Exotova abeceda

Ta kniha je krásná. Kresba na obálce od Richarda Fischera vtiskla autorovi do tváře o něco víc smutku a melancholie, než si zaslouží, ale kniha je krásná. Viděl jsem řadu fotografií, na nichž je katolický kněz, biblista, učitel, salesián a spisovatel Ladislav Heryán nejméně tak krásný jako pasáček ovcí, vyfocený na konci 19. století někde v Provence. Otisk Heryánovy duchovní krásy a bohatství je skryt v jeho nové knize Exotova abeceda, který svým názvem navazuje na jeho exotí knihy předešlé. Většina textů, jak se dočteme v ediční poznámce, vyšla původně jako sloupky v Katolickém týdeníku v letech 2018 a 2021 a tu a tam jinde. Srovnám-li Heryánův nový titul se současnou českou teologickou produkcí, je snadné konstatovat, že je to jedna z nejlepších knížek poslední doby a podle mého mínění dosud nejpodařenější Heryánova kniha vůbec. Blíží se jaro, čas zkracování. Autorovy sloupky, řazené podle ústředního tématu abecedně a pokrývající dvě či tři stránky malého formátu, jsou důkazem, že méně je někdy více a že brousit diamant na jeho dokonalou velikost a tvar se vyplatí.

Na malé ploše, kterou měl v Katolickém týdeníku k dispozici, rozehrál Heryán řadu velkých teologických dramat. Ta, jako u jeho předchozích knih, bytostně souvisí s jeho osobitým projevem kněžského povolání a s tím, s kým se ve své tak trochu guerillové pastoraci potkává. Vedle lidí, jako jsem já nebo ty, tu najdeme prosťáčky Boží a svaté blázny z okraje společnosti, která je bez větších problémů – a často docela ráda – odsunula na oběžnici úplného nezájmu a jisté smrti. Člověk by nevěřil, kolik lidí kolem nás dnes a denně umírá na probodnuté srdce od lásky, na beznaděj, na bestiální chování svých bližních, na docela obyčejnou lhostejnost a cynismus. Láďa Heryán stále chodí do věznic, za bezdomovci, za lidmi, kterým někdo nebo něco proťalo duši, za hledajícími, za kamarády, za neznámými, na své koncerty i koncerty jiných hudebníků. Pořád cestuje a bere stopaře a neumí odmítat a říkat ne. A pořád má plný kalendář a pořád je unavený a pořád je na české poměry dětsky důvěřivý a pořád si myslí, že má, co chtěl, a pořád ví, že je-li kněz Kristův, bude to tak mít až do smrti, protože ani Kristus – jeho Pán – si na kalendáře a akademické tituly nepotrpěl. To všechno se odráží v jeho krátkých úvahách, které připomínají spíš kresby, skici, jednoduché ikony nebo boží muka stojící u silnice, obsypané odpadky i modlitbami kolemjedoucích.

Připomíná-li Heryán v jednom zamyšlení Richarda Rohra a jeho Univerzálního Krista, který ve světě i za železnou oponou působí jako zjevení, rád bych připomenul jednu z jeho myšlenek z úvahy o Cestě. „Smlouva Boha s člověkem je jako hypotéka, kterou nelze nijak vypovědět. Nejde o dům ani o peníze, jde o život sám. Ne já, nýbrž ten, který ve mně chce bydlet, štědře rozhazuje peníze a dávno si ze mě učinil příbytek. Cesta se stala cílem.“ Bylo by možné tohle na první pohled skromné teologické dictum nějak vylepšit? Ne. Jak? Těch několik vět je špičkou démantu – Heryánova originálního duchovního aforismu, mikrohomilie, zpovědi, kóanu. Nic tu nechybí. Nic nepřebývá. Nikdo si tu na nic nehraje. Nešermuje pitomými vzkříšeními pseudo-prorockého jazyka, který – aby zaujal – si může vymýšlet, říkat polopravdy nebo lhát. Heryán jako biblista ví, jak vypadají jednotlivé biblické žánry a proč byla ta či ona kniha Písma napsána tak či tak. Ví, že pokoušet se jako člověk o Slovo Boží je stejně hloupé, jako psát teologické úřední oběžníky s pocitem, že mi budou chodit pytle děkovných dopisů. Vzácná je Heryánova vlastnost, viditelná v hloubce jeho myšlení, které se nezříká ani Ježíše ani modlitby ani lásky, tak chybějící v běžném teologickém provozu, že ke svému pohledu do Pravdy nesvolává křesťanské celebrity a kamarády z party Losny, nebo Mažňáka. Je tu sám za sebe. Za to, co žije. Za to, co se pokouší žít. Za to, že je před světlem katolicky orientovaného svatouškovství úplně normální – chybující, občas bolavý, vážný i veselý, otevřený i chutě sám, autentický, uvěřitelný, krásný. Život bez Boha je vždycky těžký, ale je snesitelný tam, kde ještě existuje a kde se věří na lásku a přátelství. Heryán věří Ježíši, který je přítomen ve svém Slově a ve svátostech, ale postupně se, pod vlivem četby, setkávání a prožitků, dověřuje k Ježíši, který je přítomen už v samém Začátku, rohrovsky řečeno, ve všech a ve všem. Osvobozuje ho to čím dál víc, aby přicházel k lidem, kteří jsou tou donebevolající církevní hatmatilkou, jež se stále více dostává ke slovu, nálepkováni jako nevěřící a jako nepřátelé.

Motiv „exota“ nechápu jako jedno z dalších vyčlenění člověka do posvátného prostoru, kde žijí živí svatí a kde už člověk ani nechodí na záchod. Tichá síla Heryánova přemýšlení mě inspiruje k dívání se kolem sebe, abych zahlédl Ježíše, který se pokouší jít se mnou a kterého já svými postoji a názory posílám na opačnou stranu, do Berouna, do Tchořovic a taky tam... Teologická zkratka Heryánovi sluší, protože je v ní svůj a protože za ní stojí srdce, láska a svědomí, jež tolika jiným křesťanům i nekřesťanům z nějakého důvodu chybí. „... člověku, který opravdu žije v Bohu, se znovu může otevřít rajská zahrada. Člověk totiž znovu může získat přístup ke stromu života. Má to ovšem jednu podmínku: musí konečně rezignovat na strom poznání, musí konečně přestat usilovat o jezení jeho plodů.“ Dobrá kniha, která přetrvá.