociálnych funkcií. Tvrdí, že bulvár oboznamuje čitateľov s najdôležitejšími politickými novinkami v primerane zjednodušenej forme, prináša bezplatný právny a sociálny servis, stimuluje kult úspešnosti. Bulvár tiež pre niektorých čitateľov tvorí akýsi ventil, keďže „kanalizuje neukojenú potrebu po krvi a sexu“ (s.80) a tiež prináša dobre spracované športové rubriky. Autor neskôr konštatuje, že bulvár je prirodzenou súčasťou slobodného mediálneho priestoru. Rozdiel však vidí v tom, že súčasné mediálne portfólio je neúplné. Mediálny trh je ovládaný bulvárom, pop-novinami, absentuje prestížna tlač a dobre fungujúce verejnoprávne médiá. Myslím si, že aj v slovenských podmienkach možno s autorom viac než súhlasiť. Hvížďala zároveň varuje, že z dopadu médií nie je možné sa vymaniť, pretože politika a médiá sa zlučujú a menia sa v „politický marketing“. (s.89)

  Hvížďala sa však v titule Mardata vyslovuje aj ku kvalite súčasného žurnalistického remesla a hodnotí úroveň, ako novinári využívajú rešeršovanie pri svojej práci. Poukazuje aj na to, že súčasná česká žurnalistika je „deformovaná honbou za prekvapivou a dráždivou aktualitou.“ (s.104–105) Informáciám, ktoré sa potom predostierajú čitateľovi, chýba dôsledný kontext, čo má fatálne následky na vytváranie si slobodného rozhodnutia čitateľa – občana v demokratickom systéme.

  Nielen najmladšej generácii spotrebiteľov médií je určená kapitola, v ktorej Hvížďala načrtáva obraz vývoja cenzúry v Čechách, ale aj v Číne. Autor uvádza niekoľko príkladov sofistikovanej cenzúry v Ázii. Zároveň zovšeobecňuje a cenzúru vníma ako systémové poškodzovanie mozgov živých ľudí. Autocenzúru vidí ako spôsob deformácie myšlienkových embryí a mrzačenie myslenia v zárodku, čo ako hovorí autor: „produkuje invalidní mozky.“ (s.152) Ak sa formy cenzúry uplatňujú niekoľko generácií, potom sme geneticky poškodení.

  Ďalšia sonda do dejín a prítomnosti médií je orientovaná najmä na tri životné príbehy novinárov – Stanislava Budína, Rudolfa Augsteina a Michala Mareša. Hvížďala na historickom pozadí doby tu vykresľuje politické, etické aj novinárske postoje novinárov a ich dramatické osobné príbehy.

  V záverečnej sonde sa Hvížďala orientuje na súčasnosť a budúcnosť médií. Vychádza z konkrétnych faktov a detailne popisuje vývoj európskej mediálnej scény ovplyvnenej doterajšími krízami. Zaoberá sa tiež modelom financovania prestížnych novín a opäť nastoľuje otázky prepojenia politiky, biznisu a médií. Toto prepojenie podľa Hvížďalu vytvára prostredie, v ktorom si každý obhajuje svoje záujmy, ale spoločnosť sa atomizuje. Autor zároveň poukazuje na zmazanie hraníc medzi serióznou žurnalistikou a PR článkami a klebetami, verejným a intímnym priestorom, všíma si ako médiá spoločnosť unifikujú. Masa je spájaná gýčom, fragmentmi myšlienok, emócií. Pričom sa médiá vymanili z akejkoľvek hodnotovej stupnice. „Proto už není třeba lidi pro pravdu upalovat či popravovat, popravena byli slova. Jenže naše židovsko-kresťanská civilizace je civilizací knihy, tedy pevné hodnotové škály: Kdo pochopí řád jejich písmen, pochopí řád světa.“ (s.235)

  Knižný titul Mardata, nie je len knihou o médiách, je správou o stave sveta, stave demokracie, stave civilizácie. Karel Hvížďala svoju správu podal opäť výnimočne, zaujímavo, profesionálne, pravdivo a bez príkras. Ostáva veriť, že pravdu o stave nášho bytia, dokážeme prijať.

Eva Bachletová

„K napsání této knihy mě donutil neutěšený stav naší mediální krajiny a nebezpečné otázky, které si nad ní kladu,“ říká v úvodu svého nového opusu Karel Hvížďala. Málokdo u nás je schopen tento stav tak pregnantně popsat. A nejen popsat.

Zvláštní název má nová kniha Karla Hvížďaly o médiích. Mardata. Autor si jej vypůjčil z rabínského slovníku. V jidiš to slovo znamená vzpoura, zejména ve smyslu kladení nebezpečných otázek. A takové – tedy v permanentní vzpouře, neustále nebezpečná (moci a pohodlnosti), neustále se tázající – by podle autora měly být noviny, které chtějí být hodny přívlastku „prestižní“, taková by měla být „prestižní“ média. „Pokud se média v komentářích a analýzách nebouří, zrazují své poslání a jsou jen státním věstníkem nebo pop-médiem nabízejícím duchovní chléb a hry, aby v hlavě občana byla jen taková suma vědomostí, která potvrzuje vládu těch, kteří jsou právě u moci,“ míní Hvížďala.

Ale bouřit se a ve vzpouře setrvat, to není jen tak. Hvížďala velmi názorně dokládá, jak neutěšený je stav globální, ale zejména naší mediální krajiny. Média se snaží „být pro všechny,“ popisuje stav postupné unifikace ve studii s výstižným názvem Co ohrožuje média v roce 2010 (opět s podotknutím– „zvláště u nás“). A pokračuje: „Nevytvářejí společenství individuí, která spojovala silné myšlenky, ale spojují planetární masu kýčem: přejatými fragmenty myšlenek a emocemi, což v důsledku vede k atomizaci společnosti. Média se tímto posunem vyvázala z jakékoliv hodnotové stupnice. Proto už není třeba lidi pro pravdu upalovat či popravovat, popravena byla slova.“ Na jiném místě knihy píše: „Vážné nebezpečí pro společnost, v níž je neúplná mediální krajina, která sestává jen z pop-novin a bulváru, je v tom, že marketingová média vycházejí vstříc poptávce: to znamená, zveřejňují jen to, co lidé už dávno vědí, a tím, je odnaučují myslet; podporují lenost!“

Texty Mardaty vznikaly k různým příležitostem, pro různé účely a někdy i na objednávku. Pospojovány jsou tematicky – do tří okruhů, z nichž první je věnován historii médií a novinářských žánrů (zejména rozhovoru a eseji), druhý zvláštním postavám ze světa médií i z jejich blízkosti (Stanislav Budín, Rudolf Augstein, Michal Mareš, Miloš Zeman), třetí pak momentálnímu stavu médií a jejich budoucnosti. Hvížďala čtenářům ovšem nepředkládá jen pouhý soubor sesbíraných textů odjinud (ze skript, sborníků, časopisů, knih, konferencí). Pro knižní vydání je důkladně přepracoval, rozšířil, doplnil o další fakta.

Důvodů, proč číst Hvížďalovu knihu, je několik. Především je to autorův přehled o tématu. Svět médií tu sice není (a ani nechce být) přiblížen v úplnosti, ale jen ve výsecích, ty však jsou tak charakteristické, že nám ta neúplnost nevadí. Za druhé se Hvížďala velmi dobře orientuje ve světovém mediálním dění i v dějinách české žurnalistiky, jeho texty jsou nabity příklady, odkazy, obsáhlými citáty. To se, do třetice, pojí s přístupností a poutavostí jeho textů, které nikdy nenudí. Přesná je v tomto směru charakteristika od Jiřího Pehe, jež je ocitována na přebalu knihy: „Hvížďala se s velkou lehkostí dokáže posunout od zdánlivě malých témat k velkým, je doma v historii i filozofii, ukazuje neobyčejnou schopnost syntetizovat a analyzovat.“

Je to právě důvěrná znalost zahraničních poměrů, jež Hvížďalovi umožňuje přesněji pojmenovat bolesti tuzemských médií. Když například líčí, jak Rudolf Augstein proměnil redakci časopisu Der Spiegel ve fungující instituci, která byla schopna vydávat ze sebe velmi kvalitní obsah, v dokonalý aparát, v němž byl každý redaktor nahraditelný a v němž důležitou roli hrálo obrovské rešeršní oddělení, které zajišťovalo podklady a ověřovalo data ke všem rozhovorům, esejům a článkům, neopomene zdůraznit, že v takovém oddělení pracovalo víc lidí, než kolik u nás v roce 2008 měly kompletní redakce Respektu či Týdne. Právě na důkladných rešerších, které umožňují klást ty správné otázky ve správné době, je ovšem založena kvalitní moderní žurnalistika, připomíná Hvížďala.

Vědomí krize médií jde u Hvížďaly ruku v ruce s vědomím, že náprava – pokud by vůbec mohla nastat – ne-závisí jen od novinářů samotných. Hvížďala například cituje hvězdu amerických médií Larryho Kinga, který v rozhovoru pro Der Spiegel připomněl, že ani on není pánem v diskusní show, která nese jeho jméno a která ho proslavila po celém světě. Na otázku, proč sám neudělá něco proti trendu neustálé trivializace mediálních výstupů, King odpověděl: „Jde to těžko, protože o hostech rozhodují manažeři, kteří volí nejjednodušší cestu, jak dosáhnout velké sledovanosti. Například Blízký východ má špatnou sledovanost, ač s určitostí mohu říci, že je pro nás všechny důležitější než smrt Anny Nicol Smithové, o níž dnes budu vysílat.“ Můžeme sdílet Kingův opatrný optimismus, s nímž doufal, že se jednou vrátí stav, kdy „divák bude očekávat informace, a nejen ječení“? Odpověď na takovou otázku Hvíždala nenabízí. Souvisí to se silnou skepsí vůči médiím, která souvisí s obecnější skepsí k budoucím možnostem naší civilizace, o níž Hvížďala soudí, že má patrně svůj vrchol už za sebou („protože hlubším a dynamičtějším změnám se brání a na hodnoty, na nichž byla postavena, zapomíná“). Neznamená to však, že by se kvůli tomu vzdával přísných nároků na přesnost novinářské práce.

Mardata se doplňuje zejména s předešlými Hvížďalovými soubory esejů a textů o médiích, které vyšly v posledním desetiletí (Moc a nemoc médií, Jak myslet média, Restaurování slov) i s obsáhlým knižním roz-hovorem Interviewer, který s autorem vedla Milena M. Marešová. Četba Mardaty může být dobrou záminkou vrátit se i k nim. Ze všech vyplývá, že hlavní nebezpečí na náš lidský svět nečíhá ve změnách (jak se třeba do-mníval Johann Wolfgang Goethe, když pravil: „Železnice, rychlá pošta, parní lodě a podobné komunikační výsledky jsou tím, kvůli čemu moderní svět špatně dopadne…“), ale v akcelerující ztrátě schopnosti slov (a tedy i médií) důsledky změn ve veřejném prostoru reflektovat, „tedy připomínat si, kým jsme byli, kde jsme a kam směřujeme“.

Ivan Matějka
zdroj: Literární noviny