Málokdo může o samotě mluvit s hlubším osobním prožitkem než Guy Gilbert. Tento římskokatolický kněz, jenž naprostou většinu svého života věnoval výchově delikventní mládeže, ve své knížce Samota zachycuje nezměrnou bolest, kterou takový stav způsobuje.

V rámci katolické církve patří Guy Gilbert bezesporu k svérázným jevům. Nebojí se užít hrubých slov, s volně rozpuštěnými dlouhými vlasy a v obnošené kožené bundě zdaleka nepůsobí jako katolický kněz. Zdání však může klamat, ve skutečnosti je Gilbert hluboce citlivým a empatickým duchovním.

Svůj život zasvětil mládeži z chudých a rozkolísaných poměrů, které se věnoval několik let v Alžírsku, než se přesunul do Paříže. Především v posledních dekádách vydal řadu publikací, které si získaly věhlas široké veřejnosti. Nejnovějším titulem, který je dostupný i pro českého čtenáře, je Samota vydaná nakladatelstvím Portál.

Pro Gilberta je téma samoty tíživé především ve vztahu k delikventní mládeži, již dobře zná. Všímá si však, že samota sílí a stává se problémem celé řady dalších skupin – nemocných, umírajících, vězněných, rozvedených, nemocných či hendikepovaných. Jelikož vnímá hrozbu samoty natolik široce, působí kniha místy poněkud roztříštěně. Je však dostatečně systematicky uspořádaná na to, aby se v ní čtenář neztratil.

Nejpřesvědčivěji autor působí v analýze skupin jemu nejbližších: delikventní mládeže a kněží žijících v celibátu. Imponuje svým hlubokým vhledem, když nepředstírá, že celibát je procházka růžovou zahradou. Připomíná však také, že samota kněží může obohatit ty, kteří žijí v rodinách a společenstvích.

Téma samoty se před čtenářem objevuje v podivuhodné šíři. Autor upozorňuje, jak často je samota zrádná svou schopností maskovat se, navíc osamocený člověk má málokdy dost sil k vyhledání pomoci. Nenápadnost samoty ukazuje Gilbert na příkladu sebevraždy. Už k pouhému uvažování o ní vede podle něj právě hluboké vnitřní osamocení.

Velkou předností Gilbertova stylu je prostý, srozumitelný jazyk. Současně s tím však vidím jistý nedostatek knihy ve zjednodušování složitých a kontroverzních témat, jako například přijímání utečenců či eutanazie, kterých se Gilbert jen letmo dotýká. Pravděpodobně je to dáno požadavkem dostatečné srozumitelnosti na jedné straně a omezeným rozsahem knihy na straně druhé.

Gilbert nicméně dokázal na relativně malém prostoru podtrhnout dvojakost samoty jako takové. Kromě destruktivní samoty vymezuje samotu konstruktivní, na niž se v dnešním světě často zapomíná. Uvádí přesvědčivé příklady stavů a situací, v nichž je samota užitečná. Je přesvědčen, že pro nás může být obohacením především tehdy, pokud se pro ni svobodně rozhodneme.

Ačkoli se jedná o tíživé téma, autor se nepropadá do skepse a varovného rázu psaní, nýbrž připomíná také neustálý vývoj sociální péče, přičemž vyzdvihuje především péči paliativní. Mimo to klade důraz především na sílu odpuštění a vzájemné empatie. Soudí, že do samoty jsme často uvrženi kvůli nedostatečnému naslouchání a projevování citu.

Souhrnem považuji knížku Samota za zdařilé dílo. Obsahuje mnoho na první pohled očividných, ale i skrytějších postřehů a námětů k zamyšlení. Svojí srozumitelností proniká přímo do čtenářova srdce.

Název knihy mě zaujal na první pohled. Myslím, že je to téma, o kterém se moc nechceme ve společnosti bavit. Ale mám pocit, že je velmi aktuální. Nejvíce se to v mém okolí dotýká starých lidí. Spíše pak u mě převládá lítost, protože většina má rodinu, která ale o ně nemá zájem. Musíme si uvědomit, že svým chováním jdeme příkladem našim dětem. Proto, i když jsem neměla dobrý vztah s tchýni, vždy jsem se snažila být tolerantní a vše vysvětlovat, aby děti pochopily, že všichni budeme jednou staří a opravdu nevíme, co to s námi udělá.

Autor zde velmi citlivě ukazuje, že každý má svůj důvod, který ho vedl k samotě nebo ho tam uvrhl. Může to být psychické nebo fyzické týrání v dětství nebo zrada milované osoby v dospělosti nebo ztráta zaměstnání. Také má na to vliv dlouhověkost. Je to paradox, když vidíme, jak moderní medicína prodlouží život na úkor jeho kvality. Viděla jsem to v sousedství, kdy starý pán byl dva roky ležák, který si nepamatoval nic a nepoznával nikoho, ale žil díky medicíně. To už člověk uvažuje, jaký má takový život smysl.

Otevřel zde i téma samoty ošetřovatelů v sociálních službách. Na jednoho člověká padá starost o mnoho lidí za jeho pracovní dobu. Je přetížen nejen množstvím, ale i chováním klientů. Někdy je zase chování personálu ke klientům otřesné. Každá mince má dvě strany.

Někdo si ale samotu zvolí dobrovolně. Mají bohatý vnitřní život a vystačí si sami se sebou. Např. samota mnichů a řádových sester je chtěná, je nejvyšším zájmem, dobrovolnou volbou lásky. Nebo poustevníci jsou ve své samotě velmi spokojeni.

Autor poukazuje, že i samota má svůj význam, kdy je člověk zvyklý být sám, dokáže si najít pevné jistoty, lépe pak zvládá partnerský život. Krásně to vystihuje touto větou: „Zvolená samota je nádherná, ale pokud je nám vnucena životními okolnostmi, je ničivá.“

Rozvod často změní život několika lidem. A nejvíc zasáhne děti. Omezí je to nejen duševně, ale i materiálně, pokud matka zůstane na dítě úplně sama.

Kniha nutí čtenáře přemýšlet na toto téma. Je inspirativní, aby si člověk uvědomil, jak je důležité pomoci osamělému. Jak je veledůležitá osobní vazba, která je často nahražována majetkem. Jak moc dokáže pomoci pouhé pohlazení. Jak přistupovat k někomu, komu zemřela blízká osoba. Když nad tím přemýšlím, stále platí to, že máme pomáhat druhým. To je to nejdůležitější, co jsem si z knihy vzala a co stále platí.

Kdysi v dospívání nám dal p.farář v náboženství otázku, co je nejdůležitější v chování křesťana. Padalo mnoho odpovědí, ale tu nejdůležitější neuhádl nikdo. A to jak se chováme k ostatním. Zůstalo mi to v paměti asi napořád. Mám pocit, že v této době, na to spoustu lidi zapomíná. Proto je důležité číst i tyto obohacující knihy, které nám připomenou, že máme vnímat okolí a být k němu soucitní. Pomáhat druhým a odpouštět.

Hodnocení: 90%

… a dneska beze srandy. Když se řekne kněz, vidíte chlapíka v sutaně nebo v obleku s bílým kolárkem u krku. Že ano? Určitě nečekáte dlouhý šedý vlas a kožený křivák. Guy Gilbert nepůsobí jako tradiční duchovní a to ze mě nemluví předsudky. I když církev jako takovou vnímám spíše negativně, nejsem tak arogantní ani zatvrzelá, abych se vyhýbala tématům s ní související nebo odmítala mít otevřenou mysl, pokud se chystám číst něco, co napsal právě kněz.

Samota není kniha, která by se četla vesele. Ona to vlastně ani není kniha. Spíš knížečka. Má sice 112 stran, je však notýskového formátu. Myslím, že technicky je to velikost A5. A pokud vás svrbí otázka, zda je z textu znát, že řádky psal kněz, pak musím odpovědět ano. Jenže to překvapivě není tak, jak bych si myslela.

Nikdo vás nenutí pokleknout v kostele a hledat řešení samoty v náruči církve. Guy Gilbert nejprve citlivě rozvede jakési zamyšlení nad tím, co vůbec samota je. Že může být dobrovolná i nedobrovolná, co ji může zapříčinit. Podělí se s vámi i o celou řádku vlastních zážitků a zkušeností. Samota má tolik podob, že z toho až mrazí a spousta z nich vás přitom ani nenapadne. Zároveň však samota není nutně negativní. Naopak – může vás zároveň hodně naučit – o sobě samém i o vašem okolí. Což je další myšlenka, kterou jsem si z knihy odnesla a jen tak by mi na mysl nepřišla.

Druhou část textu věnoval Guy Gilbert jakýmsi radám, doporučením, jak se se samotou vypořádat. Kde najít východisko. Tady už je ta duchovní cesta, na kterou se vás snaží nasměrovat o něco viditelnější. Ale opět, netlačí vás do kostela, přestože zmiňuje i roli církve, kněze nebo de facto jakéhokoli duchovního. S tím přichází i závěrečná část, kterou věnoval kněžské osamělosti, protože to je hodně specifické… ani nemůžu říct povolání, spíš poslání?

„…“Buďte vždycky milí na své děti, protože právě ony vám budou vybírat domov důchodců.“ Phyllis Diller…“ (pozn. americká herečka, spisovatelka a stand-up komička)

Celá Samota vede k zamyšlení. Otevírá otázky a nálady, které nejsou úplně pozitivní, ale mám dojem, že to patří k věcem, kterými si v určitý moment chcete (i potřebujete) projít. Je tu i zmínka o truchlení a vypořádání se se ztrátou milovaného člověka – na to je ale vhodná mnohem údernější a obsáhleji pojatá Krize je výzva. Držím v ruce bonbonek ideální na podzimní upršený den, kdy si potřebuji uvědomit, že život je náročný, že člověk může být sám i uprostřed davu, ale i z té zdánlivé beznaděje se dá najít cesta ven. A že takové to klišoidní „Nefňukej, jsou na tom lidé i hůř“ je pravdivé, přestože v tu či onu chvíli naprosto nepomůže, je to fakt.

Bylo příjemné „poznat“ možná špetku výstředního Francouze, který mě donutil si pár věcí uvědomit a vidět jinýma očima. Rozebrat téma na trochu jiné úrovni než je ta psychologická nebo praktická. Řekla bych, že Samota je jemná duchovní exkurze k zamyšlení, která vám nijak neublíží, ale v každém případě vám něco předá. Přečtený text a myšlenky v něm zahrnuté potřebují chvíli na usazení a napsat kloudnou recenzi se jevilo jako pořádná výzva. Jak jsem se toho zhostila? Trochu se bojím, že Samota si bude své čtenáře hledat poněkud obtížně, čímž však nechci nijak snižovat její kvalitu.