Autor publikace -Thomas Moore, je rozsahem svých znalostí skutečně „renesanční“ člověk. Jeho 12letý aktivní pobyt v klášteře a následná studia a praxe v oboru psychoterapie vedly k tomu, že své publikace byl schopen obohatit hlubokými postřehy z mytologie, filozofie, umění a hudby a přinést tak moderní, komplexní pojetí spirituality. Takto přináší do hlubinné, transperzonální psychologie nové, závažné paradigma. Jde především o pochopení nutnosti pochopit naprostou kompatibilitu spirituality s „tělesností“, vnějším prostředím i naší činností. Dochází k poznání, že „.... v současné době je právě „ztráta duše“ příčinou neklidu, závislostí, nejistoty a frustrace mnoha lidí....“ a že „..... duše nemůže být oddělena od těla, rodiny, práce, lásky ......“. „Zjišťujeme“, píše hned v prvých řádcích 1. kapitoly recenzované knihy, kterou nazývá Sepětí a únik, „že duše ve své nejhlubší podstatě prostupuje celý tento svět, lidi i ostatní objekty.“

Ve smyslu tohoto paradigmatu je koncipovaná i jeho Kniha o lásce a přátelství. Přestože se jedná o témata, která se velmi těsně navzájem prolínají, podařilo se autorovi zpracovávané téma hluboce strukturovat a tak přispět k jeho lepšímu porozumění.

Kniha je členěna takto: Po krátké Předmluvě následuje Úvod, začínající bezprecendentní větou „Srdce má své vlastní pohnutky“ a končí pobídkou „...tuto knihu nebrat jako sbírku specifických doporučení, ale jako průvodce meditováním“.

Probíraná témata jsou rozdělena do šesti oddílů, které jsou dále členěny vždy na několik kapitol. Uveďme alespoň názvy těchto oddílů:

* Zamilovaná duše

* Prostoupená duše

* Intimní imaginace

* Stíny intimity

* Slast partnerských duší

* Závěr: Vztah jako milost

V obsáhlých Poznámkách (šest stran), které se vztahují k jednotlivým oddílům, uvádí autor literaturu, související s jednotlivými probíranými tématy, spolu s vysvětlujícími komentáři. Nejde však pouze o strohé citace, poznámky spíše směřují ke čtenáři tak, aby pochopil dané téma lépe a do větší hloubky. Šíře záběru citací je ohromující a inspirativní: Od C.G.Junga přes W.B. Yeatse k Samuelu Beckettovi, od Terezy z Avily k Mircea Eliade.

Kniha je napsaná čtivě, přehledně, bez zbytečně teoretizujících pasáží. Je zřetelně poznat, že jednotlivá témata jsou psána s hlubokým, vlastním prožitkem příběhu klienta, spolu s postřehy a zkušenostmi vlastního života autora. Jsou zde uvedena také praktická a konkrétní řešení jednotlivých situací, ale vždy lze zaznamenat snahu o to, dobrat se co největší hloubky a skutečných „kořenů problému“, ať již leží kdekoli. Zde se viditelně uplatňují encyklopedické vědomosti autora. Zcela samozřejmě z nich vyplývá jeho široký, celostní pohled na zpracovávaná témata.

I když ke studiu publikace jsou vhodné jisté minimální odborné znalosti, jsem přesvědčen, že přinese mnoho podnětů i laické veřejnosti. Zpracovaná témata, např. zejména ta, která jsou věnována problémům manželství, se dotýkají ožehavých, často tabuizovaných témat. Takto autor přináší i informace, které bychom mnohdy obtížně nalézali, navíc často použité v originálních, nečekaných, hlubinně psychologických souvislostech.

Význam publikace pro odbornou veřejnost, zejména pro psychoterapeuty, je bez nadsázky nedocenitelný.. Uváděná fakta jsou natolik významná a úplná, že bude záležet pouze na čtenáři, bude-li chtít využít tuto knihu jako studijní materiál ke svému povolání, či je použije i k práci na vlastní individuaci. Na své si však příjdou všechny profese, které se jakkoli zabývají otázkami „srdce, které má své vlastní pohnutky“.

Jednu profesi bych však zvláště zdůraznil, a to „instituci“ manželského poradenství v jeho nejširším slova smyslu. Recenzovaná publikace by měla ni představovat součást základního studijního materiálu. Jen tak by mohlo vzniknout smysluplné „cosi“, co by mělo šanci alespoň zastavit současný, u nás téměř katastrofický nárůst rozvodovosti.

Věřím, že nakladatelství Portál bude postupně vydávat překlady všech publikací toho autora a jsem přesvědčen, že tak značnou měrou přispěje k hlubšímu pochopení entity, kterou – dosud s jistou nadsázkou, nazýváme homo sapiens.

V Olomouci 1.2.2012
Mgr.Mario Renotiére