Nová kniha je třetí částí impozantní autorské trilogie věnované sociální politice, jejíž předchozí dva díly byly publikovány nakladatelstvím Portál v letech 2009 a 2010. První část představoval „Úvod do teorie a metodologie sociální politiky“ (viz recenzi J. Biskupa v FSP xx) a druhou část, kde byl autor vedoucím širšího kolektivu, představovalo dílo „Sociální správa – úvod do teorie a praxe“, vydané v roce 2002 a potom znovu v přepracovaném vydání v roce 2010 (viz recenzi J. Biskupa v FSP xx). Zde recenzovaná nová kniha je unikátním kompendiem sociálních politik v širokém - v podstatě v nejširším – slova smyslu. Její autor je u nás zjevně jediným, kdo je schopen takovou šíři problémů sám zvládnout.
Politiky v sociální oblasti představuje Igor Tomeš ve struktuře, která – jak zdůrazňuje – je autorská, nicméně (resp. právě proto) velmi logická pro jasný sled výkladu a zároveň pro pochopení sociální politiky jako „otevřeně uzavřeného“ systému, který je paprskovitě nasměrovaný a současně vnitřně provázaný. Měl by tedy nutně být také dobře vybalancovaný z hlediska aktérů, odpovědností a adresátů. I když autor prezentuje 21 vybraných okruhů jako nikoli vyčerpávajících celou oblast, lze si jen těžko představit další významné politiky, které by byly v tomto výčtu pominuty. Po úvodní kapitole razící průřezové principy a cíle sociální politiky je každému z okruhů věnována samostatná kapitola.
Zkušený autor se zmocňuje složitého tématu se suverenitou a hlubokými znalostmi, násobenými praktickými zkušenostmi z koncipování sociální legislativy v řadě zemí jihovýchodní Evropy a střední Asie, v Rusku, na Ukrajině a v Pobaltí. V tomto ohledu je studie výjimečná, protože jen málo pedagogů může využít praktických zkušeností z koncipování reforem sociálního systému. Výklad jde mnohde do velkých podrobností – i jako učebnice je text dosti náročný, což je samozřejmě třeba brát jako pozitivum. Teoretický výklad je často prokládán drobnými sondami do historie – autor v nich na příkladech ukazuje, jak hluboké kořeny má moderní sociální stát.
Zamýšleným cílovým čtenářem publikace je vysokoškolský student, nicméně kniha zajisté osloví širší okruh lidí zajímajících se o sociální problémy, minulá řešení a také osidla, která jsou nastavena jak odborníkům, kteří tyto politiky navrhují, tak jejich vlastním realizátorům. Ti pak často musí čelit vyvolaným reperkusím, které mohou být omezeně stavovské či generační, ale také masové a každopádně snadno využitelné v politickém zápolení v pozitivním i negativním smyslu. V tomto směru je neocenitelná hloubka znalostí autora pokud jde o dlouhé dějiny sociální politiky a jeho přímá zkušenost z designu a implementace politik v různých transformujících se zemích, kde navíc často šlo o koncipování zbrusu nového systému.
Pojítkem výkladu je evropský sociální model, který stojí na principech rovnosti, důstojnosti, svobody, solidarity a participace. Vysvětlením těchto principů celá publikace také začíná. Dále pak autor pokračuje výkladem oborů sociální politiky podle předmětu (sociální události). Vychází ze systematiky Lorda Beveridge, který redefinoval a rozšířil sociální odpovědnost státu vůči občanům ve směru od péče o chudé k rozvoji lidského potenciálu a podpoře aktivního života ve standardním sociálním prostředí. Výklad pak dodržuje systematiku a sled od právního rámce národního a mezinárodního, přes pojednání systémových otázek a dále pak až k hlavním problémům realizace a ke konkrétním problémovým situacím.
Za zásadní považuji autorovo naléhání na odpolitizování sociální politiky, jeho poukaz na nebezpečí jejího stranického, populistického a tedy i krátkodechého pojetí. Podle Tomeše by politik měl formulovat cíle a odborník pak hledat cesty, jak jich úspěšně dosáhnout. Tak tomu bylo například v přípravě zákona o sociálním pojištění z roku 1924, která byla svěřena odborníkům pod vedením profesora Emila Schönbauma (který, mimochodem, se po svém vynuceném odchodu do ciziny podílel se na reformě sociálního pojištění v řadě zemí Latinské Ameriky, ve Spojených státech a v Kanadě). Zákon vydržel až do roku 1948, kdy byl nahrazen neméně dobře připraveným zákonem o národním pojištění. Opakem byly ovšem komunistické reformy koncipované „podle sovětského vzoru“.
Tento přístup podtrhuje autor v závěru, kde jako poučení z analýz říká: „Dílčí oportunní reformy motivované krátkodobým politickým ziskem, se opakovaně v historii sociální ochrany ukázaly jako velmi nákladné a tím i pro společnost konec konců škodlivé. Reformy po druhé světové válce byly úspěšné tam, kde byly svěřeny odborníkům (ne lobbyistům zájmových skupin a politikům), protože sociální ochrana se stala velmi komplexní záležitostí a povrchní a zjednodušené pohledy jen oslabují její roli ve společnosti a činí z ní předmět politických populistických licitací ... Proto v řadě států (např. skandinávské) upustily od předvolebních sociálních licitací a změny v sociální ochraně učinily předmětem sociální dohody napříč politickým spektrem“ (s. 343).
doc. Ing. Jiří Večerník, CSc.
Sociologický ústav AV ČR
Vyšlo v čas. Forum sociální politiky
